literární západ

Ceny, ach ty naše literární ceny! Aniž bychom chtěli ubírat na cti všem ostatním, za nejváženější jsou pokládány tyto tři: především Státní cena za literaturu (zároveň s ní se uděluje Státní cena za umělecký překlad), dále Cena Jaroslava Seiferta – a trochu z jiných sfér těží Cena Jiřího Ortena nebo Ortenovka, určená pro mladé básníky a prozaiky. Ze západočeských literátů ji prozatím získal (v loňském roce) pouze Vratislav Maňák, původem ze Stříbra, kde stále žije, ač již studuje a pracuje v Praze. Tuto cenu však nikdo nesrovnává ani se Státní cenou, ani se Seifertovkou, je to především impuls pro nastupující pokolení, zatímco mezi těmito dalšími dvěma existuje určité pnutí. Někteří považují Seifertovu cenu za významnější než Státní cenu za literaturu, druzí právě naopak.

Zmíněná Státní cena za literaturu je nejvyšším oceněním slovesné tvorby v současném kontextu společensko-kulturních institucí: uděluje ji (ze zákona) ministr kultury, proto také ministerstvo pečlivě vybírá (a pravidelně obměňuje) sedmičlennou porotu, aby mohlo být garantem její objektivity a erudovanosti. Což u mnoha jiných porot doložit nelze. Kromě toho tuto cenu nelze zničehonic zrušit: to by se musel změnit zákon nebo modifikovat nějaká novela daného zákona. Ostatní ceny (připomeňme kupříkladu Cenu Karla Čapka, Cenu F.X. Šaldy, překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna…) udělují různá kulturní společenství a mohou se dílem různě ustavovat, dílem podle potřeby i zrušit. Tak jak před určitou dobou pohříchu z různých důvodů, zvláště pak finančních, vzala za své nemálo renomovaná, zpočátku exilová Cena Egona Hostovského.

A Cena Jaroslava Seiferta? Ať ji někteří pokládají za nejpřednější český literární vavřín a jiní ji kladou až na druhé místo, měla se udělovat letos v září, případně během podzimu. Nestane se však. V letošním roce vůbec nebude udělena, což se přihodí vůbec poprvé v její dosavadní více než dvacetileté existenci. Svého času jsme byly svědky i opačného extrému, že se totiž cena půlila, obdrželi ji dva literární tvůrci, někdy svým zaměřením absolutně nesouměřitelní (například Michal Ajvaz a Jiří Suchý, v abecedním pořadí). Nyní však padlo rozhodnutí, které svým způsobem vyvolalo nemalý podiv, dokonce došlo i na projevy nesouhlasu, že totiž tzv. Seifertovka bude udělována toliko jednou za dva roky. V tomto roce tedy nic, žádný nový laureát této ceny se v roce 2013 nevyklube. Ti, kdo si činili naděje, volky nevolky ostrouhají a musí s důvěrou vzhlížet ke kalendářnímu roku příštímu.

Zároveň je tu další problém: nemáme literárních cen příliš mnoho? Nikoli, v žádném případě, jsme tuze náchylní odpovědět, existují však i mnohem skeptičtější názory či pesimističtější postoje. Esejista Josef Kroutvor svého času přišel s výzvou, aby se zrovna Cena Jaroslava Seiferta udělovala pouze jednou jedinkrát za deset let (!): pravdou je, že s tím by asi ve spisovatelské obci nepochodil. Mnozí ji již mají, proč by měli ostatní tak dlouho čekat? A třeba i přestat psát? Nicméně je nynější rozhodnutí udělovat ji jenom každý sudý rok tak trochu i krůčkem vstříc ke Kroutvorovu stanovisku. Z nějakých důvodů se dozajista může stát, že se záhy dovíme, proč ani v roce 2014 možná nebude Seifertovka udělena: vždy se přece pro to nějaké zdánlivě přesvědčivé důvody najdou. Raději však ji přiznávat slovesným umělcům vskutku jen jednou za pár let (nyní prý jednou za dva roky), než tímto vavřínem nedejbože dekorovat populární pisatele jako Irenu Obermannovou, Michala Viewegha…

U většiny literárních cen platí možná nevyslovené, leč mlčky dodržované pravidlo, že každý literát ji může získat pouze jednou (také proto se u Státní ceny a u Ceny Jaroslava Seiferta nejednou hovoří o celoživotním autorově přínosu k vývoji české literatury, nejenom o jeho konkrétní knížce). Ovšem jde o pouze o jednu cenu jednoho typu, takže se může stát, že některý autor získá nejprve Cenu Jiřího Ortena a potom i Státní cenu za literaturu (což je příklad Pavla Brycze). Anebo může uznávaný spisovatel obdržet Cenu Jiřího Ortena a potom, dřív nebo později, mu bude udělena taktéž Cena Jaroslava Seiferta (tady si posloužíme příkladem Jáchyma Topola) nebo Státní cena za literaturu. Zrovna připomenutý prozaik Jáchym Topol se stal doposud nejmladším laureátem Seifertovky: vždyť jí byl oceněn všehovšudy v padesáti letech! Ortenovkou byl obrazně řečeno dekorován o dvě desetiletí předtím.

