literární západ

Co si vzít do světa, až po všem bude veta?, táže se básník, jehož text trošinku pozměňujeme, a odpovídá s jistotou nejjistější: jen Biblí Kralickou a Labyrint světa. Labyrint světa vskutku vypovídá v alegorické podobě o někdejším i nynějším labyrintu světa, kdo však nečetl jeho druhou část, totiž mnohem mysterióznější a také duševně naléhavější Ráj srdce, ve starších vydáních ještě výstižněji řečeno „lusthauz srdce“, potom neví, obrazně řečeno, která bije, a jako kdyby z Komenského nečetl nikdy nic. Jenže věhlasný autorův rosenkruciánský spis Labyrint světa a ráj (lusthauz) srdce bude mít světodějné čtyřsetleté výročí více než za deset let, zatímco v letošním roce slavila své čtyřsté úctyhodné výročí Kralická bible neboli Biblí kralická. Jediná kniha na světě širém, na jejíž počest byl zbudován kamenný pomník! Proto bylo v Kralicích u Náměšti nad Oslavou v půli září tolik slávy.

Takřečené „narozeniny“ v pravém smyslu ovšem Kralická bible neměla: tento nejstarší český překlad všech biblických knih, pořízený z jejich původního znění, vznikal v letech 1579 až 1593. V prvním vydání byl text rozčleněn do šesti svazků, zpočátku se tudíž této bibli říkala Šestidílka; na začátku 17. století Kralická bible vycházela pod zavedeným názvem Biblí česká a následující, již jednodílná vydání z roku 1596 a 1613, mělo nový titul Biblí svatá. Právě vydání z roku 1613 bylo na dlouhou dobu poslední: šlo přece o nejvýznamnější památku českého humanistického a zejména biblického překladatelství, spojenou s velkou literární aktivitou Jednoty bratrské. Sám překlad byl dílem společenství humanisticky vzdělaných bratrských překladatelů a vykladačů bible, tzv. exegetů (někdy nazývaných Bratří kraličtí), které bylo svoláno a sestaveno po smrti Jana Blahoslava. Členy tohoto společenství, které se cílevědomě usadilo a usilovně pracovalo v západomoravských Kralicích (tam přenesli i bratrskou tiskárnu z nedalekých Ivančic) byli i dva čeští renesanční hebraisté.

Není divu, že i po náboženských válkách se stala Kralická bible v prostředí českých a slovenských evangelíků dlouhodobým vzorem pro jazyk bohoslužby a náboženského písemnictví, jak stvrzuje i akademický Lexikon české literatury. Tato bible byla po několik následujících století rovněž autoritativní textovou předlohou i pro pozdější, vesměs katolická přetlumočení, která měla v protireformačním duchu nahradit nebo poněkud potlačit význam velkého překladatelského díla Bratří kralických. Volání po moderním biblickém překladu přišlo až v průběhu 20. století a je více než chvályhodné, že například na tzv. ekumenickém překladu Bible svaté se již v zájmu univerzálního vyznění biblického textu podíleli zástupci různých křesťanských církví.

Oslavy či spíše připomenutí posledního bratrského vydání Biblí kralické v Kralicích nad Oslavou probíhaly od předminulého pátku do neděle, přičemž se dostalo i na literární čtení. Mladí básníci vystupovali v kralickém kostele sv. Martina: pod kuratelou Adama Borziče, současného šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar, byli přihlášeni literáti z okruhu evangelického časopisu Bratrstvo: Jonáš Hájek, Kolja Ivaskiv a Jan Škrob. Nakonec se nepodařilo z této čtveřice dorazit do Kralic všem. Právě tak se bohužel den nato v témže kralickém kostele neuskutečnilo autorské čtení významného teologa a duchovního ČCE, také však vynikajícího básníka Milana Balabána (k rodu protestantských Balabánů patří i nedávno zesnulý severomoravský prozaik Jan Balabán). Rovněž z tohoto důvodu se sobotní odpoledne v chrámu svatomartinském odehrálo jakoby ve znamení bratří Rejchrtů: nejprve tzv. hudební dílnu připravil Miloš Rejchrt, známý kazatel a publicista, zatímco s ukázkami své vynikající prozaické tvorby seznamoval posluchače jeho bratr Pavel, též básník a pilný evangelický kazatel, byť příležitostný.

