literární západ

V Galerii města Plzně vydali povídkovou sbírku (včetně několika básní) z pera Iva Fencla s názvem Rok Joriky. Jak jinak: když už ne Ivany, potom jistěže Joriky. Literární postavy se někdy stávají věru záviděníhodnými stálicemi spisovatelského psaní a zrovinka u Fencla to zřejmě platí obzvláště. Leč pozor: nepíšeme recenzi této knížky, pouze na okraj podotkněme, že to nejlepší z ní vyšlo už v Plži a v Kalendáři plzeňském (nikoli náhodou tady o tom není nikde ni zmínka, nedivme se ale). Budeme se ovšem důsledně řídit konstatováním, že četba medailonu autora někdy může být o poznání víc vzrušující než čtení vlastních prozaických textů. Nechme tudíž beletrii a poezii z Roku s Jorikou být a ponořme se do zmíněného medailonku. Ano, čeká nás malé dobrodružství!

V každé knížce tohoto druhu by se měl nalézat obsah a ten obsah by měl být v pořádku. Pochopitelně pokud mají dotyční aspoň nepatrný šajn o redakční práci. Nemají-li, vypadá to třeba takto: v obsahu se dočítáme, že na s. 102 je v publikaci umístěn Medailon Ivo Fencla. Každý redaktor by měl matně tušit, že v češtině se skloňuje, čili koho čeho? – Iva Fencla. Pseudoredaktor netuší nic. Asi ani to, že Ivo je jméno sklonné. Viz kterýkoli slovník spisovného jazyka českého. Leč dobrá, stojí tu tedy psáno Medailon Ivo Fencla. Podívejme se tudíž na s. 102 – a co na ní je? Pouze: Ivo Fencl. Není tady zhola žádný Medailon Ivo Fencla (správně Iva Fencla), nýbrž toliko cosi jako medailon, jenž je nadepsaný: Ivo Fencl. Jistěže, jde o maličkost. Neboli o bohorovnou redakční ležérnost. Česky: o diletantštinu.

Další problém: tento medailon není nikým podepsán. Žádný (případný) autor není uveden ani ve zmíněném obsahu. Není-li, tak není. Leč stejně: kdo ho tedy dal dohromady? Redaktor knihy? Nebo sám Fencl? Případně rukou nedílnou pospolu Ivo Fencl s redaktorem publikace? Nebo někdo úplně jiný? Nebo se tenhle text jednoduše odněkud převzal? Možná to vědí úplně všichni, z Roku Joriky se to však rozhodně nikdo nedoví. Což je škoda, poněvadž máme mnoho důvodů se medailonem zabývat a kroutit nad ním hlavou. Koneckonců není nikde nepovoleno kroutit hlavou nad nepodepsaným medailonem o autorovi, takže se do toho zvesela pusťme. A neřešme přitom klíčový problém, zda uvedenými pravdami někdo bulíkuje Fencla, anebo naopak Fencl bulíkuje všechny ostatní. Lhostejno.

Začneme zjištěním, že autor, jenž v příštím roce oslaví abrahámoviny, by letos mohl oslavit dvacet let své literární činnosti. Čteme totiž, že debutoval roku 1993, už předtím však napsal spoustu věcí (po roce 1993 asi ještě víc), darmo je vypočítávat! Budoucí bibliografové si s Fenclovou mnohoplodností určitě nebudou vědět rady, vždyť kdekterý autorův text vyšel nejspíše na 111 serverech zároveň! Otázka je, jak jim Fencl říká: třeba se tu píše o deníku Neviditelný pes, aniž by se připomnělo, že jde o „deník“ internetový. Čili není deník jako deník. Nicméně kvitujme, že Ivo Fencl figuruje v české literární kultuře již plných dvacet let a může tudíž své působení bilancovat. Třeba i výčtem toho, co všechno je a čím vším je.

A tak se v nepodepsaném medailonu dočítáme, že Ivo Fencl je členem Obce spisovatelů nebo kupříkladu České společnosti Sherlocka Holmese. A nejen to. O čem tu však nic není: že je též členem Unie českých spisovatelů (na to mohl zapomenout, budiž), především však i Střediska západočeských spisovatelů! Do role jehož obhájce a ochránce se tak rád pasuje. Přesto mu Středisko vůbec nestálo za to, aby se o členství v něm zmínil! Neuvěřitelné. Že by na jedné straně v postojích Střediska hájil neobhajitelné a na druhé straně se za členství styděl a tajil ho? Což píšeme s vědomím, že nevíme, kdo medailon sepsal, odněkud ale jeho pisatel nějaké podklady musel obdržet. Co však Fencl naopak ve výčtu svých členství přiznává? Nuže, velice podstatnou věc, pro spisovatele a člena SZS pravděpodobně tu nejpodstatnější: že je „čestným hostem penzionu Pod Radyní ve Starém Plzenci“! Proboha: nějaký zlý kritik by mohl medle vyslovit domněnku, zdalipak nejde o hodinový hotel, nic takového však nemáme na mysli. Navíc bude Fencl asi jediným českým spisovatelem, který je čestným hostem v nějakém penzionu, tak si toho tuze považujme. Existuje vůbec ten penzion?