Prozatím se však nestalo, že by laureát Státní ceny za literaturu získal vzápětí ještě i Seifertovu cenu, ovšem dojít k tomu nepochybně může. Žádné regule to nezakazují. A mohlo by se to stát i prachobyčejnou náhodou, tolik vážných kandidátů obvykle nebývá a obě poroty navíc zasedají skoro ve stejné době a není teoreticky vyloučeno, že jedna po rozpravě přiřkne Státní cenu za literaturu nejmenovanému autorovi X., zatímco druhá porota, nic netušíc (zpravidla v obou porotách zasedají jiné lidé, poroty mají striktně rozdílné složení), odhadem týden nebo dva týdny nato (či naopak dřív), udělí Seifertovu cenu rovněž nejmenovanému autorovi X. Pravděpodobnost je velice vysoká, leč zároveň se tato možnost více než kategoricky vylučuje. Pročpak asi? No přece, darmo mluvit, copak se v Čechách něco utají? A že by dokonce celý týden? Toho bohdá nebude…

Nuže, a Cena Bohumila Polana? O tomto významném regionálním ocenění jsme již psali nejednou a lze si zopakovat, že může být udělena i ve dvou kategoriích (jedna za prózu, druhá za poezii), že není určena pro reprezentanty tzv. myšlení o literatuře (neboli literární historiky atp.) a že zpočátku ji Josef Hrubý a Karla Erbové získali podvakrát, což nynější regule přísně zapovídají. A že tzv. Polanovka uděluje (nikoli pokaždé) i čestná uznání, zatímco vítěz Státní ceny za literaturu, Seifertovky (až na několik poněkud nešťastných případů půlení ceny) a Ortenovky „bere vše“, jinými slovy žádné uznání čili zkrátka a dobře nějaké další oceňované pořadí tady nepřipadá v úvahu. Už několikrát se stalo, že týž spisovatel prohrál ve finále (tj. v závěrečném hlasování) několikrát o jediný hlas a veřejnost o tom nemá zdání. Koneckonců v případě Státní ceny bývá hlasování tajné. Takže lze jedině dedukovat, kdo asi pro někoho hlasoval a kdo byl proti. A ještě k Polanovce: také vítězové dřívějších ročníků se mohou soutěže účastnit, aspirují však pouze na uvedené uznání.

Takže Cena Jaroslava Seiferta letos udělena nebude, zatímco Státní cena za literaturu ano a Cena Bohumila Polana jakbysmet. Přibližně v polovině září pětičlenná porota rozhodla o jejím novém laureátovi – a to porota, jejíž složení je ze tří pětin stejné jako předloni, pouze jednoho literárního vědce v ní nahradil jiný literární vědec, shodou okolností rovněž mimoplzeňský, dále místo básníka a esejisty v jedné osobě se stal jejím novým členem plzeňský rozhlasový redaktor a dramatik. Předloni i letos byla či nyní znovu je předsedkyní poroty Helena Šlesingerová. Jak to v tomto roce dopadlo, to se západočeská i zbývající česká veřejnost dozví jako obvykle teprve v druhé polovině listopadu, už teď však můžeme směle prozradit, že do soutěže se přihlásilo nebo bylo z podnětu různých kulturních institucí přihlášeno dohromady čtrnáct autorů – osm básnířek a básníků a šest prozaiček a prozaiků. Což není ani moc, ani málo, vypadá to na velice obstojný počet, z něhož se dá objektivně vybírat. Zhruba polovina titulů byla vydána v Plzni, právě tak zhruba polovina soutěžících žije v Plzni.

Co říct na závěr? Že se tentokrát mezi navrhovanými kandidáty na Státní cenu za literaturu neobjevilo žádné jméno plzeňské nebo s Plzní spjaté. V minulých ročnících takto kandidovali Josef Hrubý a Karla Erbová a oba si v očích „státní“ čili celorepublikové poroty vedli velice úctyhodně a postupovali z tzv. prvního kola do dalších. Letos nic, loni nic: pravda, také by je nebo někoho jiného někdo musel v Plzni přihlásit. Takže to můžeme říci naplno: ani teď Státní cenu za literaturu nikdo z Plzně nezíská. Ba.