literární západ

Nestačí mít rád Plzeň a zvláště literární Plzeň, stejně se při vhledech do západočeského dění pořád musí brblat a brumlat, poněvadž z oblíbeného plzeňského vzájemného bratříčkování a sestřičkování a naopak obvykle nic kloudného nevzejde, poněvadž o to mnohdy ani nejde. Na první pohled arciže jako by ano, jenomže potom přicházívá na svět jedině něco zcela jepičího. Třeba v duchu úředního hlášení, že v tom a tom roce bylo v městě uspořádáno tolik a tolik literárních čtení a podobných akcí, jichž se dohromady zúčastnilo tolik a tolik autorů a na nichž bylo opět vespolek přítomno tolik a tolik diváků nebo návštěvníků. Posléze by ovšem v rámci případného druhého pohledu měla následovat neodbytná a jistěže i dosti brumlavá a brblavá otázka, copak se vlastně četlo na těch čteních, zda to bylo k něčemu či nikoli. Zda to mělo aspoň ten zmíněný jepičí význam, anebo ani ten nikoli. Čili zda vskutku z valné části nešlo o samé sentimentální kýče, abychom použili přirovnání z úst jednoho mladšího básníka, kterému se toto příkré, ale výstižné hodnocení v Plzni tuze a tuze vyčítá. A proč? Protože má pravdu pravdoucí, a to je to nejhorší. Na takové pravdy ovšem literární lidičkové nejsou valně zvědavi.

Právě ten, kdo má rád Plzeň, musí pohříchu jedním dechem konstatovat, že je v ní (v daném případě zůstáváme v literárních končinách, resp. i ve sféře myšlení o literatuře) pořád cosi zatuchlého, shnilého, co je zapotřebí vymést ozdravným koštětem – a to právě nejde a nejde, takže smrádek se utěšeně udržuje při životě. A smrdí, a jak smrdí! Nu ano, co jsme si, to jsme si, docela by stačilo si donekonečna zacpávat nosánek a dělat, že všechno je v dokonalém pořádku. Ty zatuchliny by dozajista patřily do kontejnerů, kterých teď bylo v městě k vidění pohříchu až přespříliš, zato košťata jako kdyby byla všechna zamčena na petlici! A když se takový stárnoucí naiva jako pisatel těchto řádek takového košťátka prostřednictvím svých komentářů v Zápisníku nemotorně a neohrabaně chopí, zastání se dočká málokdy, věru málokdy. Mnozí si naopak spokojeně, ba se zadostiučiněním mnou ruce, jak břitce mu ten či ten či ta nebo ta odpověděl, event. odpověděla – a starou belu jim záleží na tom, zda to byla odpověď argumentovaná či pramálo argumentovaná. Hlavně že ho kdosi břitce „utřel“, že mu někdo dal břitce co proto (zřejmě za nás za všechny dobré, byť myšlenkově starousedlé Plzeňany) – a samozřejmě my nic, my muzikant, my si pěkně posedáváme v miloučkém smrádku. Všechno kazí ten kazisvět dr. No!

To jsou zatuchlé plzeňské hry, z nichž by mělo město jako literární ohnisko už honem povstat jak bájný pták Fénix, jenom se musí na rozdíl od něho vzkřísit z poněkud zasmrádlého popele. Bude-li ovšem k tomu mít někdy nejenom chuť, ale i kuráž. Proč si však nezahrát takovou ošemetnou plzeňskou hru a nezastat se v Zápisníku dr. No jistého Evžena Pěnkavy, publikujícího v Plži? Ne že by Pěnkava něco takového vyžadoval nebo si to přál, to ani v nejmenším, byly však na něho nedávno valeny jakési páchnoucí odpadky vydávané za „kritické argumenty“, tak proč se s nimi a nad nimi trochu nepobavit? Koneckonců čistému vše čisté, proto se jen chvíli se špetkou nezbytné břitkosti věnujme tomu, co zdánlivě vypadá jako obrana města Plzně proti jejím nactiutrhačům a pisatelům nesolidním a neseriózním. Přičemž půjde o příklad, o pouhý příklad, nakolik je v jistých plzeňských místech opravdu tolik shnilého, až se toho dá využít podobně, jak kdysi středověcí obránci hradů využívali poctivých fekálií.

Nuže, svého času dotyčný Pěnkava psal v Plzeňském literárním životě – Plži o Bohumilu Polanovi. Přitom se zaměřil víceméně na jediný problém, do jaké míry můžeme označovat Polana za literárního kritika a do jaké míry nikoli, odkázal na různé postoje v tomto směru (například akademických vědců z Lexikonu české literatury) a potom si ve fejetonistickém duchu posteskl, že v Plzni doposud nemají Polanovu ulici. Což nemají ani teď. Nepsal ani souhrnný Polanův medailon, to vůbec ne, ale ani nějaké zevrubnější pojednání o tomto autorovi. A co mu bylo velice důrazně ze strany oudův plzeňských vytčeno? No že prý „navazuje na už konané“ (to je literární čeština, co? žaludek se z toho obrací, řečeno břitce) a především že ve svém poměrně nedlouhém textu nepřipomněl (“neboť jistě nevěděl“, bylo v této věci řečeno s obdivuhodnou policajtskou určitostí), že existuje obsáhlá studie o kritické práci Bohumila Polana z pera V. Viktory s názvem Bohumil Polan jako divadelní kritik, která vyšla roku 1987 v archivní ročence Minulostí západočeského kraje. Hop a bác, takhle se v Plzni (tj. v jednom jejím shnilém místečku) navenek věcně a jakoby spravedlivě argumentuje!

