literární západ

Následující řádky nebudiž žádným osobním útokem na prozaika Iva Fencla. Přeji mu slunné srpnové dny a lunné srpnové noci. Navíc následující řádky nejsou ani zavilým útokem na Plzeň, jak se někdo zpozdilý nebo všelijací zpozdilí může/mohou domnívat už předem. Zdůrazňuji, že už předem, aniž se probral/i a aniž začal/i číst. Ono je to vskutku těžké: kdybych si namátkou položil otázku, proč se Literární Západ jmenuje Literární Západ, znovu by někteří notně ulekáni vzkřikli: hle, další potměšilý útok na Plzeň! Ale na jakou Plzeň? Kdo se samojediný znovu a znovu považuje za Plzeň? Kterápak figurka, kterýpak šantalík? Kdybych kupříkladu napsal, že kdosi neumí sesmolit jediný veršík, aby byl k světu, týká se to přece daného plzeňského pisatele, nikoli krajského města. Dokonce když píši o Domažlicích, zase se všem jeví, že to bude útok na Plzeň. Chudák západočeská metropole, před zlolajným Zápisníkem dr. No ji neochrání, jak vidno, ani čtyři řeky, ani etické panely, ani kosti velbloudů a už vůbec nikoli předraženě primitivní a primitivně předražené kachničky na náměstí.

Nuže k Fenclovi. Ten je v tom sice možná nevinně, leč u tohoto pisatele platí, že nebývá v ničem nevinně: když něco někam napíše, tvrdí, že nikam nic nenapsal, a když recenzuje, práší jak pán z Prášilů. To aby si pak autoři hlavu ukroutili! Leč k věci. Ivo Fencl vydal další knihu, ale nepovíme, kterou, nepovíme, jak se jmenuje, nepovíme, kdo ji vydal, to vše se ostatně dá přesnadno zjistit a koneckonců Fencl už rozesílal na všechny strany zadní obálku inkriminovaného titulu, na níž demonstroval věcně vzato somnambulní informační text. Možná ho však nenapsal, to se nedovíme, poněvadž zruční fabulátoři zručně fabulují i v přímém rozhovoru. Však tu ve výčtu jeho díla figuruje i nevydaná kniha, což jest k smíchu i k pláči, stejně jako když se označuje za spoluautora publikace Na dva západy, v níž „spoluautorů“ je na půl stovky, leč budiž. To všechno nechme být, vždyť příště to bude to samé nebo ještě horší. Jde o to, že v nejmenované knize je i doslov, přesněji řečeno text uveřejněný pod názvem Dovětek. A v něm je řečeno černé na bílém, možno to v zděšení číst i jako bílé na černém, že Fencl je… literární vědec.

Ach, jak krásné je být kadeřavým, napsal klasik. Nevím, do jaké míry je krásné být literárním vědcem. Pravděpodobně z nějakých záhadných příčin ano, je-li to takto uvedeno a předtím je řečeno, že Fencl je i „známý spisovatel“. Dobře, proč ne, co však s tím literárním vědectvím? V nepopiratelném a nezpochybnitelném stavu výsostné blaženosti z tohoto poznání nic proti tomu si nepřeji namítat a budu či mohl bych tudíž od této chvíle ba i na velkou dálku pokládat Iva Fencla za literárního vědce. Och, vědče, ach, vědče. Leč lidé novověku dají na rozumné argumenty, nikoli na výroky podivných ptakopravců, a těch se v tomto strohém konstatování pohříchu nedostává, a proto, darmo ach marno, zprvu vše béřu na vědomí: Ano, jistěže, určitě, jak jinak, Ivo Fencl je literární vědec. Když to o něm píší. Ale proč je to literární vědec? Existuje pro toto nezvratné tvrzení sebemenší vysvětlení? Daly by se jako příklad uvést alespoň některé Fenclovy vědecké knihy? Nebo vědecké studie? Či odborné polemiky? Nepochybně i akademické a vysokoškolské tituly? A když už vědecké knihy, tak jistěže literárněvědné? Je-li Ivo Fencl literární vědec, pak to není vůbec žádný problém. Jen je-li opravdu literární vědec.

Leč málo platné, z něčeho se ani ten bič neuplete. Ano, Ivo Fencl napsal texty jako například knižní brožuru Dvě tváře doktora Jekylla, v níž referuje o životě a díle R. L. Stevensona. Ano, tak jest, tuto publikaci doporučuji k přečtení. Jenže to je buď popularizační spis, anebo literární publicistika. Vědci by Fencla vytahali za uši, literární anglisté by mu urvali hlavu. Vždyť i Zápisník dr. No je literární publicistika, nikoli vědecké dílo. Také jiné texty Iva Fencla podobného ražení jsou literární publicistikou, přinejmenším k ní mají blízko, a to není jistěže nic špatného. Jenom se sluší a patří si protřít oči a pokud možno i mysl a uvědomit si nebetyčný rozdíl mezi literární vědou a literární publicistikou. Samozřejmě, i čtverec může být kulatý, dvě a dvě může být dvaadvacet a kdo se vůbec nevyzná v oboru, může hlasem hromovým hřímat, že ten někdo je literární vědec. A houby se přitom starat, co je literární věda a co není, co je literární teorie a co není, co je literární kritika a co není – a co je literární publicistika. Která není literární vědou.

