literární západ

Dozajista nemá sebemenší smysl se vyjadřovat k nejrůznějším kuriózním šplechtům, které ten a ten šplecht či šplechta (též šplechťoun nebo šplechtice) ze sebe bezmyšlenkovitě vyvyvyšplechtí, pohříchu právě v komentářích uveřejňovaných na Literárním Západu se někdy vynoří – a bývají natolik nehorázné, až připomínají učiněné kouzlo (nebo ještě více pakouzlo či lžikouzlo) nechtěného. Namátkou připomeňme nedávný, dle naší mínky poněkud choromyslný výrok, že místo zhruba tří- až čtyřstránkového povídání by v tomto Zápisníku pokaždé stačila toliko jedna jediná věta. Tudíž například o neděli napsat, že je neděle, o Plzni, že je Plzní, o stárnoucích literátkách, že stárnou, o kontejnerech, nechť slouží jako kontejnery, o popudlivých hysterkách, že jsou popudlivé hysterky, dodejme, že někdy opaprikované od paty až k hlavě, o Ivu Fenclovi, že je Ivo Fencl… V souladu s tímto způsobem uvažování by v této rubrice nepochybně více než nadmíru postačoval všehovšudy titulek, tj. Zápisník dr. No. Vše další je zbytečné: o čem se v něm bude psát, to je beztak jasné předem: budou to přece slova, slova a samá slova, nic jiného. Koneckonců by se měl a mohl i ten titulek zrušit, načež by nastala magie bílého papíru, vábivá a pochopitelná, především by však konečně vzešlo i v zatmělých myslích jasno nejjasnější.

Kdyby tihle šplechtůtvůrci psali kupříkladu poezii, museli by ji podle této logiky také zredukovat, a to nejlépe na pouhý titulek. Vždyť kdyby si kupříkladu chtěli zabásnit o lásce, vše vůkol a vše další by bylo naprosto zbytečné, každý verš, každé slovo, každý řádek, každé písmenko, přebohatě by stačilo pouhé slovo láska a čtyřicetistránková básnická sbírka by se potom skládala všehovšudy ze čtyřiceti titulků. Ze čtyřiceti básní Láska. Neboť dál básnit je zbytečno, je zbytečno, je zbytečno, není-liž pravda? Navíc by se záhy ukázalo, že také titulky jsou totálně zbytečné, neřkuli nadbytečné: úplně by přece mělo stačit, aby se každá báseň jmenovala Báseň, jedna za druhou – a byl by pokoj. Sice by se pak dejme tomu jedenáctá báseň valně nelišila od dejme tomu pětatřicáté (pozor, důrazně upozorňuji všechny mimoplzeňské milovnice plzeňských drbů, že v tomto případě, ano, opět jde o velice průhlednou narážku na Plzeň, konkrétně na Sady pětatřicátníků, ačkoli ty jsou v tom k neuvěření nevinně), zato hašteřivému volání po jednoduchosti by se vyšlo maximálně vstříc. To by si ale měly přiznat hlavně naše paní dámy básnířky: namoutě, proč smolit básničky, cožpak nakrásně nepostačí jejich názvy? A proč se lopotit s jejich názvy – a proč si vůbec činit námahu s veršováním? Raději nic, nic a nic. Hlavně že jsme básnířky, heč a hec a heč.

Mezi všemi těmi šplechty však našince může zarazit – vskutku zarazit, nikoli zaujmout – řekněme tuze pošetilé volání, které v reakci na sloupky v Literárním Západu požaduje „porádnou recenzi“. Ano, stojí tam opravdu „porádná“, přičemž možná jde o záměr, možná je to překlep, možná se míní „pořádná“, anebo je tím myšleno „parádní“, kdo ví! To se pravděpodobně stejně nedovíme, takže nevadí, že ani teď nevíme nic – a nejspíše na tom houby (mykofilové ať zaplesají!) záleží. Trochu je to protimluv, protože podle výše citovaného druhu mysli by i místo recenze určitě stačilo jedno jediné slovo, třeba Próza nebo Poezie, a zřejmě i tím by bylo řečeno více než vše, žádné další rozjímání by nemuselo být připojováno. Budiž však, zaposlouchejme se raději do volání po „porádné“ recenzi. Tak především: tomuto odvětví myšlení o literatuře se Literární Západ věnuje věru jenom výjimečně. Což není na škodu věci. Nebo možná jenom okrajově: není to zkrátka a dobře v tuto chvíli součást jeho redakčního spektra.