Píšeme-li o plzeňských oudech, buďme konkrétní a neříkejme jim ani X., ani Y., ani Z., ani Ivana, ani Jorika atd., nýbrž v tomto případě s požadovanou břitkosti nejvýstižněji, totiž osoba Fuj. Takže jest pravdou, že Pěnkava tuto práci plzeňského pedagoga V. Viktory vskutku nepřipomněl: leč proč by tak činil, když psal o Polanovi jako o literárním kritikovi, když polemizoval nebo naopak nepolemizoval s danými názory na Polanovu literárněkritickou práci? Šlo přece o literární vlasti(ne)vědu, nikoli o oblast výtvarnou či divadelní! Proto bylo povýtce pominuto i významné Polanovo knihovnické účinkování v Plzni: mělo jít pouze o literaturu, o literární život, o nic jiného. Ostatně v rámci příspěvku dosti kratičkého. Takže Pěnkava si počínal naprosto logicky, když na Viktorovu stať neodkázal: to by musel okamžitě zmínit i práci estetika Ladislava Gawlika, odborníka rovněž vypoklonkovaného z Plzně, a jeho studii týkající se Polana jako výtvarného kritika atp. Osoba Fuj se i tímto argumentem snaží poníženě zdravit u vrbiček, toť všechno, na věrohodnosti argumentace pranic nezáleží.

A nyní pár slov k druhému „argumentu“ naší osoby Fuj, že totiž ten zlý a hloupý Pěnkava „jistě nevěděl“ nic o citované obsáhlé studii z pera V. Viktory, čili že panáček Pěnkava bude tuze nekompetentní, nevzdělaný, nesolidní… Jenomže v knižním vydání Plzeňské literární vlasti(ne)vědy, kterou měla (??) údajně kriticky objektivní osoba Fuj snad v ruce, jde-li o osobu tak erudovanou, existuje i seznam odborné literatury (pochopitelně v určitém výběru, postačujícím pro účely daného vydání). Zdá se, že naše osoba Fuj si nepovšimla, bráníc svou shnilou Plzeň v jejím jménu, že v tomto seznamu figuruje položka Sborník Bohumil Polan: ten vyšel v Plzni (v součinnosti s pražským či zbraslavským nakladatelstvím Cherm) z iniciativy Knihovny města Plzně již roku 2007. A vyšel k Polanovu výročí. V tomto sborníku jsou spolu s dalšími zařazeny stati jak Ladislava Gawlika, tak i V. Viktory. Přičemž by nepochybně stálo za to porovnat znění této Viktorovy stati z roku 1987 a její novější verzi z roku 2007: to by měl Pěnkava hodně o čem psát! Třeba i o tom, proč podle nařčení osoby Fuj „jistě nevěděl“, co je ve sborníku, na nějž odkazuje v seznamu doporučené literatury. Že by to opravdu nevěděl? To je pramálo pravděpodobné, kromě toho lze mít za to, že by v takovém případě chuděra Pěnkava celou záležitost svědomitě projednal s jakýmsi Vladimírem Novotným, editorem Sborníku Bohumil Polan. Jenže osoba Fuj bez ohledu na to břitce tvrdí, že to Pěnkava „jistě nevěděl“, tak nezbývá než neméně břitce odpovědět, že daná osoba lže jako tiskne.

Dalo by se zřejmě Plzeňské literární vlasti(ne)vědě, těmto textům páně Pěnkavy/Novotného, týkajícím se kritické recepce západočeských spisovatelů, neboli žádným učeným portrétům jejich života a tvorby, z velké části uveřejňovaným v Plži, ještě leccos břitce vytknout. Ano, nepochybně ano, ať je to cokoli. Nuže, osoba Fuj má Pěnkavovi/Novotnému notně za zlé též jedno další trestuhodné opomenutí. Že se totiž v celé Plzeňské literární vlasti(ne)vědě nikde nezmínil, že „Ladislava Lederbuchová více než čtvrtstoletí sleduje inscenace Divadla Alfa Plzeň“. Jinými slovy že Pěnkava/Novotný „navazuje na už konané“. To je pěkné, ale kdy a jak se o tom měl zmínit? V jaké souvislosti, proboha? Že by snad v souvislosti s Karlem Klostermannem? S Rudolfem Hrbkem? Nebo s Josefem Hrubým? Vždyť dokonce i Bohumil Jirásek se ve své nešťastné příručce o literatuře Západních Čech zmiňuje o L. Lederbuchové toliko jako o „divadelní kritičce“, nic víc, proč ji tudíž takto vrbičkovsky za každou cenu pěchovat a cpát do Literární vlasti(ne)vědy?

Sečteno a zváženo: i polemizovat se musí umět. Odvrácenou tváří polemik však bývají lži a pomluvy. Odborné lži a odporné pomluvy. Není divu, že s nimi vyrukovává kdosi, komu říkejme osoba Fuj.