Achich ouvej, ta literární věda! V redakci Literárního Západu působí jedna milá mladší dáma. (Je-li jich tam víc, pak se všem omlouvám: znám jen tu jednu.) Není literární vědkyní, což skutečně není žádný hřích, a určitě se za ni nepovažuje a netvrdí to o sobě, má však vysokoškolskou kvalifikaci v humanitním oboru a tudíž je v mých očích stokrát, ba tisíckrát více literární vědkyní než Ivo Fencl. Ne-li stotisíckrát. Nebudiž to žádná výtka, pouze konstatování, přesto konstatujme, popravdě sine ira et studio, že Fencl, jelikož každý máme nějaké životní osudy, do této chvíle nikdy literární vědu nebo třeba literární kulturu, o literární teorii nemluvě, nestudoval, ani se jí nezabýval, vskutku ani vteřinku pouhou. Proto o ní nemůže nic vědět. Zato býval studentem ČVUT – a hned tu máme další problém. V Plzni se ví, že Fencl nějaký čas navštěvoval Pedagogickou fakultu UK, leč v dotyčné publikaci je uvedeno, že studoval PF UK čili Právnickou fakultu. A teď babo raď!

U „literárního vědce“ by snad v tom měl být větší pořádek, či nikoli? Dobrá, leč i kdyby studoval oboje zároveň, jak by se doklubal k tomu, být literárním vědcem? Lapidárně řečeno Ivo Fencl (zatím) nemá ukončené vysokoškolské vzdělání. To dozajista není nic dehonestujícího, poskočíme-li o patro výš, i na vysokých školách parazitují zapšklí a nervní nemakačenkové a nemyšlenkačenkové, nepochybně nemáme důvod vážit si někoho jenom kvůli titulu. Zvláště politiků s právnickým diplomem nikoli. Jenže jak by se Fencl bez patřičné odborné průpravy mohl stát literárním vědcem, lze právem žasnout? Ale mohl, namítněme, stačilo by, aby sepsal a mohl se vykázat aspoň střídmou kupičkou literárněvědných prací. Někteří nenapsali skoro nic a stejně jsou profesůrci. Pozor, toliko někteří. I loňské sněhy tu však byly, ale kde jsou Fenclova vědecká díla? Nebo aspoň jedno jediné vědecké dílo? Nějaká jeho dávná literárněvědná závěj nebo aspoň literárněvědné náledí?

Přitom je to tak jednoduché. Elementary, dear Watson, přitakal by Fencl této větě co řádný člen České společnosti Sherlocka Holmese. Ivo Fencl nikdy nic vědeckého nebo literárně vědeckého či literárněvědného nenapsal, ani řádku, ani slovo, ani písmenko, ani tečku, čárky, uvozovky nebo středník, nicméně je, je, je, je, je literárním vědcem. Credo cuia absurdum: nedá se to ani pochopit, ani vysvětlit, ani zdůvodnit, není pro to žádný racionální důvod, dokonce ani úplně nesmyslná příčina se shůry nedostaví, musíme tomu však uvěřit, protože to tak je a Fencl je a ne že není literární vědec. To by tak hrálo, aby nebyl literárním vědcem! Kdybychom tvrdili, že není, a kladli bychom nevěřícné otázky, kdo si takovou pitomost vyvzpomněl, právě že ne vymyslel, ale vyvzpomněl, promlouvala by z nás závist, řevnivost, nepřejícnost, nevraživost a já nevím co ještě. Buďme pozitivní a vezměme jako bernou minci každou odpornou lež, se kterou nás jistí čímani nestydatě bulíkují, tudíž i tuto: tudíž že Fencl je literární vědec. Ano, je, ano, je, ano, je. Patří se medle uložit studentům, aby si jeho stati a studie povinně obstarali a pozorně přečetli. Pomáhej pámbu.

Namoutě: nikdy jsem netušil, jak snadno se člověk může stát literárním vědcem. Vtom někomu zbývá krůček pouhý k abrahámovinám a najednou se z něho přes noc vyklube literární vědec. Vpravdě zničehonic. Hned dvě strašidla však poletují a poskakují nad vyslovenými větami z nynějšího Zápisníku. Zase se vše řečené dá vykládat jako zavilý útok na Plzeň: mohla přece získat v osobě Iva Fencla literárního vědce, jakého doposud neměla, a ono je to jedovatě zpochybňováno! Ba, zase něco není, jak by mělo být. Tuším, že v předtuše nejhoršího Plzeň úpí a Starý Plzenec jakbysmet. A jiná domněnka je snad ještě horší a snad ani nemůže být pravdou: že si totiž ten, kdo prohlásil Iva Fencla za literárního vědce, bohorovně spletl staroplzeneckého prozaika s jeho tatínkem. Který arciže nenapsal ani slůvko o Jorikách všeho druhu, zato literárněkulturními otázkami se dlouhodobě zabýval. Publikuje minimálně, ale za znalce literatury ho považovat můžeme.

Opravdu skotačíme s učiněným klubkem záhad! Jestlipak věděl Fencl mladší, co se o něm v knize bohapustě tvrdí, a věděl-li, proč nezakročil? A nevěděl-li, proč nevěděl? A pokud věděl a nezakročil, tak se zřejmě v poblouznění mysli vskutku považuje za literárního vědce. Co je však nad slunce jasnější: ten, kdo tuto nehoráznost (pardon: pravdůůůůů pravdoucííííííí) o Fenclovi ml. napsal, to asi také bude odněkud vylouplý „literární vědec“. Zřejmě nejenom všemi mastmi mazaný, ale nejspíše i namazaný. Pomazaněji to už říci nejde.