literární západ

Nežiji v Plzni, což mi může být ze strany rychlokvašených lokálních patriotů vytýkáno, takže ke mně doputovávají informace obvykle v určitém zastoupení, nicméně pravdy trochu dozajista může být na každičkém šprochu. Čili co ke mně nyní doputovalo? Nuže zvěst, že právě zbankrotovalo nakladatelství NAVA nebo že vyhlásilo úpadek. Nevím, jak se to právnickou češtinou (ovšemže raději nikoli nějakou prohnanou plzeňskou právnickou češtinou) dá povědět či pojmenovat naprosto správně – zkrátka a dobře NAVA zaniká a s jejím vydáváním knižní produkce je nebo bude nejspíše utrum. Tohle člověk vyrozumí z cvrlikání plzeňských vrabců, a je-li to tak nebo to tak není, to se ukáže časem. A poněvadž čas může i proradný, uděláme nejlíp, když si někde v Plzni honem honem vypůjčíme literární koloběžku a vyrazíme někam hodně daleko – a přitom zůstaneme oběma nohama (přitom jednou pořád stojíce na uvedené koloběžce) i oběma očima v nakladatelském světě.

Hodně daleko je lokalita, která se nazývá Sainte-Magne de Castillon, leží přibližně půldruhé hodiny jízdy automobilem východním směrem od Bordeaux čili od Atlantiku – a tam si víceméně před deseti lety nevelká skupinka nadšenců neboli hrstka příznivců krásné literatury svépomocí založila vlastní nakladatelství. Pochopitelně bylo určeno převážně pro autory z regionu, v tomto případě zejména pro literáty, kteří žijí v malebném údolí řeky Dordogne, pro tvůrce, kteří píší a kteří mají chuť spatřit své texty v podobě knižního vydání. Každé nakladatelství by se mělo nějak jmenovat a tohle si jako název zvolilo titul La fontaine secréte, což může být přeloženo zhruba jako Tajemný pramen. Možná ještě lépe jako Skrytá studnice. A pak se už začalo vydávat. Kniha za knihou. Nikoli knihy za knihou, skutečně pouze kniha za knihou, a to jak beletrie, tak i výtvarná alba: opravdu postupně, po pečlivé ediční přípravě, pokaždé k radosti jednotlivých autorů a nepočetného nakladatelského týmu: ten tvoří toliko pár lidí. Osou tohoto castillonského nakladatelství je jedna manželská dvojice a jejich přátelé spříznění volbou. Tou volbou je pochopitelně míněn hluboký až citový vztah k literatuře, k výtvarnému umění, obecně ke knižní kultuře.

Duší uvedené Skryté studnice je výrazná prozaička a výtvarnice Geneviéve de Dietrich(ová), která v roce 1999 – poměrně opožděně – debutovala knihou veršů a povídek. Vzápětí však už zřejmě s konečnou platností přesedlala na prozaickou tvorbu a během následujících čtrnácti let uveřejnila – po několika kratších prozaických útvarech – čtyři romány a mezitím ještě románovou trilogii. Všechna tato nová díla již vyšla v „jejím“ nakladatelství Skrytá studnice, stejně jako nejnovější románová práce Treize jours á Bolgatty (Třináct dnů v Bolgatty, 2011), expresivní vyprávění situované v několika dějových liniích zejména do soudobé Indie. Nikoli náhodou tato kniha začíná citacemi vztahujícími se ke klasikům moderní psychologické prózy, tj. k Marcelu Proustovi a Albertu Camusovi: tito mistři introvertního vyprávění (spolu s nimi jistěže i hypnoticky píšící Marguerita Durasová) se zřetelným filosofickým či estetickým přesahem jsou nepochybně autorčinými velkými vzory. De Dietrich(ová) si navíc s velkou oblibou vyhledává „cizokrajná“ témata, usiluje o porovnání mentality představitelů různých národů a rozličných etnických kultur. Nejde však o žádná publicisticky pojatá zkoumání tzv. multikulturalismu: vždy jde o postavy z masa a kostí a o jejich křehké a citlivé nitro.

