opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-2
hodiny
0
-2
minuty
-4
-9
sekundy
-5
-4

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Spisovatelka Eva Kantůrková sama sebe bez obalu označuje za „osobu vzdorovitou a neposlušnou“, takže je skoro s podivem, že po listopadu 1989 měla značné politické ambice a dokonce několikrát (!) se stala předsedkyní Obce spisovatelů. Nedávno vydala novou knížku, v níž se vrací zejména ke svým přátelům z času disentu, mnohdy již zesnulým. Kantůrková není nejmladší literátkou, vždyť maturovala nedlouho po druhé světové válce, takže má na co vzpomínat a také důvod na leccos vzpomínat, rozhodně je ale hodno uznání, že bilancuje svá životní setkání a prostřednictvím těchto návratů má chuť rekapitulovat i své životní osudy. Její publikaci nerecenzujeme, v souvislosti s vydáním této knížky však vyšel rozhovor s autorkou v Salonu Práva a u jeho jedné části se pozastavíme. Také abychom se v tomto případě nemuseli vracet ani k plzeňským kontejnerům, ani k plzeňským nekontejnerům, ani k západočeským porotám přebývajícím v nějakých (ne)pomyslných kontejnerech. Opravdu raději kurážně vstupme do určité rozepře se zmíněnou „osobou vzdorovitou a neposlušnou“. A budeme se tázat, v čem i v současné situaci vystupuje vzdorovitě a zdalipak je v něčem také neposlušná. Anebo obráceně.

Stává se velice často, že literáti z tzv. starší generace se vyjadřují s větším či ještě větším despektem o literární tvorbě autorů z nastupujících pokolení. Mnohokrát tvrdí, že se knihy jejich generačních nástupců vůbec nedají číst a podobně, zatímco jejich knihy, čteme mezi řádky nebo to bývá řečeno explicitně přímo v daných výrocích, se číst ovšemže dají a jak! Poměrně nedávno takhle skoro celou současnou českou literaturu zavrhl – bez jakékoli argumentace, prostě tak učinil šmahem a bylo to! – mariánskolázeňský plus pražský Vladimír Páral: pravděpodobně v dosti šalebném přesvědčení, že jeho knihy naopak čtou všichni a že se nejspíše pořád ještě čtou všechny. Svatá prostoto! Nechme však Párala být, povšechně vzato už dvacet let zhola nic nepíše, jeho knihy se už dávno v cizině nepřekládají; možná z něho mluvila i zhrzená ješitnost. Ve srovnání s ním Eva Kantůrková (ostatně jeho generační vrstevnice!) houževnatě sepisuje a vydává jednu knihu za druhou, neustále se snaží přijít s dalším a dalším svědectvím o svém pokolení a o jeho vývojových skocích až k situaci soudobé „korely“. Na vysvětlenou: kdysi jsme neradi měli všude vůkol sorelu, tj. socialistický realismus, teď máme kamkoli pohlédneš korelu neboli konzumní či komerční realismus. Dobře nám tak, neměli bychom se však jen tak nechat zkorelizovat.

Nuže, zkušená prozaička Eva Kantůrková lamentuje, že v současné tvorbě (tím myslí autory mladší než je ona sama a její generace) si prý „jaksi nemá co číst“. A pak vykládá a vysvětluje, proč: no že dominantní úlohu má v dnešním literárním světě tzv. střední proud, přičemž žádná skutečně velká literatura podle jejího názoru nemůže být „středoproudá“. Ona sama se (jistěže s nezbytnou nadsázkou) za takovou „skutečně velkou“ spisovatelku tak či onak pokládá, poněvadž se v rozhovoru charakterizuje jako „vědma, které témata vymýšlí, která je zadává“ – a podotýká, že ona je tou „hlavou, jejímž prostřednictvím se oživlá látka prodírá textu“. Nic proti tomu, o to má usilovat každý spisovatel nebo každá spisovatelka, včetně jejich hlav, snad jen že prozaik by se asi neprohlásil za vědmu, nýbrž možná za nějakého demiurga či podobně, namátkou za čaroděje v oboru literatury. Leč uvedená autorčina slova mají kromě této pozitivní dimenze také rovinu veskrze negativní: vyplývá z nich totiž, že soudobá literární tvorba, jinými slovy to má být „literatura po Kantůrkové“ a po její hvězdné době (čili po samizdatových letech sedmdesátých a osmdesátých?), nestojí jako celek za nic. Že je to samý umělecky nepřesvědčivý nebo dokonce nehodnotný středoproud, mohli bychom doplnit, že ba i slaboproud, kdežto Eva Kantůrková může být přinejmenším v jejích vlastních očích po právu považována za literární osobnost nepochybně silněproudou. A k tomu ještě vzdorovitou a neposlušnou.

