literární západ

Žádné ofáborované slavobrány, žádné rezavějící pyramidy kontejnerů tyčících se až k nebi, žádné chvalozpěvy přímo se předhánějící ve slovech uznání – a také toho není ani trochu zapotřebí, leda že by to bylo v hluboké úctě adresováno redakci Literárního Západu. A co to má medle být, proč tohle vše? Inu provolávání slávy redakci („Sláva!“) za to, že již tři roky uveřejňuje tyto sloupky v rubrice Zápisník dr. No. Za to zaslouží slova plná obdivu, poněvadž určitě by se našli mnozí tací, kteří pouze z této příčiny prosté, totiž že zmíněné sloupky pořád přicházejí na svět, zakroutili redakci krkem nebo zašlápli jak dotěrný hmyz. Leč svět si kvačí dál, takže žádná sláva ani polní tráva, žádný primátor přibíhající s velkou plaketou s nápisem Pravda vítězí, žádné čestné doktoráty Západočeské univerzity, žádné právnické diplomy a tituly za hubičku.

Navíc zazněl názor, že tyto sloupky jsou v Plzni (a podle zjevných indicií i mimo Plzeň a vůbec západní Čechy) čteny podstatně víc než PLŽ, než tento plzeňský literární měsíčník. Je to pravda, není to pravda? Pochopitelně jsou mnohem dostupnější, tomuto tvrzení odpovídá rovněž truchlivá skutečnost, že ani redaktoři Plže vesměs nečtou Zápisník dr. No, dokonce ho číst ani nechtějí – rozhodně nikoli pravidelně, leda na upozornění, zpravidla na nějaké notně plačtivé upozornění, někdy dokonce na nepokrytě žalobníčkovské upozornění. Koneckonců jsou tyto texty i mnohem kratší, to má rovněž svůj význam. A co bychom si povídali: někoho přitom víc lákají tzv. komentáře, na které v tištěném Plži nezbývá ani krapet místa a kde by se v něm také vzalo!

Leč k meritu věci. Zápisník dr. No začal vycházet na Literárním Západu v září 2010, nyní tudíž může rekapitulovat sice nekulaté, leč nepřehlédnutelné tři roky svého trvání. Snad to nebyla marná existence, rejstřík témat a problémů, o kterém se v tomto pravidelném literárním sloupku referovalo, je dostatečně obsáhlý, což se dá konstatovat s vírou v objektivnost tohoto soudu a nepropašovávat do tohoto sdělení nějakou zapáchající sebechválu. Nicméně asi už nastává čas – tváří v tvář tříleté existenci rubriky – si klást základní otázku, zda má smysl v Zápisníku pokračovat, zda má smysl ho psát dál. Obě souborná knižní vydání těchto sloupů mají podtitul: Plzni a o Plzni. Ukazuje se, že to, co se jako by adresuje Plzni, co je určeno a psáno pro větší obeznámenost západočeské literární obce s nynějším celorepublikovým literárním děním, totiž komentování a kritické glosování nejrůznějších událostí nebo pseudoudálostí českého literárního života (namátkou: Obec spisovatelů, Státní cena za literaturu, Knihovna Karla Čapka, Karáskova galerie, ostravské Průhledy…), nevzbuzuje skoro žádný ohlas. Respektive vzbuzuje, leckdy i nemalý, nikoli však v Plzni v regionu. Tam je ticho po pěšině. Dokonce i nejhubotřasnější pusinky jsou zticha. Když se jí to netýká, tak se jí to netýká. Byť se jí to týká, a jak, jenomže nepřímo. Řekněme nenápadně. Do té doby, než to „ono“ v západočeské metropoli lupne jak časovaná bomba. Lup!

A to, co se v Zápisníku dr. No píše o Plzni, opakujme, že o západočeském literárním regionu, co bezprostředně, byť zpravidla z určitého geografického odstupu, co reflektuje literární kulturu ve městě, ano s uvedeným přesahem do veškerého západočeského literárního dění? Jistěže, někomu se Zápisník může zdát dobrý, jinému špatný, někdo další se bude při četbě neskonale nudit (tak proč to čte, proboha? nemá nic lepšího na práci? proč někoho nenudí sám?) a někdo jiný naopak tuze bavit: i tací jsou. Prý každý Zápisník, tudíž i ten nejnudnější, čte až tisícovka zájemců. Pokaždé záleží na čtenářově gustu, vskutku proti gustu žádný deputát. Rozjímáme-li však nad případnou odezvou těchto textů přímo v městě Plzni, je tu dostatečný prostor, aby se tato odezva uplatnila – jistěže v komentářích, kde jinde!

O jejich úrovni jsem sepsal dlouhatánský odstavec, ocenil jsem intenzitu jeho zlolajné jedovatosti a rozesmál se, načež jsem ho zase škrtl. Komu není shůry dáno… Přesto se může zdát, že hloupost je menší zlo. Nebo není? Míním, že ještě větší zlo je mlčící většina. Jistěže dnes není valné chuti se vyjadřovat k problémům, umění polemiky, ba samo umění publicistiky nemá v současnosti na růžích ustláno, leč určitou liknavost, laxnost či lenost můžeme pochopit, neboť nic cizího nám není lidské a nic lidského nám není cizí. Za podstatně horší skutečnost pokládáme neproniknutelné mlčení těch, které můžeme obrazně označovat už nikoli poprvé za „potrefené husy“. Jistěže i tady existují výjimky přímo peprné, k nimž svého času náležely kupříkladu bědné, ach neskutečně bědné, o to však vzteklejší výlevy pánů v pozdní říji, nechť si však tito potrefení houseři žijí a říjí. Spíše máme na mysli rozmanitá podivná společenství hus potrefených s pusou na zámek.

Například: kolikrát se v Zápisníku kriticky psalo o Středisku západočeských spisovatelů („Všichni jste moji miláčkové!“ volává prý na členstvo paní předsedkyně), reagoval však někdy aspoň jeden jediný jedinec z jeho vedení, případně kdosi, koho tím pověřili, aby uvedl – arciže z pohledu Střediska, s nímž se v Zápisníku polemizuje – věci na pravou míru? Byť to možná šlo jen s největšími nesnázemi? Leč nic, nic a nic víc než hluboce zakořeněné a nadobyčej opatrné ticho po pěšině. Miláčkové mlčí. Nebo jsou proto miláčkové, že mlčí? Skoro bychom si dovedli dobře představovat, že po každém vydání některého Zápisníku s touto tematikou si všechny potrefené husy, husičky i houserci či houseříci honem zastřou tvář, zavřou oči, zacpou si uši a pro jistotu ještě ucpou nos. Pusu již zacpanou mají. A lze se pouze dohadovat, zda opět půjde o zaryté mlčení nebo toliko o hluboké ticho. Do něhož se potom ze Zápisníku hází, ba vrhá jedna hrst hrachu za druhým, leč marnost nad marnost, zdá se, že to mlčení a to ticho jako by tím pádem o to víc zhoustly. Pak je to fakt hustý!

Což se jistěže dalo očekávat. Vždyť i zbabělec náramně dobře ví, že ten, kdo mlčí, natrvalo zůstává v očích těch druhých filosofem, i kdyby neuměl filosofovat ani za mák. Aby bylo jasno: filosofem ve skutečnosti není ani za mák, ani malininko, ani co by se za nehty vešlo, pouze jím jako by „zůstává“ v uzavřeném kroužku několika podobně nastavených lidiček. Vraťme se však k problému. Ve špatné náladě na nás může doléhat pokušení konstatovat, že psaní Zápisníku připomíná příslovečné házení hrachu na zeď, to znamená počínání a povídání povětšinou zbytečné, vyvolávající o to větší zakuklenost ve vlastním, již předtím kuklivém kuklení, tažme se proto znovu: Má toto psaní smysl? Má nějakého konkrétního adresáta, vyjímaje redakci? Která tím jmenovitým adresátem jistěže ani není, pouze Zápisníku laskavě a trpělivě pomáhá na svět? Má se vůbec Zápisník dr. No předkládat plzeňské veřejnosti, když ta (tj. jedna její část) má pusu na petlici, když ony znečištěné husy pohříchu mlčí, ač mají přitom na pekáč (bohužel?) ještě daleko? Neměl by jej, rozuměj Zápisník, nikoli pekáč, raději psát nějaký Plzeňák? Kde ho však vzít, když nevzešel sám? Ačkoli opravdu jen stěží by vzešel namátkou z mlčícího husího členstva Střediska západočeských spisovatelů.

Bylo mi nemálo moudře řečeno, že na trudnomyslnost je dobrý, ne-li vůbec nejlepší nafukovací míč. To pochopitelně neznamená, že by se z člověka měl natotata stát náfuka. Leč ano, dobrá rada jest nad zlato, uznávám a souhlasím, takový míč, ta milá meruna, povězme se vzpomínkou na dětství, by opravdu mohl být (míč) či mohla být (meruna) všelékem v nesnázích. Též za jeho přispění bychom koneckonců mohli parafrázovat českou klasiku a zadeklamovat si kupříkladu asi takto: „Míč kulatý/ za ním spěji/ do Zápisníku/ dál si pěji.“ A nevěda, co povědět laskavějšího, dím toto: Brekeke.