literární západ

Ve dvě ráno včerejšek je uzavřen,

jenže on tu bude pořád –

zpocený, žíznivý, všedností opařen.

Jen si to představ:

Ráno v ordinaci odborného lékaře

(kam chodí se jen pro prášky)

tě ňáká paní předběhne.

Tušíš, že jde o akutní případ,

a tak pokorně mlčíš.

Po tom, co zpoza dveří uslyšíš,

na vlastní křivdy zapomeneš.

„Tatínek od nás odešel

a malá od tý doby často vzteká se.

Nemůže to být tím, že s ním stýká se?“

„A co když jí třeba stýská se?“

***

Večer sedě na baru

věříš, že se ti podařilo uniknout

tomu, čemu někdo říká

všední realita.

Jenže ona za tebou přijde i sem,

když z přiopilé barmanky vypadne,

proč tu vlastně pracuje:

Táta na ni neplatí.

Tahle báseň není svědectvím,

je pouhým obrazem

toho, co skryto je těm „šťastnějším“,

těm, kteří se v noci nebudí…