Jenomže autorčino dosti nezasvěcené prohlášení o nadvládě středoproudu, to jsou velice silná a především velice neuvážená slova. Pochopitelně má pravdu v tom, že rozliční Vieweghové a rozličné Obermannové a jejich epigoni a epigonky se na nás chamtivě šklebí ze všech pomyslných sloupů, cožpak však literatura tohoto druhu někdy představovala nějakou skutečnou tvůrčí páteř národního písemnictví? I kdyby to někteří dnešní slaboduší novináři tvrdili o překot a začínali tomu i věřit? Je symptomatické, že kandidatur na udělení Státní ceny za literaturu každým rokem zpravidla přichází na projednání v řádu desítek, žádní „středoproudí“ vieweghové a spol. však mezi nimi až na trapné výjimky nefigurují: tady se totiž bere v potaz tzv. hodnota estetická. O umělecké kvalitě spisovatelů ze starší generace nepochybujme a jejich přínos české literatuře nikterak nezpochybňujme, dozajista však neplatí, že po nich by znenadání přišla potopa. Ani s tou nadvládou tzv. středoproudu v literatuře to není tak jednoznačné, byť sbírá i ceny a těší se čtenářskému zájmu. To však nemusí být rozhodující.

Dílo Jana Balabána se bohužel již uzavřelo, copak však tento citlivý vypravěč tíhnoucí k evangelickému existencialismu má něco společného s takřečeným mainstreamem, s tzv. středoproudem, neboli s tvorbou, s níž jsou všichni srozuměni a v níž se občas k vlastnímu překvapení vyznají i naši novinoví recenzenti? Copak je Michal Ajvaz, hyperbolicky řečeno kníže soudobé české prózy, nějaký korelový středoproudař? Ajvaz je výrazná umělecká osobnost a kupříkladu jeho Lucemburská zahrada představuje ukázku sugestivní post-postmoderní literatury. Namátkou a dotřetice vyberme Emila Hakla: co je v něm proboha středoproudového? Jen zkuste napsat tak strhující stránky o otcově umírání jako Hakl v Pravidlech směšného chování! V tomto výčtu můžeme s gustem pokračovat, takže ještě čtvrtý příklad: dnes je nejpřekládanějším tuzemským spisovatelem v zahraničí Jáchym Topol, ikona české postmoderny; nikoli náhodou nyní vychází sborník statí o jeho literárním díle, ačkoli tento autor v loňském roce oslavil všehovšudy abrahámoviny! A zase: je to snad nějaký středoproud nebo slaboproud?

Záměrně to přeženeme, nicméně na rovinu povězme, co z toho vyplývá: že se totiž Evě Kantůrkové ani trochu nechce číst vynikající současné české knížky (a ty nepíší zdaleka pouze Ajvaz, Balabán, Hakl, Topol…), a tak dělá, že o nich neví, anebo na ně dokonce kydá blátíčko, když tvrdí, že je to u nás samý mainstream. Samý střední proud. Prý vedoucí k rozplizlosti literatury. Navíc zapomíná, že tenhle umělecky rutinní a mnohdy i tematicky stereotypní mainstream mají na svědomí nejenom Viewegh či Obermannová, ale také Ivan Klíma, také Pavel Kohout, pohříchu, vzhledem k vynalézavé komerčnosti, s níž zpracovával tragické látky z holocaustu, sem náleží dokonce i zesnulý Arnošt Lustig. A další vypsané fixy.

Celou záležitost je však možno i otočit a dotazovat se, zda i mladší čtenáři od sedmašedesátky dolů si „mají co číst“ v knihách Evy Kantůrkové? Můžeme si myslet, že určitě ano. Co když je to však úplně naopak a po jejích knihách si už nikdo nějak extra nevzdechne? A jinému zase mohou autorčiny knihy moc a moc a moc připomínat právě onen střední proud české literatury, který jí tolik jde na nervy? Na druhé straně je to v pořádku, že jí jde na nervy: vždyť je to přece osoba vzdorovitá a neposlušná. Ukazuje se ale, že zároveň i málo sebekritická a někdy nekritická.


One Response to “Zápisník dr. No 4.17”


  • Tohle je téma na velkou diskuzi a divím se, že není. Anebo je tu vše řečeno tak jasně, že není nutno nic dodávat? Vzhledem k tomu, jak se teď brodím literaturou nějakých 130 let zpátky – a tím mám na mysli především to, co se tisklo bez ohledu na dnešní hodnocení, tedy středoproud, neodvažovala bych se ze současnosti podcenit nebo vyvýšit jediné jméno. Mohou nás oslovit, mohou nám zabrnkat na notu potřebného, mohou použít jazyk jaký zrovna chceme slyšet. Jenže za těch sto let nás může oslovit cosi naprosto jiného. Příklady? Takový Hýta a Batul se mnou škubali a moc jsem se nad tím nebavila, ty děti mi připadaly umělohmotné, ale Aťa M. Tippmannové nebo Gabra a Málinka mají pořád své místo. Je v nich život. Zasmála jsem se nad Fan Vavřincovou, i když ve filmu Eva tropí hlouposti je sem tam něco jinak, například zmizelo uznání pro Mussoliniho. Brodím se tendenčními výchovnými texty, ale perlička se také najde – a tehdejší vlastencové prostě jen psali zajímavěji. Ovšem v čítankách minulého století najdete mnohem víc neznámých jmen, než v té době bylo spisovatelů, které uznáváme. Proto si říkám, že leccos rozhodne čas. Tak jako jsou lidi unavení kritikou socialismu, protože nyní zažívají ropzpad hodnot v přímém přenosu mnohem palčivější, tak sahají a budou sahat po titulech, které je stále silněji „podeberou“ nebo přesídlí do jiné reality. Byť třeba harlekýnovské. Vytřííd to až čas, je mi líto. Do té doby se můžeme pinožit a jen doufat, že vkládáme-li cosi osobního, je to právě ten potřebný kousek nesmrtelnosti.
    S mistrem Páralem mám drsnou čtenářskou zkušenost. Milovala jsem Mladého muže a bílou velrybu, zbytek mi naprosto neseděl. Obdivně jsem tedy zírala na kolegyni, která měla celého Párala. Další kolegyně, s velkým rozhledem, do mne jednou šťouchla a upozornila mne na čtenářskou debatu té páralovské a jednoho „nápadníka“. Bylo mi divné, že věty, ve kterých o páralovi mluví, znám. Podle doporučení jsem zaskočila do knihovny – a opravdu! Oni si citovali záložky! Proto kolegyně koukala tak divně, když jsem mluvila o tom, jak je pro mne těžké přijmout děje těch knih! Pozorovala jsem, že Párala používala hodně, naučila se to opravdu skvěle. Páral byl módní a furt něco vydával, takže na intelektuálský projev měla zaděláno na mnoho let. Záložkových čtenářek Párala jsem potkala později víc. Nechci jim křivdit, že by se nezkusily s knihami poprat, ale pokud jsem někde pleskla, že čtu nebo viděly mou knihovnu a hned převedly řeč na Mistra, byl výsledek na jedno brdo. Sorry Mistře, ale stal jste se nástrojem jazyka blondýn. A to ještě ne Vaše originální texty, nýbrž shrnutí redaktora.
    Mimo téma „Páral“ jsem dokázala diskutovat celkem plodně i o přeslazených sešitcích z Moby. A tyhle čtenářky přecházely na náročnější a prostě čtou, ale to už je jiná pohádka.
    Takže shrnu: čas, to je náš nejlepší kritik a soudce. My se jen musíme snažit, aby měl materiál 🙂

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
září 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
   
< srp říj >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody