Prozaické knížky a básnické sbírky západočeských a plzeňských autorů (včetně literárních tvůrců karlovarských atp.) mají mimo plzeňská média velice malou, vskutku sporadickou kritickou odezvu. Občasné výjimky potvrzují toto truchlivé pravidlo. Není to však valné ani v Plzni; kupříkladu na knižní recenzi v Plzeňském deníku (nutno zdůraznit, že: v deníku čili v novinách vydávaných šestkrát týdně!) se nejednou čeká pěkných pár měsíců a někdy ještě víc. Jenže to nic, to pouhé nic, může být o poznání lepší než to, co přijde do novin (připomeňme „recenze“ Iva Fencla). Například opatřeno chybnými nebo nesmyslnými redakčními mezititulky. V Plži je situace snad o něco lepší, ovšem jde o měsíčník a žádná aktuální kritická reakce pak není myslitelná. Na druhé straně se v tomto časopise redakce poctivě snaží kriticky nebo recenzně co nejúplněji „pokrýt“ knihy vydané v regionu: v loňském ročníku jich bylo takto recenzováno dohromady dvaadvacet. Potom je tu ještě další problém: způsobilost nestranného posouzení daného titulu. Vychází se obvykle z regionálního kontextu, takže recenzenti si zákonitě víc všímají předností zkoumané knihy, zatímco za hranicemi regionu tomu bývá naopak. Tam si kritici víc uvědomují nedostatky publikace a upozorňují na ně. Přímo v regionu se případné nedostatky zpravidla přecházejí mlčením, západočeský region nevyjímaje.

Říká se, že stěhovat se je ještě horší než vyhořet, pokud ovšem našinec nevyhoří, může se i s několikaletým zpožděním dostat k něčemu, co se během stěhování veškerého nekonečného „papíří“ čili knih, časopisů, archivu, korespondence atp. beznadějně ukrylo a vylezlo na povrch až mnohem později jako hadi i štíří. Tak se přihodilo, že se pisatel těchto řádek teprve nedávno dostal k letním číslům brněnského Hosta z roku 2009 a narazil v nich na recenze nebo na kritická vyjádření z pera brněnského literárního historika Miroslava Chocholatého (jenž se svého času zúčastnil komorní plzeňské konference o současné poezii), která se týkají dvou západočeských básnických novinek. Jistěže tehdejších novinek. Brno je daleko, dokonce až někde v moravském markrabství, takže tamějšího kritika opravdu nelze podezřívat z nějaké zaujatosti nebo podjatosti: jeho názory jsou nepochybně diktovány subjektivním nazíráním soudobého českého básnictví, zároveň však tlumočí autorovo úsilí pojednat o posuzovaných textech co nejobjektivněji, z odstupu i nadhledu. Věnujme se tudíž nějaký čas jeho starším recenzím, v nichž chvála má povzbudit a hana poučit. Což by u literárněkritického umění mělo platit vždy a pokaždé.

Nuže, v prvním případě se Miroslav Chocholatý kriticky zabývá knihou výtvarných koláží a haiku Karla Trinkewitze, která vyšla v Galerii města Plzně pod názvem Tristium Rabí. Parafrázujme z této recenze či kritiky několik základních konstatování, přičemž se pokusíme ani v nejmenším nezkreslit kritikovy postoje. Vynikající Trinkewitzova teoretická výbava spolu s tvůrčí zkušeností by mohly být slušným předpokladem básnického úspěchu, soudí Chocholatý, domnívá se však, že „bohužel tomu tak úplně není“. Samotný ediční záměr propojit autorovy civilní koláže s jeho haiku není prý příliš šťastný. Básně s výtvarnými reprodukcemi příliš nekomunikují, jako by v knize koexistovaly dva svébytné světy, dva náhodní spolucestující v jednom kupé nákladně vypraveného vlaku. Druhá svízel je spojená s autorovou fascinací zvukovými kvalitami básně, zejména pak rýmem. Právě kontaminace haiku snadno předvídatelným rýmem však může vadit nejvíc. „Rýmovánkový korzet této východní formě opravdu nesluší,“ míní kritik. Básníkova výtvarná zkušenost je zřejmá zvláště při vynikající práci s detailem, jeho texty vedou čtenáře také k zamyšlení a vcítění. To je dáno jejich sémantickou otevřeností, což odráží autorovu inspiraci zenovou filosofií a estetikou. Je-li však haiku záležitostí ztišení a následného prožitku, pak škoda přeškoda všech rušivých elementů v této jinak obrazně působivé poezii. Tolik tedy Chocholatý (ve zkratce) o Karlu Trinkewitzovi.

