literární západ

Významný středogenerační básník Milan Šedivý, proti němuž se v polemice o kvalitu nebo nekvalitu poslední poroty Ceny Bohumila Polana postavilo skoro celé Středisko západočeských spisovatelů jako jedna žena a jeden muž a zastalo se tak jednoznačně, přímo s vítězoslavným pocitem triumfu, zjevné nekvality nad neméně zjevnou kvalitou, se rozhodl k bizarnímu kumštýřskému činu. Pojal totiž úmysl spáchat či vykonat veřejné básnické autodafé. Pročež vyhlásil, že na pravidelném letním setkání mladších plzeňských literátů, divadelníků a jejich sympatizantů, konajícím se již pošesté v Chodouni u Zdic (šest kilometrů odtud se nalézá hrob Václava Hraběte!), před zraky všech přítomných upálí či spálí všechny pozůstalé výtisky své prvotiny Po zarostlém chodníčku. A posléze že na nich opeče buřty.

Tak se i stalo. Pálení prvotiny proběhlo ve dvou fázích, v pátek a poté nazítří v sobotu, přičemž všichni účastníci tohoto výjimečného autodafé místopřísežně potvrzují, že takto opečené špekáčky byly nadobyčej vynikající. Aby také ne: vždyť vzešly z jisker, ohně a dýmu poezie! Je záhodno poznamenat, že skoro tři čtvrtiny nákladu sbírky byly v minulých letech rozebrány, rozdány, rozeslány, že tedy skončily ve více než třech stovkách povolaných rukou (přesně spočítáno skoro v sedmi stovkách paží). Neplodně ležet zůstalo kolem sto padesáti kousků. O ty již vůčihledě nebyl nikde zájem: koneckonců Milan Šedivý od té doby vydal další čtyři básnické sbírky (nepočítáme-li dřívější interní tisky v Ason-klubu), recenzované i v celorepublikovém tisku. Takže mu doma dlouhá léta ležela bedna se sbírkou, kterou mohl pojmenovat s trochou nadsázky poesia intacta. Co tedy s ní, kam s ní? Každý by v tomto případě volil řešení podle svého gusta: někdo by ji zkusil prodávat po koruně (ale komu? kdo by si ji koupil? a kolik?), někdo by se pokorně nechal s plnou bednou poezie vyhazovat z antikvariátů, někdo by si vymyslel něco úplně jinačího. Jenže básník Šedivý je básník: zvolil tedy autodafé.

Máme-li soudit podle některých reakcí (mj. na Facebooku), celá chodouňská akce byla pochopena jako performance sui generis. A opravdu o takové svého druhu literárnědramatické představení šlo! Záhy se ovšem vynořily typické nezasvěcené reakce, tedy typické pro kulturní nezasvěcence. Šedivý byl z několika stran medle označen za novodobého Koniáše, respektive rovnou za Koniáše! Jenomže tohle srovnání zřetelně pokulhává na obě nohy: především náš současný básník neupaloval žádnou cizí knihu, natož nějakou zapovězenou nebo z nějakých příčin zavrženou, event. na ohavný pokyn shůry. Odhodlal se přece sprovodit ze světa, obrazně řečeno, pouze cosi jako vlastní ratolest. Nikoho tím nepoškodil, nikomu tím neuškodil. Dále: Koniáš upaloval kdeco údajně kacířského, údajně věren úsilí, aby katolické duše nepropadaly pekelné zkáze, čtouce tyto knihy evandělické, nikdy však nesestavil hranici z vlastních knížek, žádnou svou básnickou publikaci neuvrhl do plamenů. Natož aby na nich pohostinně opekl čerstvě zakoupené schpeckwursty určené pro duše s ním spřízněné ve víře. Čili jakýpak Koniáš, kdeže, tento neblahý cejch Šedivému v žádném případě nepřísluší!

Knihy se nemají pálit, buší na poplach další ochránci dobrých mravů a s tím je možné jistěže souhlasit. Za normálních okolností skutečně žádná kniha do ohně nepatří. Navíc někteří naříkají, že mají poezii Šedivého v úctě a že jim tudíž bude tento výtisk v knihovně přímo sedmibolestně chybět. Ano, s tím lze rovněž souhlasit, nepochybně bude. Teď je však na čase konstatovat, že prvotina Milana Šedivého Po zarostlém chodníčku byla vydána již – v roce 2002. Neboli před předlouhými, dlouhatánskými jedenácti lety! Všichni ti, kdo nyní lamentují a prolévají krokodýlí slzy, že se už s touto knížkou bohužel nikdá nesetkají (že by knihovny byly zrušeny?), bohorovně pomíjejí skutečnost, že si ji plných jedenáct let mohli kdykoli nebo kdekoli opatřit, byť by to stálo určité úsilí. Bylo možné si ji vyžádat od autora, možná levně zakoupit na některém z literárních čtení…

