Ve dvě ráno včerejšek je uzavřen,
jenže on tu bude pořád –
zpocený, žíznivý, všedností opařen.
Jen si to představ:
Ráno v ordinaci odborného lékaře
(kam chodí se jen pro prášky)
tě ňáká paní předběhne.
Tušíš, že jde o akutní případ,
a tak pokorně mlčíš.
Po tom, co zpoza dveří uslyšíš,
na vlastní křivdy zapomeneš.
„Tatínek od nás odešel
a malá od tý doby často vzteká se.
Nemůže to být tím, že s ním stýká se?“
„A co když jí třeba stýská se?“
***
Večer sedě na baru
věříš, že se ti podařilo uniknout
tomu, čemu někdo říká
všední realita.
Jenže ona za tebou přijde i sem,
když z přiopilé barmanky vypadne,
proč tu vlastně pracuje:
Táta na ni neplatí.
Tahle báseň není svědectvím,
je pouhým obrazem
toho, co skryto je těm „šťastnějším“,
těm, kteří se v noci nebudí…