Dále: v medailonu se praví, že Fencl je spoluautorem celé řady knih, které jsou tu vypočítány a mezi nimiž najdeme i publikaci či sborník s dvojjazyčným názvem Krajiny našich srdcí/Herzenslanschafen. Nemusíme umět plynně německy, abychom neviděli, že v německém názvu – v prezentaci autora medailonu – jsou hned dvě nemilé chyby. Zase maličkost, řeknete si, asi by se však nikomu z nás nelíbilo, kdyby na východobavorské straně o této publikaci psali jako o Krajyně našych serdcý. Hned bychom nad těmi hloupými Němčoury ohrnovali nos, že jim nestojí za to se podívat, jak se to píše česky správně. Ale třeba to nemá na svědomí Fencl, leč neznámý autor medailonu. A je to zase tady: kdo je autorem toho medailonu? Ať je to kdokoli, nyní by měl kajícně poznamenat: Meyn Got…

Za pořádnou, ba ještě pořádnější mystifikaci z pera autoru medailonu však lze pokládat tvrzení, že k Fenclovým knižně publikovaným dílům patří Ranní sny (s Jiřím Navrátilem, edice Tvary, 1998). No, knižně publikované dílo… V literárním obtýdeníku Tvar (de facto v „novinách“) vycházela nějaký čas příloha s názvem Edice Tvary a tam v podobě takovéto spíše novinové než časopisecké přílohy vyšly i Fenclovy Ranní sny. Prohlašovat je však za knižní publikaci je absolutní nehoráznost. Takhle bychom za „knižní publikaci“ mohli prohlásit například i přílohu Salon v Právu, přílohu Orientace v Lidových novinách, přílohu Kultura v Plzeňském deníku atp. Proč ze zajímavého prozaikova textu dělat za každou cenu knižní publikaci? Že panu autorovi medailonu není hanba, ať ho spíchnul ten či onen!

Nechme však nešťastný medailon o autorovi v Roku Joriky načas být a vraťme se k jubileu dvacetileté Fenclovy literární činnosti. Oslavil ho i další knihou: v regionálním komerčním nakladatelství Akcent vydal příběh Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít. Máme na jazyku, že s příšerně kýčovitou obálkou (je na ní fotka Fencla s Jorikou či nikoli?), leč o to nejde. Jde o to, že Ivo Fencl v textu na záložce nabývá renomé možná nejúspěšnějšího českého literáta od dob Kosmových, poněvadž, píše se tu, je prý autorem „úspěšných publikací“ – a těch se tady vypočítává plných jedenáct! Jedenáct úspěšných publikací, kdo by nezazáviděl! Zase tu jsou časopisecké Ranní sny (tentokrát už ale bez odkazu na Jiřího Navrátila!), mezi samostatnými úspěšnými publikacemi je však uveden dokonce i nevelký kolektivní sborníček členů Střediska západočeských spisovatelů Setkání na Šumavě a především poměrně obsáhlá antologie současné západočeské prózy a poezie Na dva západy, v níž je zastoupeno kol padesáti autorů! Editory zmíněné antologie by mělo zaskočit bezstarostné tvrzení, že ji Fencl připočítává ke svým vlastním úspěšným publikacím. Ano: Tohle je moje, tamto je moje a tohleto je také moje! Pravda, skoro stejně si může občas počínat dvouletá vnučka, a to nesmírně roztomile. Tudíž budiž, nic nenamítejme, celá antologie Na dva západy je Fenclovo dílo, je jeho, je jeho, je jeho. Je. Kdyby editoři za velikánskou dřinu spojenou s přípravou antologie dostali alespoň jednu korunu českou, hned by ji museli Fenclovi vyplatit na dlaň!

Znovu k Roku Joriky. Ještě by měl pisatel medailonu o autorovi z této knížky vysvětlit, do jaké míry obstojí formulace, že Fencl je spoluautorem Rozhovorů o interview „pro Karlovu univerzitu v Praze“. Napsal snad nějakou vědeckou stať? Je to snad badatelská publikace? Opravdu si to vyžádala Karlova univerzita (ta je pouze v Praze), její vědecká rada nebo akademický senát? Zase nás někdo potměšile bulíkuje s tváří arciže nevinnou. Chudák veřejnost. Šťastný Fencl. Právě razantně vstupující do jedenadvacátého roku své literární činnosti. Úspěšné, jistěže úspěšné. Ba, ba, úspěšně hrnečku vař.