literární západ

Dosti vášní, dosti vášní, vždyť stačí pohled na „kašní“ na náměstí a estetické cítění hnedle dostává na frak. Ze všech celoročních literárních plískanic se můžeme tentokrát načas odebrat do hájemství dramatického poklidu, zdánlivě jestvujícího daleko od všech hlučících davů: totiž do Archivu města Plzně. Nepohovoříme však o důkladné a pečlivé všednodenní záslužné práci plzeňských archivářů, nýbrž o tradici, která nechť je oceňována a podporována: o tom, že Archiv pravidelně vydává ročenku či sborník Minulostí západočeského kraje. (Dříve: Minulostí Západočeského kraje.) Ta nejnovější vyšla s pořadovým číslem XVLII, z čehož vyplývá, že se s touto ročenkou setkáváme… Pokolikáté už? Proboha, to je nějaký nemilý lapsus. A lapsus na obálce, to je natřikrát nemilé. Přitom zrovna tato esteticky kultivovaná obálka, dílo významné výtvarnice i básnířky Květy Monhartové, si to určitě nezaslouží! Naštěstí na titulním listě, v tiráži i jinde je to uvedeno již správně, všude tam stojí XLVII. Čili je to už po sedmačtyřicáté. Můžeme tudíž doufat, že za pár let přijde pod kuratelou Archivu města Plzně na svět jubilejní, už padesátý sborník!

Vedoucím redaktorem nynější ročenky či sborníku je Adam Skála, městský archivář v Plzni, o němž se v tiráži dočteme, že ji také uspořádal (kupodivu nezařadil obsah ročenky až na její konec, předsunul ho před informace o autorech). Stejně jako v minulých letech též nyní MZK vydalo nakladatelství Kristina Kaiserová, albis international čili „nakladatelství pro bibliofily a diskofily“, sídlící v Ústí nad Labem. Potajmu se domníváme, že Adam Skála je spíše vědeckým redaktorem svazku než vedoucím, proti gustu však žádný deputát. Nic víc se o publikaci nepíše, žádný editorial, žádná úvodní nebo závěrečná poznámka, rovnou se lze začíst do jednotlivých oddílů. K nim patří Články a studie, poté Materiály, Diskuze (tyto dva oddíly jsou zastoupeny pouze jedním příspěvkem), dále Jubilea a nekrology, posléze dosti hojně zastoupený oddíl Recenze. Připomenutí si zaslouží i užitečná rubrika Anotace regionální literatury, uvnitř sborníku uvedená pouze pod názvem Anotace. V rubrice Jubilea a nekrology najdeme i dvojí výběrovou bibliografii, v obou případech se týkající zesnulých vědeckých kapacit: plzeňského historika Vojtěcha Laštovky a známého kastelologa Tomáše Durdíka.

Vraťme se několika slovy ještě ke zmíněným anotacím regionální literatury. To je poněkud matoucí označení, ukazuje se, že se tím míní především knihy spojené s historií západních Čech, jinak řečeno práce historické, popularizační nebo účelově osvětové, dokumentární publikace, drobné monografie týkající se i hudby, architektury a podobně. Vesměs jde o tituly, vydané jak nakladatelsky, tak i městskými institucemi v průběhu kalendářního roku 2011; anotace jsou z převážné části podepsány šifrou -šp-. Alespoň takto je připomenuta rovněž publikace Hany Hrachové a kol. s názvem Rokycany, kterou vydalo pražské Nakladatelství Lidové noviny v rámci populární ediční řady Dějiny českých, moravských a slezských měst. Zaujmou i tituly jako Tajemství plzeňských kopců nebo Židovská historie ve Štěnovicích, určité pochybnosti však může vyvolat zařazení knihy Marie Korandové Pověsti a legendy západních Čech, vydané v Navě. Autorka právem vypočítává, ze kterých publikací při psaní pověstí čerpala, nicméně jde v podstatě o práci veskrze beletristickou. Žádné Blízké krajiny západních Čech, žádný Průvodce naučnou stezkou údolím Úslavy!

Sborník Minulostí Západočeského kraje uveřejňuje archivářské a historické stati, neorientuje se na tematiku kulturně historickou nebo literárněkulturní. Přesto se v jednotlivých ročnících občas literární tematika vyskytuje: v tomto případě ji najdeme v nedlouhém příspěvku z pera plzeňského emeritního archiváře Ivana Martinovského (ten redigoval MZK plných dvacet let!), zabývajícího se filmovými snímky, natočenými podle románů Karla Klostermanna. Nebylo jich mnoho, všehovšudy dva: raný zvukový film Ze světa lesních samot (z roku 1933) podle scénáře mladého Otakara Vávry (!) a protektorátní Mlhy na blatech (1943), práce vynikajícího režiséra Františka Čápa. Stojí za zmínku, že tvůrcem filmové hudby k prvnímu snímku byl Emil František Burian, v druhém snímku účinkovali Zdeněk Štěpánek, Rudolf Hrušínský a další uznávaní herci (a herečky): není divu, že Mlhy na blatech byly přijaty i kritikou daleko příznivěji. Zajímavé je, že film Ze světa lesních samot natáčeli nejen na Šumavě, ale také ve skutečných lesních samotách: v podkarpatoruských pralesech. V roce 1933 to bylo možná, v roce 1943 už ani náhodou. A po roce 1945 už teprve nikoli. Ivan Martinovský ostatně napsal pro nynější sborník též tři zasvěcené recenze odborných publikací.

Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je i recenze beletristické publikace, kterou (recenzi!) sepsala Jitka Janečková: ta kriticky hodnotí vydání (ve skutečnosti reedici) pamětnické knihy Karla Schwarze Plzeňské pomněnky. Vydala ji Knihovna města Plzně ve spolupráci s Pro libris u příležitosti 135. výročí svého založení, což je více než úctyhodná záležitost. Převládl totiž názor, že Schwarzovy vzpomínky na starou Plzeň nebyly nikde knižně vydány. Jitce Janečkové se ale podařilo zjistit, že v Archivu města Plzeň je uložen brožovaný svazek Plzeňských pomněnek, které vytiskly a vlastním nákladem vydaly Grafické závody Pour a spol. již v roce 1939! To už však naprosto upadlo v zapomenutí a uvedené vydání je k dispozici zřejmě pouze v tomto Archivu. Vydání z roku 1939 bylo pořizováno ve značném spěchu, navíc v květnu tohoto roku Schwarz umírá. Recenzentka novější vydání velice vítá, podrobně vypočítává jeho tematický záběr, přiznává však, že autorovy fejetony působí po letech jako „pouhé střípky a mnohý čtenář se nedočte právě to či ono, co by jej zajímalo“. Dejme jí za pravdu a naznačme, že žádný střípek tu nic neříká kupříkladu o literárním životě nebo neživotě v dávném plzeňském světě, v tehdejších plzeňských pomněnkách!

Byť se literatury ani literárního života nikterak netýká, velice pozorně bychom si však měli přečíst objevnou studii redaktora sborníku Adama Skály s tematikou Pokusy o hromadné vystěhovávání plzeňských obyvatel po roce 1948. Šlo o jednu z častých forem mimosoudní perzekuce, uplatňované zejména v letech 1948-1956 proti „bývalým lidem“ a dalším tzv. nepohodlným osobám. Mnohdy k podobnému vystěhovávání docházelo kvůli potřebám armády, která zabírala byty po vysídlených rodinách zejména tzv. měšťáků, případně „nepřátel režimu“. Jenom v Plzni se počet vojáků ve srovnání s předválečným obdobím tehdy zvýšil několikanásobně, upozorňuje Skála. Zdá se však, že vysidlování po řadu let neprobíhalo systematicky, takže největší vlna vynuceného stěhování lidí z Plzně přišla až po „červnových událostech“ 1953.

Přes dvě stě účastníků tehdejších demonstrací a stávek skončilo u soudu, vystěhováváni však byli především zmínění „bývalí lidé“. Adam Skála připomíná, že tehdejší člen aparátu KV KSČ Čestmír Císař, ano, ten, který posléze zjara 1968 dokonce kandidoval na prezidenta republiky (!), rezolutně požadoval „kapitalistické živly vytahat z děr a poslat je tam, kam patří“, dále „zkonfiskovat jejich majetek a vzít prostředky, které jim po měnové reformě ještě zbyly“. Uf. Šlo o Prahou schválený pokus odstranit z města početnou sociální skupinu obyvatelstva. Zejména z okolí Náměstí Republiky a z dnešní Americké a Klatovské třídy. Kromě stovek lidí bylo vystěhováno nebo vysídleno rovněž 21 „inteligentů“, dále potulný harmonikář, malíř obrazů… Náklady na stěhování si hradili sami postižení. Nakonec sice bylo vystěhováno z Plzně mnohem méně osob, než kolik jich figurovalo v pořízených seznamech, leč strach z možného vystěhování nadlouho „ovlivnil mentalitu plzeňských obyvatel a byl možná klíčem k postojům místního obyvatelstva v pozdějších letech“. Sic.

A to není jediná znamenitá stať ve sborníku Minulostí západočeského kraje. Jen aby tyto ročenky přežily blížící se řádění spojené s akcí Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Co když po ní tráva neporoste?