Není tedy ani za mák pravdou, co dokonce i ve svých vědeckých studiích s příznačnou bohorovností tvrdí Martin C. Putna, že v současnosti nic takového jako „evangelická literatura“, rozuměj próza a poezie, jež je adekvátní evangelického nazírání světa a víry, vůbec neexistuje! Existuje, nepochybně existuje, když však někdo nechce něco vidět, jednoduše a trucovitě to nevidí, navíc raději oči své zarputilé zastře a zaslepí. Ač vědoucí, ač velice dobře vědoucí, žádá si znenadání být nevidoucím. Budiž. Osou programu byl též přednáškový blok předních českých odborníků. O významu Bible kralické pro českou literaturu v něm referovala Hana Bočková z brněnské Masarykovy univerzity a na téma Český samizdat a Bible kralická hovořil (spolu s dalšími) například Tomáš Trusina, duchovní ČCE a agilní nakladatel, vůdčí duch nepřehlédnutelného benešovského nakladatelství Eman a spoluzakladatel evangelického měsíčníku Protestant.

V uvedeném přednáškovém odpoledni vystupovali jistěže i mnozí další znalci Kralické bible z řad humanitních badatelů. Literárních vědců však pohříchu nikoli, na ty došlo jen ve skrovné míře. Ke slovu se však dostali historikové (referující o protestantských přístupech k umění), archiváři (pojednalo se o výtvarné stránce kralických biblických edic), kunsthistorikové (referovali o meziválečné architektuře protestantských kostelů a sborů u nás), teologové (informující, jak Kraličtí vykládali Starý a Nový Zákon), muzikologové (hovořili o českobratrské kultuře v kontextu národní tradice), hymnologové (mluvili o bratrských kancionálech), samostatný referát analyzoval osudy Bible kralické na Slovensku a v Polsku, jiný se zabýval odkazem biskupa Jana Blahoslava a působením bratrského centra v Ivančicích.

Jak se ukázalo, mírně převažovali badatelé z Moravy (zejména z Brna) a z Prahy, na oslavách však byla důstojně zastoupena i Plzeň! V rámci přednáškového bloku vystoupil prof. Jan Kumpera ze Západočeské univerzity v Plzni s rozsáhlým referátem na téma Komenský a Bible. Čest Plzně tak byla zachráněna, evangelická tradice plzeňská byla takto důrazně připomenuta, pouze škoda, že Jan Kumpera byl z Plzně na oslavách jediný. Nejspíše však také nikdo jiný nebyl pozván, tudíž ani na základě případné dobré pověsti vybrán, což je také dosti symptomatické. Na druhé straně nutno konstatovat, že některá jiná regionální centra nebyla v Kralicích zastoupena vůbec, což překvapí především u východních Čech, z jejichž regionů na kralických oslavách žádný příspěvek nezazněl. Škoda, doufejme ale, že v budoucnosti dojde i na jiná výročí spojené s Biblí kralickou, s kralickou Biblí svatou! Aspoň takto, díky prof. Kumperovi, jsme tudíž mohli v Zápisníku v této souvislosti připomenout západočeskou metropoli, a to v dobrém!

Sečteno a zváženo: během druhého zářijového víkendu se Kralice nad Oslavou staly alespoň v rozpětí těchto dnů skutečným Evropským hlavním městem kultury. Sluší se zdůraznit, že jubilejní „kralickou“ akci podpořil především Kraj Vysočina, jehož hejtman Jiří Běhounek si našel čas na „oslavy nad Oslavou“ zavítat, symbolickou záštitu nad projektem poskytli i úhlavní političtí činitelé. Ti se ovšem do Kralic (pochopitelně) nedostavili. Stejně tak se patří povědět, že se našli i další tuze movití sponzoři. A k tradičně katolické Plzni: ta by přece mohla podobně renomované oslavy uspořádat v roce 2018, kdy uplyne 550 let od vydání Kroniky trojánské, arcidíla českého knihtisku. Ten letopočet sice není zdaleka jistý, existují pádné argumenty pro a proti, za oslavy by to ale stejně stálo. Co však na to zlí jazykové? Ti tvrdí, že po odeznění roku Evropského hlavního města kultury 2015 až do konce století nepadniž v Plzni na kulturu už ani jedna jediná koruna česká. Tak se nechme překvapit.