Téměř ve stejné době, pouze o pár měsíců dřív, vyšla v pražském Protisu v pořadí již osmnáctá sbírka Josefa Hrubého, autora o rok mladšího než Trinkewitz, příznačně nazvaná Hovory. Také jí se Miroslav Chocholatý recenzně zabývá; má za to, že básně jsou zde tvořeny z fragmentů hovorů a že komunikace se pak stává prostředkem, který alespoň ve verbální rovině dokáže na chvíli odvrátit pocit osamocenosti. Často ale ani nevíme, kdo je mluvčím a kdo adresátem, jen z občasných femininních tvarů lze usuzovat, že partnerem lyrického mluvčího je žena. Nejeden obraz dokáže zaujmout, stejně jako mnohá autorova nečekaná spojení. Leč torzovitost výpovědí mnohé z těchto kvalit značně devalvuje. Životní zkušenost tvoří pouze jednu stranu minci, zatímco ta druhá již zdaleka tolik lesku nenabízí. „Jednotlivé repliky jsou totiž často přestylizované,“ píše Chocholatý. „Básně mají navíc značně abstraktní ráz, jsou nesourodé a jejich sigmatické kódování je posouvá až na samou hranici sdělitelnosti.“ Není v nich údajně nic ani v sémantické nebo v motivické rovině, co by texty scelovalo a dynamizovalo, čas a prostor tu zůstávají vágní, tudíž není divu, že „sbírka se místy stává zkouškou čtenářovy trpělivosti“. Tolik brněnský literární kritik (opět ve zkratce, jen ve výběru podstatných vět) o Josefu Hrubém.

Teď by mohl či měl nastat nezbytný prostor na analýzu literárněkritických názorů a postojů Miroslava Chocholatého, jemuž v době uveřejnění zmíněných recenzí chyběl pouhý rok do dovršení čtyřicítky. Mohli bychom zkoumat jeho další recenze, abychom si více ozřejmili, které poetice dává subjektivně i objektivně ze svého hlediska přednost, která či jaká poetika mu naopak není tolik blízká, z čeho pramení jeho kritické výtky a kterých estetických hodnot poezie si dovede vždy povšimnout. Tak či onak, jeho distinguovaně formulované výhrady ke knížkám Trinkewitze a Hrubého nejsou vedeny ničím mimoliterárním, nejde o pražádné osobní útoky, v žádném případě div že ne o „zavržení“ tvorby obou básníků, natož o případnou nekritickou řevnivost (subtilní kritik Chocholatý, pokud se nemýlím, vlastní básně nepíše nebo nepublikuje). Není to žádné osočování kohokoli a čehokoli, pouze doklad nepřestajného kritického úsilí si znovu ozřejmovat hodnotu či nehodnotu básnického tvaru a tíhnout k patřičnou argumentací (byť na velice redukovaném rozsahu kratší časopisecké recenze) podloženému soudu, jak se mu daná kniha veršů – v kontextu nynějšího českého básnictví, nikoli v regionálních souřadnicích – takříkajíc jeví nebo nejeví. Není nezbytné s ním ve všem souhlasit. Jeho názor by ale měl být slyšen.

Co k tomu dodat? Dát Miroslavu Chocholatému za pravdu či nikoli? Host je renomovaný literární měsíčník, můžeme předpokládat, že všichni povolaní a potrefení neměli v době otištění uvedených recenzí na krku stěhování a mohli se tudíž s kritikovými texty seznámit. A kdo by chtěl, mohl vstoupit do polemiky. Někteří, jak víme, by neváhali sáhnout k exkrementovým pomluvám a adresovali by své písmenkové splašky kupříkladu přímo redakci, nikoli kritikovi. Prýštit žluč je totiž vždy snazší než přijít s promyšlenou polemikou. Budiž, už je to dávno. Leč jaký závěr či jaké poučení z toho všeho po letech vyplývá? Že by ti, kdo se podílejí na literárním dění v Plzni, by velice, ach převelice potřebovali mít v západočeském regionu nějakého místního Chocholatého. Ne aby „útočil“ na Hrubého nebo Trinkewitze, případně obráceně, nýbrž aby svou kritickou analýzou návodně napomáhal více porozumět (nejenom) jejich poezii a jejich básnickému směřování. Zkrátka takového kritika Chocholatého, který by, jak kdysi napsal Karel Sezima, nechodil netečně po hrázi kachního rybníka. A který by nevěnoval zbytečnou pozornost učeným hlavám, které z tohoto rybníka vyčuhují.

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
February 2025
MTWTFSS
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
  
< Jan Mar >

dívka týdne

divka_tydne_299

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody