literární západ

Spisovatelka Eva Kantůrková sama sebe bez obalu označuje za „osobu vzdorovitou a neposlušnou“, takže je skoro s podivem, že po listopadu 1989 měla značné politické ambice a dokonce několikrát (!) se stala předsedkyní Obce spisovatelů. Nedávno vydala novou knížku, v níž se vrací zejména ke svým přátelům z času disentu, mnohdy již zesnulým. Kantůrková není nejmladší literátkou, vždyť maturovala nedlouho po druhé světové válce, takže má na co vzpomínat a také důvod na leccos vzpomínat, rozhodně je ale hodno uznání, že bilancuje svá životní setkání a prostřednictvím těchto návratů má chuť rekapitulovat i své životní osudy. Její publikaci nerecenzujeme, v souvislosti s vydáním této knížky však vyšel rozhovor s autorkou v Salonu Práva a u jeho jedné části se pozastavíme. Také abychom se v tomto případě nemuseli vracet ani k plzeňským kontejnerům, ani k plzeňským nekontejnerům, ani k západočeským porotám přebývajícím v nějakých (ne)pomyslných kontejnerech. Opravdu raději kurážně vstupme do určité rozepře se zmíněnou „osobou vzdorovitou a neposlušnou“. A budeme se tázat, v čem i v současné situaci vystupuje vzdorovitě a zdalipak je v něčem také neposlušná. Anebo obráceně.

Stává se velice často, že literáti z tzv. starší generace se vyjadřují s větším či ještě větším despektem o literární tvorbě autorů z nastupujících pokolení. Mnohokrát tvrdí, že se knihy jejich generačních nástupců vůbec nedají číst a podobně, zatímco jejich knihy, čteme mezi řádky nebo to bývá řečeno explicitně přímo v daných výrocích, se číst ovšemže dají a jak! Poměrně nedávno takhle skoro celou současnou českou literaturu zavrhl – bez jakékoli argumentace, prostě tak učinil šmahem a bylo to! – mariánskolázeňský plus pražský Vladimír Páral: pravděpodobně v dosti šalebném přesvědčení, že jeho knihy naopak čtou všichni a že se nejspíše pořád ještě čtou všechny. Svatá prostoto! Nechme však Párala být, povšechně vzato už dvacet let zhola nic nepíše, jeho knihy se už dávno v cizině nepřekládají; možná z něho mluvila i zhrzená ješitnost. Ve srovnání s ním Eva Kantůrková (ostatně jeho generační vrstevnice!) houževnatě sepisuje a vydává jednu knihu za druhou, neustále se snaží přijít s dalším a dalším svědectvím o svém pokolení a o jeho vývojových skocích až k situaci soudobé „korely“. Na vysvětlenou: kdysi jsme neradi měli všude vůkol sorelu, tj. socialistický realismus, teď máme kamkoli pohlédneš korelu neboli konzumní či komerční realismus. Dobře nám tak, neměli bychom se však jen tak nechat zkorelizovat.

Nuže, zkušená prozaička Eva Kantůrková lamentuje, že v současné tvorbě (tím myslí autory mladší než je ona sama a její generace) si prý „jaksi nemá co číst“. A pak vykládá a vysvětluje, proč: no že dominantní úlohu má v dnešním literárním světě tzv. střední proud, přičemž žádná skutečně velká literatura podle jejího názoru nemůže být „středoproudá“. Ona sama se (jistěže s nezbytnou nadsázkou) za takovou „skutečně velkou“ spisovatelku tak či onak pokládá, poněvadž se v rozhovoru charakterizuje jako „vědma, které témata vymýšlí, která je zadává“ – a podotýká, že ona je tou „hlavou, jejímž prostřednictvím se oživlá látka prodírá textu“. Nic proti tomu, o to má usilovat každý spisovatel nebo každá spisovatelka, včetně jejich hlav, snad jen že prozaik by se asi neprohlásil za vědmu, nýbrž možná za nějakého demiurga či podobně, namátkou za čaroděje v oboru literatury. Leč uvedená autorčina slova mají kromě této pozitivní dimenze také rovinu veskrze negativní: vyplývá z nich totiž, že soudobá literární tvorba, jinými slovy to má být „literatura po Kantůrkové“ a po její hvězdné době (čili po samizdatových letech sedmdesátých a osmdesátých?), nestojí jako celek za nic. Že je to samý umělecky nepřesvědčivý nebo dokonce nehodnotný středoproud, mohli bychom doplnit, že ba i slaboproud, kdežto Eva Kantůrková může být přinejmenším v jejích vlastních očích po právu považována za literární osobnost nepochybně silněproudou. A k tomu ještě vzdorovitou a neposlušnou.

