odkazy
Nekonečné jsou absolutní prostory obrazných slov poesie a jejich uchopení… Nekonečné jsou směry našeho usilování v písmu od počátku věků, i v cíli jeho neukončení… Nekonečné jsou i možnosti všech slovních projevů, v kterých je možné se obsahovat, ale nikoliv dosáhnout…
Jak je už v Bibli psáno: Na počátku bylo slovo. To slovo bylo u Boha. Bůh… Co tedy platí pro Boha, platí pro poesii dvojnásob. Je to stále totéž věčné „slovo” ve svém prapůvodním smyslu a významu, co se v hrobu hlasu, „právě teď”, zas a zas obrací. Ale ani jedno nejde nikdy bez druhého, aby tak byla naplněna magická moc řeči. Po sobě jdoucí: „Slovo – stvoření – Hlas – uchopení – Zvuk – zvěčnění – Prostor – stírání ”, od nepaměti provází všechny stvořené ultimátní mantry a zaklínadla tohoto světa, jednoho z možných, nás myslitelných se vesmírů…
Opravdové mystérium básně je jako totální totem, jako tma a oheň, jako křepčení a kvílení, za zvuků bubnů stažených z kůží tělesnosti. Výbušný a trhavý obsah vyrážených slabik celku, k propastným výšinám jednoty slov. Báseň je strmá oběť batolete, pádu nebes do hmoty… Báseň je výsostný výstup ducha do pekel, bez kyslíku… Báseň je omamná brána absolutna, bez veřejí zejícího jícnu nicoty všehomíra…
Poesie nemá uchopitelný smysl. Báseň je svá až k zbláznění, jako „živo-čich“ ničí. Dotýkat se jí stěží. Tváří má všech dost navěky, i nozdry těch prozření ,
4 Responses to “Slovo o nesrozumitelnosti poesie”
Leave a Reply for Šárka Šandová
kniha týdne
dívka týdne
anketa
Nahrávání ...
Aha, děkuji i já!
To je velice, velice, velice „děkovné“ slovo. Ovšem děkující poezii, mystérii básně… Básnicky děkující, básnicky holdující. To je skvělé, že to na LZ vyšlo.
Omlouvám se všem, za svůj možná trochu zavádějící výraz: neděkovnou… To platí ve smyslu k mé osobě a ocenění. Poesie si velký dík určitě zaslouží, bez ohledu na ceny a pomíjivá těla básníků…
Hehe, nejlepší je ten výstup ducha do pekel bez kyslíku…básníku, nehul tolik!
Správně – poezie si zaslouží obrovský dík i za to, že se ještě vyskytuje, ačkoliv tu současnou si nikdo nekoupí a nikdo ji nečte. Přesto jsou pořád nadšenci, kteří kupí slova vedle sebe a pod sebe, podle nějakého významu, který čtenář nepochopí, a schema, kterému čtenář nerozumí, důsledně opomíjejíc takovou zbytečnost, jako je rým, a něco jako daktyl, trochej nebo jamb je pro ně španělská ves. Z toho vznikl volný verš, takzvaná experimentální poezie a podobně. No – hlavně že se najde pro to dost vznešených slov. Jako kdyby v diagnoze stálo, že „tato rakovina“ je z druhu rakovin, které světélkují růžově, velmi příznivý druh, a pacient by měl být nadšen z toho, že ho zahubí elegantně, vkusně, a o měsíc déle.