Tematický rozptyl knížek, které vydává nakladatelství Skrytá studnice, je dostatečně široký: najdeme mezi nimi povídkové sbírky, historický román (přičemž stojí za zmínku, že současní znalci žánrových variant ve Francii se termínu historický román povětšinou vyhýbají a pokládají to za terminologický přežitek), autobiografický příběh, pohádky napsané pro národnostní menšiny žijící ve Francii, esejistické práce, mj. i „rady mladému spisovateli“. Nechybí však ani výtvarné publikace, i když jejich příprava bývá finančně velice komplikovaná a není vždy v možnostech nakladatelství. Stojí však za zmínku, že ve Skryté studnici měli dlouho v plánu vydat novější výtvarné práce talentované české malířky Filomeny Borecké, dcery naší významné básnířky a sochařky Ellen Jilemnické a vynikajícího kulturologa a teoretika humoru, bohužel již zesnulého Vladimíra Boreckého. Posléze z tohoto knižního vydání sešlo, nicméně je zjevné, že se nakladatelství neobrací zády ani k edičním počinům tohoto ražení.

Toto vše zdůrazňujeme a pozitivně komentujeme z jediného důvodu: jde totiž o příklad hodný následování. Castillonské nakladatelství není ani v nejmenším komerční, netěší se bůhvíjaké blahovůli sponzorů, kolikrát naopak zhola žádné, spoléhá pouze na vlastní nápady, vlastní výběr autorů a celkově vzato na vlastní redakční práci čili na veškerou každodenní lopotu s tím spojenou. Jeho činnost představuje vskutku následováníhodnou službu krásné literatuře nebo i výtvarnému umění – čili jde o službu, která vyplývá z upřímné vnitřní motivace. Takové nakladatelství může pochopitelně existovat pouze v časových intervalech od jedné knihy k druhé knize, nemůže přicházet s velkými edičními záměry nebo s obsáhlými vydavatelskými plány. Mezi vydáním jednotlivých titulů nejednou uplyne i relativně dlouhá doba. Nicméně jde nejenom o uvedenou obecnou službu literatuře, ale také o velkou podporu rozmanitým podobám literární kultury v regionu. Přitom ve Skryté studnici publikují i literáti z jiných krajů Francie, rovněž proto tuto „knižní firmu“ nemůžeme považovat za typické regionální nakladatelství. Regionální je v podstatě pouze adresa, zatímco autoři již stále méně často.

Ano, také v českých zemích stále ještě existují taková malá, nápadně nekomerční nakladatelství a všechna bojují s nejrůznějšími finančními zádrhely. Ministerstvo kultury České republiky přitom poskytuje na podporu „živé literární kultury“ stále méně peněz: z toho jasně vyplývá, že rovněž u nás bude vycházet stále méně knih, především stále méně a méně dobrých knih. Ty skutečně kvalitní jsou přece obvykle neziskové, jejich tvůrci většinou nejsou příliš známí – a kromě toho, souhrnně řečeno, populace přestává číst. Přesněji řečeno si nalézá čas na krásnou literaturu stále méně. Daňovými diktáty a komerčními hledisky se dá nakonec literární tvorba v mnoha zemích či na všech světadílech likvidovat ještě úspěšněji než při příslovečných 451 stupních Fahrenheita. Není divu, že některým nakladatelství hrozí zánik, některá právě z těchto důvodů již zanikla a jiná zrovna tak ze stejných příčin ani nevzniknou. Zůstanou pravděpodobně v embryonálním stadiu svého druhu – totiž ve stadiu dobrého nápadu a dobrého předsevzetí.

Ano, kultura leckde dostává na frak. Kontejnery frak nemají. Nemám v úmyslu o nich napsat už ani slovíčko, aby mi nějaká děvucha popaprikovaná nenafackovala, leč proč smlčet, copak o plzeňských kontejneřících říká hlas lidu? Nuže toto: „Koneckonců i já měl s nimi špatné zkušenosti. Když jsem u nich chtěl získat nějaké informace o akci, nebyli mi schopni nic říct, a to ani u centrály na náměstí. Když jsem zkoumal program z těch programních bichlí a srovnával ho s cíli, které jsou kladeny na rozvoj kultury v koncepci 2009-2019, kterou jsem si opatřil, je to jako by plány chtěly vytvořit superkulturní západní město a reál byl jen cosi ušmudlaného, co posmrkané leží na skládce za městem. Navíc jsem v programech kontejnerů objevil odporné reklamní promotion nějaké restaurace nebo kavárny. Do kultury se tu počítal jakýsi moderní způsob poživačnosti, a to i v technoparty. Tak toto je kultura. Zní to naprosto absurdně vůči realitě.“ No vida: ušmudlané, posmrkané, odporné, poživačné, absurdní… Neprozradím, čí je názor, o kterého inteligentního člověka kráčí: mohl by se totiž z něho pronto stát fackovací panák. Neb i to poživačné má být tzv. kultura. Něčí kultůůůůůůůra.