Co se Plzně týče, literární recenze (nebo literární kritiky) vycházejí v regionálním měsíčníku PLŽ – Plzeňský literární život, který se v rámci možností snaží takto referovat o co největším počtu beletristických novinek vycházejících v regionu nebo v různé míře spjatých s regionem. Letos v tomto periodiku vyšly namátkou recenze knih Jakuby Katalpy, Daniely Kovářové, Aleny Vávrové, Aleny Zemančíkové či Josefa Hrubého a Petra Šváchy, dozajista i další, v dohledné době v Plži vyjdou recenze titulů Iva Hucla nebo Karly Erbové. Snad ještě v letošním roce i Iva Fencla. Zda jsou či zda budou tyto recenze pořádné nebo porádné, nelze nám soudit, jistěže nejde o neblahé a nebohé recenze takřečené deníkové. Někomu se přesto mohou zdát po čertech nepořádné nebo setsakramentsky neparádní, jinému naopak nebudou proti mysli, záleží jistěže na gustu a také na obeznámenosti s kritickým řemeslem. Jenomže tady nejde o Plže, nýbrž o Literární Západ. A volá se, ach, volá, po pořádné nebo porádné recenzi.

Leč co je tím míněno, ne-li dokonce myšleno, bůh suď, přesněji řečeno všichni redakční bůžkové nebo skřítkové. To volání je pěkně došpičata adresováno ve směru Zápisníku dr. No – copak je však Zápisník literárněkritickou rubrikou? Není ani v nejmenším, nikdá nebyl a nemá v úmyslu se v tomto směru přeonačovat, takže toto volání (nejde však ve skutečnosti o pouhopouhé pokřikování a okřikování, z něhož by ani šumné houbičky v hustých lesejcích nepovyrostly?) je pochopitelně od počátku marné, povězme s klasikem. V Zápisníku dr. No zkrátka a dobře nemůže dojít ani na pořádnou recenzi, ani na nepořádnou recenzi, natož na nějakou porádnou recenzi. Případně na kritiku literární. Tato rubrika je totiž typickou ukázkou literární publicistiky, a právě takto, rozuměj jako publicistika, čili nikoli porádná nebo neporádná kritická činnost, je zhusta přijímána též mimo západočeský region (viz Tvar, viz Portál české literatury…) i jako varianta literárněkritické publicistiky, nicméně není, namoutě, žádnou rubrikou literárněkritickou.

Na druhé straně toto inkriminované volání novějšího data po „porádné“ recenzi není zapotřebí brát příliš vážně. Ozvalo se i tenkrát, když se v Zápisníku polemizovalo s verdiktem poroty Ceny Bohumila Polana, která přiklepla tuto cenu Jaroslavě Málkové. Rovněž tehdy, navíc s poněkud uštěpačným pomrkáváním, jako že se ví, oč doopravdy v tehdejší blamáži kráčí, něco se totiž nějak a někde v kavárenských kuloárech vyšplechtilo (huj a huj, tak aspoň někdo měl tenkrát zhola o všem jasno!), se volalo po „pořádné“ recenzi. Zase na stránkách Literárního Západu – ale proč? proč tam? proč zrovna tam? Jenomže právě taková „řádná“ recenze autorčiny sbírky přece zavčas vyšla v Plži. Snad byla aspoň trošilinku „pořádná“, a pokud se někomu nezdála ani „porádná“, což může být a může se stát, mohlo se to nepochybně nějak konkrétně zdůvodnit, nejlépe v podobě polemiky s recenzentkou, nikoli halekáním jako na vrata. Leč řekli-li jsme již, že v tomto případě zjevně jde o marné volání, toto jest zcela evidentně i marné halekání. Ba, tuze marné.

Dosti, dosti již jsme hlavou kroutili nad zmíněným halekáním přicházejícím z lesů hustých. Raději si zacitujme: „Vše ticho kolem. Les jen šumí táhlou písní! – Kolébavko mládí mého, zpěve dumný korun staletých, svým hlasem tklivým budíš mrtvé sny, jež v duši leží jako květy svadlé! Oh, kde jste, vy léta dětství blahého, kdy znala jsem jen hvozdy ztmělé, slunné lučiny a skalin strmých hrdé vrcholy? Marně v hrůzách vraždění a bojů hledám zapomnění, klid! Mě bolem divým mučí myšlenky, že žije on! Buď zhyne, nebo ruka jeho dá mi smrt, vše jedno, jen když zhasne bouřný žár, jenž v nitru plá…“ Kdopak to takhle náruživě pěje? Nuže, dávná, zato veskrze ryzí feministická trýznitelka. Pravda, když tento svůj part cituplný pěla, nebyli jsme ani na houbách.