literární západ

Tohle léto, jak se zdá, není ani rozmarné, ani rozverné, ale ubrečené jaksenepatří. Sotva našince proradně naláká několika slunnými dny, hned ze všech stran přivolá mračna mraků a jaképak potom léto s knihou! Nedoporučuje se tudíž chodit do mokrých a vlhkých lesů, preferovat by se měly zkoumavě poznávací vycházky a procházky podél zdánlivě nenápadných vodních toků, abychom si přitom udělali alespoň hrubý odhad, zda se zase bude povodňovat, anebo se už snad nebude povodňovat. Zatopené sklepy, to koneckonců nestojí řeč: nedávno lamentoval jeden redaktor Literárních novin, že bydlí na kopci, a stejně měl zatopený sklep. Marná sláva, vody je přespříliš, podle všeho s oblibou teče i vzhůru, volí pád do výšky, nepochybně není to nějaká „vodda z voddovodda“, jak by asi napsal básník a výtvarník Jan Jelínek, především však neprospívá knihám ani v nejmenším. A žádné deštníky tu nejsou mnoho platny.

Při prohlížení nových příspěvků na Portálu české literatury můžeme narazit dokonce i na chvalozpěv týkající se knižních antikvariátů. Zdůrazňuji, že knižních, poněvadž v mnoha antikvariátech se stále víc dá koupit všechno možné, cédéčka, spotřební zboží, jen ty knihy v nich občas tvoří jakousi zatuchlejší součást. A kolikrát je to také spotřební zboží: populární literatura, kuchařky, vieweghoviny, herecké paměti a kdoví co ještě. Neplivejme na to, rovněž tyhle publikace v antikvariátech hledíme, například taková Italská kuchařka je učiněné dobrodiní pro žaludky stárnoucích kritiků. Knižní fanatikové v antikvariátech hledají publikace zcela jiného ražení: beletristické vzácnosti, ryzí unikáty, jenže kupříkladu i literární fosilie, čili takové úlovky, které jsou schopny obdivovat jen osoby volbou spřízněné. Přitom jich ubývá, těch i oněch: antikvářů, antikvariátů, lidí posedlých knihou, sběratelstvím knih, a to na obou stranách antikvárního pultu. Už před nějakým časem jsme mohli dojít k poznání, že bratrstvo knižních sběratelů zachází na úbytě. Technika je technika a i ty nejvzácnější knihy je možno si naskenovat, vyhledat jejich podobu či barvu na nejrůznějších počítačových informatoriích. Stačí si zajít do Klementina a celé hodiny si můžete listovat ve starodávných literárních časopisech. Arciže na obrazovce.

zdroj: http://i.telegraph.co.ukSvého času však pravidelnými návštěvníky antikvariátů (nebo i jejich zaměstnanci) bývali především lidé vytříbeného vkusu, skuteční knižní estéti, přímo historikové, nejenom znalci starých tisků či starých knih. V některých případech to pořád ještě platí: se světem antikvariátů jsou spojeni kupříkladu Zbyněk Hejda nebo Ivan Wernisch, stejně jako již zesnulý D. Ž. Bor čili Vladislav Zadrobílek: ten ve věhlasném pražském antikvariátu v Dlážděné ulici podle vlastních slov absolvoval malou estetickou a literární univerzitu. Zůstaneme-li u Plzně, k takovým renomovaným antikvariátním štamgastům patří například básník Josef Hrubý, mj. sběratel literárních autografů. Svým způsobem lze říci, že nemalou část života strávil v antikvariátech mladší básník a prozaik David Charvát. V plzeňských antikvariátech lze občas zastihnout i Vladimíra Gardavského, zástupce šéfredaktora Plzeňského literárního života. Ale jinak? Kdoví, možná se před pisatelem těchto řádek plzeňští literáti schovávají a vidí-li ho, jak míří do antikvariátu, raději se vydají jiným směrem. Nebo přeháníme a jenom jsme měli na milovníky starých či starších knih smůlu?

Opravdu: kdoví. Také není jednoduché se rozepisovat o jednotlivých antikvářích. Jsou to zámečtí kasteláni sui generis, ve svých zámcích (tj. v skladech knih neboli spíše v knižních podzámčích) opatrují knihy potřebné i nepotřebné, tituly jakoby mrtvě narozené a i nadčasové hodnoty. Někteří jsou opravdu na úrovni, jiní už méně. Každý má také jinou fiskální politiku. V jedné pražské lokalitě jsou dva antikvariáty naproti sobě a v obou můžeme narazit na stejnou knihu, stejný rok vydání, stejně zachovalou, žádné autorské věnování v nich není, obrázky jsou z obou pečlivě vyškubány, vskutku nemůžeme přijít na žádný rozdíl mezi těmito dvěma antikvárními knížkami, až na jeden jediný, byť fundamentální: v antikvariátě nalevo tato kniha stojí tři stovky korun českých, v antikvariátě napravo nanejvýš třicet korun, ne-li ještě méně. No nekupte obě! Máte-li na ně a především máte-li je kam dát. Jsou to skutečné záhady… Chceme-li uvést alespoň jeden konkrétní případ, bývá to případ knížek z pera Joea Hlouchy: jejich cenová hladina je někdy bývá i v jednom městě rozbouřená jako při povodních. Však Hloucha psal i o zátopách a zrovna jeho Zátopu v Plzni prodávali za uvedené tři stovky.