Jenomže autorčino dosti nezasvěcené prohlášení o nadvládě středoproudu, to jsou velice silná a především velice neuvážená slova. Pochopitelně má pravdu v tom, že rozliční Vieweghové a rozličné Obermannové a jejich epigoni a epigonky se na nás chamtivě šklebí ze všech pomyslných sloupů, cožpak však literatura tohoto druhu někdy představovala nějakou skutečnou tvůrčí páteř národního písemnictví? I kdyby to někteří dnešní slaboduší novináři tvrdili o překot a začínali tomu i věřit? Je symptomatické, že kandidatur na udělení Státní ceny za literaturu každým rokem zpravidla přichází na projednání v řádu desítek, žádní „středoproudí“ vieweghové a spol. však mezi nimi až na trapné výjimky nefigurují: tady se totiž bere v potaz tzv. hodnota estetická. O umělecké kvalitě spisovatelů ze starší generace nepochybujme a jejich přínos české literatuře nikterak nezpochybňujme, dozajista však neplatí, že po nich by znenadání přišla potopa. Ani s tou nadvládou tzv. středoproudu v literatuře to není tak jednoznačné, byť sbírá i ceny a těší se čtenářskému zájmu. To však nemusí být rozhodující.

Dílo Jana Balabána se bohužel již uzavřelo, copak však tento citlivý vypravěč tíhnoucí k evangelickému existencialismu má něco společného s takřečeným mainstreamem, s tzv. středoproudem, neboli s tvorbou, s níž jsou všichni srozuměni a v níž se občas k vlastnímu překvapení vyznají i naši novinoví recenzenti? Copak je Michal Ajvaz, hyperbolicky řečeno kníže soudobé české prózy, nějaký korelový středoproudař? Ajvaz je výrazná umělecká osobnost a kupříkladu jeho Lucemburská zahrada představuje ukázku sugestivní post-postmoderní literatury. Namátkou a dotřetice vyberme Emila Hakla: co je v něm proboha středoproudového? Jen zkuste napsat tak strhující stránky o otcově umírání jako Hakl v Pravidlech směšného chování! V tomto výčtu můžeme s gustem pokračovat, takže ještě čtvrtý příklad: dnes je nejpřekládanějším tuzemským spisovatelem v zahraničí Jáchym Topol, ikona české postmoderny; nikoli náhodou nyní vychází sborník statí o jeho literárním díle, ačkoli tento autor v loňském roce oslavil všehovšudy abrahámoviny! A zase: je to snad nějaký středoproud nebo slaboproud?

Záměrně to přeženeme, nicméně na rovinu povězme, co z toho vyplývá: že se totiž Evě Kantůrkové ani trochu nechce číst vynikající současné české knížky (a ty nepíší zdaleka pouze Ajvaz, Balabán, Hakl, Topol…), a tak dělá, že o nich neví, anebo na ně dokonce kydá blátíčko, když tvrdí, že je to u nás samý mainstream. Samý střední proud. Prý vedoucí k rozplizlosti literatury. Navíc zapomíná, že tenhle umělecky rutinní a mnohdy i tematicky stereotypní mainstream mají na svědomí nejenom Viewegh či Obermannová, ale také Ivan Klíma, také Pavel Kohout, pohříchu, vzhledem k vynalézavé komerčnosti, s níž zpracovával tragické látky z holocaustu, sem náleží dokonce i zesnulý Arnošt Lustig. A další vypsané fixy.

Celou záležitost je však možno i otočit a dotazovat se, zda i mladší čtenáři od sedmašedesátky dolů si „mají co číst“ v knihách Evy Kantůrkové? Můžeme si myslet, že určitě ano. Co když je to však úplně naopak a po jejích knihách si už nikdo nějak extra nevzdechne? A jinému zase mohou autorčiny knihy moc a moc a moc připomínat právě onen střední proud české literatury, který jí tolik jde na nervy? Na druhé straně je to v pořádku, že jí jde na nervy: vždyť je to přece osoba vzdorovitá a neposlušná. Ukazuje se ale, že zároveň i málo sebekritická a někdy nekritická.