Stručně řečeno každý, kdo by zatoužil mít autorův básnický debut ve svých knižních fondech, už ho tam dávno mohl mít. Někteří možná čekali, že se sbírka někde bude rozdávat zdarma a nepochybně se leckde takto i rozdávala, proč však s touto možností ušetřit pár korun českých kalkulovat celé desetiletí? Určitě sbírku Po zarostlém chodníčku vlastní celá řada členů Ason-klubu, určitě ji vlastní také celá řada českých básníků. Takže kolem tří set padesáti výtisků našlo uplatnění; má potom vůbec smysl prolévat slzy nad zbytkem nákladu? Jistěže tu bednu mohl Šedivý jednoduše odnést do sběrny a odcházet odtud dokonce i s nějakou pětikorunou v kapse. To by však nemohl přátele pozvat na špekáčkovou krmi! A jsme možná u jádra jednoho potrefeného pudla: Milan Šedivý chtěl zkrátka a dobře uspořádat nevšední nebo nonkonformní básnickou hostinu. Jsa momentálně nezaměstnaným, básník zakoupil hojný počet oblíbených špekáčků a obětavě dal v plen vlastní poezii jako topivo. Všichni přítomní mu nyní dluhují obdobné pozvání. Aspoň na jeden špekáček. Nebo alespoň na jednoho utopence, jak však utopit utopence v poezii? Hle, výzva pro básníkovy následovníky.

Je tady ještě jeden okamžik: prozatím zaregistrovaná nespokojenost se Šedivého autodafé vesměs přišla z města Plzně. Z města, k němuž může mít Šedivý rozporuplný vztah: vystudoval v něm, patřil k nejagilnějším členům Ason-klubu, působil v redakční radě měsíčníku Plž (až do jejího rozpuštění), stále je členem Střediska západočeských spisovatelů, řadu let však v Plzni již nežije ani v ní nemá žádné zaměstnání. Především si však položme otázku, kolik sbírek vydal v západočeské metropoli, případně i s podporou zmíněného spisovatelského Střediska? Nuže, z dosavadních pěti prozatím dvě: Sonátu pro vnitřní hlas a Teplický pobyt. Jak svou prvotinu, tak i svou nejnovější sbírku uveřejnil básník v severních Čechách, k nimž se také právem hlásí; nikoli náhodou byly také jeho texty otištěny v antologii literátů Teplicka, nikoli v podobně koncipované antologii nynějších západočeských literárních tvůrců (Na dva západy). Z toho by se dalo usuzovat, že Šedivý má cosi jako dvojí regionální příslušnost.

Jak sám posléze napsal, na pálení svého knižního debutu se Milan Šedivý vrhl s mnohem větší chutí než o něco později na chutné špekáčky, byť stvrzuje, že i ty musely být „povinně dobré“. Od své prvotiny se v podobě zmíněného autodafé s konečnou platností „odřízl“ a podle svých vlastních slov doufá, že nyní (tj. po uplynutí pěkné řádky let) už píše jinak – a líp. Aniž bychom jakkoli odsuzovali jeho zajímavou a slibnou prvotinu, napsanou v době, kdy se autor dožíval teprve čtvrtstoletého věku, můžeme přitakat jeho prohlášení, že píše jinak a líp. Aby také nikoli, po desetileté, možná až vášnivé věrnosti poezii! Ano, píše mnohem lépe než za časů své nyní již ohněm zničené prvotiny, ano, vskutku píše líp než mnozí severočeští básníci, ba nejen to, píše mnohem líp než mnozí západočeští básníci. Ruku na srdce: má snad někdo z výboru Střediska západočeských spisovatelů větší básnický talent než Milan Šedivý? Nemá. Proto musí přijít na řadu závist a řevnivost, nepřejícnost a nevraživost. A zbabělost. Proč musí? Poněvadž žel a žel musí.

Nicméně díky uvedenému autodafé zase jednou byla v hlavní úloze poezie. A úvahy o ní. Jaký má smysl, v čem je její význam, v čem je nezastupitelná nebo nezaměnitelná, k čemu je na světě, kdy má právo ustoupit ze scény a kdy naopak promlouvá způsobem, který je evidentně nadčasový. Někdy i v plamenech či z plamenů. Berme to i jako výzvu pro jiné básníky: zkuste zvážit, zda výtisky vaší sbírky mají právo stále ještě trouchnivět v koutě. Ne-li, spalte je. A k tomu pozvěte přátele na špekáčky!