Nejstrašnější je, když povodeň lítá zatočí s antikvariátem. Raději nemluvit. Ani hojné slzy v oku nestačí. Alespoň tichou vzpomínku proto věnujme vskutku elitnímu, žel, ach žel ve velké vodě zaniklému karlínskému antikvariátu, v němž si návštěvník mohl připadat jak v muzeu české secese, překypujícím knižními skvosty z dávných časů. Ano, aspoň tichou vzpomínku. Kdyby byly povodně na Seině, co by si počali početní pařížští bukinisté? Prodávající ovšem víc obrazy a grafiky než knížky? Raději otočme list a povězme si o některých novějších antikvariátních nešvarech. Především je zjevné, že ubývá znalců. Ano, zelenou mají tzv. módní autoři (stále a znovu je to Ladislav Klíma), leč o mnoha jiných spisovatelích minulosti náš antikvář v životě neslyšel, a tak má pro jejich díla připraven pohled plný opovržení. Nevoli opovržlivé nevědoucnosti. Řadu literátů zkrátka a dobře antikvář nezná, ač si myslí, že zná všechno, a proto s jejich svazky nechce mít nic společného. Na druhé straně to může být i důkaz, že se některý literát už opravdu „přežil“. Že generace, které ho třeba i dychtivě a s úctou četly, už vyklízejí pole. Pak ani honosné vazby nic nenapraví a nic nezachrání.

Ano, za starých časů, to znamená i před pár lety, bývali antikváři či horliví návštěvníci antikvariátů jako celek kulturnější. Všem doposud ještě kulturním lidem z antikvariátů se samozřejmě omlouváme, jich se to netýká! Nejenom se vyznali ve světě knih (jsou ještě tací, jsou, jsou!), ale měli v malíčku dokonce/samozřejmě i pravopis jazyka českého. Ale dnes? Achich, ouvej, achich, ouzko bývá na knižním srdci, když čteme z pera antikvářů, že cosi činí „s velkýmy díky“, anebo že hovoří o konkurenci takřečených „kamených“ obchodů. A podobně a tak dál. Pěkní knižní fetišisté, když ani česky pořádně neumějí! Samozřejmě se to netýká jenom lidí antikvariátních: nedávno jsme v našem Zápisníku psali, kolik chyb může napáchat samozvaný redaktor neumětel, který se jankovitě pustí do přípravy knih, ač to vůbec neumí. Takové diletanty je nutno od knižního kumštu se znepokojením odhánět třeba i „s velkýmy díky“.

Adresujeme tyto řádky obvykle Plzni a píšeme v nich mnohdy o Plzni. Nuže tedy: jaké znáte v Plzni antikvariáty? Znáte vůbec některé? Kolik jich v poslední době přibylo nebo ubylo? Kolik jich v městě momentálně je? Dá se v některém z nich (nebo ve všech?) sehnat literární měsíčník PLŽ, či nikoli? Ve kterém byste nejpravděpodobněji sehnali potřebnou učebnici a ve kterém dejme tomu unikátní sbírku pozapomenutého autora? Ve kterém antikvariátu průměrný znalec knižní produkce s téměř naprostou jistotou nesežene nikdy nic, co by stálo za zmínku? Ve kterém „antíku“ vás mohou uvítat těmito slovy: „Zrovna jsem všude vytřel, ale když si něco koupíte, pustím vás dál!“ – ? Dá se v některém plzeňském antikvariátu sehnat nejnovější sbírka Jaroslavy Málkové, jíž nekompetentní a servilní porotci přiřkli Cenu Bohumila Polana? A dá-li se, za kolik kaček? A který antikvariát je v Plzni otevřen i o půlnoci?

A proč nyní píšeme s takovým potěšením o antikvariátech a o lecčems, co s nimi souvisí? No přece abychom nemuseli psát o agónii Obce spisovatelů, o tom, proč je v demisi výbor Střediska západočeských spisovatelů, anebo že Plzni zase hrozí kontejnery, prý ještě literárnější a ještě kontejnerovatější. Vari od toho, vari, přejme si, ať ty červnové dny nejsou samá voda, ale ve šťastných chvílích i samé knihy.