literární západ

Rovněž literární ceny mohou být kořením kulturního života, také však nemusí. Záleží na tom, zda byly nebo jsou uděleny oprávněně, zda takto došlo k uznání skutečně hodnotného díla – anebo pohříchu nikoli. Tentokrát ještě nehodláme psát o Ceně Bohumila Polana, jelikož ta má být vyhlášena až za pár dní, možná však ani poté nebudeme reagovat přehnaně podrobně. Nijak totiž blížící se vyhlášení CBP neprožíváme, vždyť dané ocenění v loňském roce natolik ztratilo glanc, až mohlo někomu právem připomínat potřísněný patník. Aspoň se ukázalo, nakolik nebetyčnou spoušť za sebou zanechávají hrůzně nekompetentní poroty, pokud jsou natolik nekompetentní, že ani netuší, proč nejsou kompetentní. Kéž by již hůře nebylo, loni však bylo neobyčejně hůř. A šlo o ostudu pro Plzeň mnohem větší a především nesrovnatelně zbytečnější než kupříkladu nedávná mnichovská porážka Viktorie s titánem jménem Bayern.

Máme tu ale nyní jinou, zbrusu novou plzeňskou cenu, a ta byla udělena zhruba dva týdny před „Polanovkou“! Přesněji řečeno bylo vavřínů přiznáno vícero, leč o všech nejsme povoláni pronášet úsudky, nejsme přece jako loni zjednaní lancknechtíci Střediska západočeských spisovatelů! Zkrátka a dobře byla ustavena nová cena, dostala jméno Umělecká cena města Plzně a nyní ji v Měšťanské besedě vyhlásili vůbec poprvé v novodobé historii západočeské metropole. Než se ponoříme do důvěrně známého literárního hájemství, povězme, že většinu vavřínů tentokrát „shrábli“ výtvarní umělci, případně výstavní počiny. Zřejmě plným právem, leč pokud nikoli, toto vskutku není naše parketa. Uměleckou cenu města Plzně však mohli získat i hudebníci, mistři uměleckého tance, divadelníci a další, jenže v těchto oblastech nemohou žádného laureáta oslavovat, možná příště! Zato byla Umělecká cena udělena za „literární činnost“, a proto také o ní píšeme: jejím historicky prvním nositelem se stal významný plzeňský básník Josef Hrubý. Významný, žádný, farizejsky či alibisticky řečeno „jeden z významných“!

K Josefu Hrubému se vzápětí vrátíme slovy uznalými, leč ještě předtím nechť zazní několikerá slova spíše užaslá. Jak jsme se mohli dočíst, dohromady bylo z uvedených uměleckých oborů nominováno na Uměleckou cenu města Plzně celých sto třicet (slovy: 130) umělců či tvůrců! Dovedete si to vůbec představit? Vždyť to je přímo dav lidí dychtivě žadonících po uznání! Co kdyby se vzorně seřadili jako někdejší fronta za báťuškou Stálinem? Některé obory možná nominovaly více lidí (kdo byl výběrem nominací pověřen, nemáme zdání, kdo o tom v konečné fázi rozhodoval, rovněž nemáme zdání, možná je to tak lepší), některé jiné zase méně, pokud však vyjdeme z nějakého aritmetického průměru, potom by vycházelo, že na zmíněnou cenu mohly být nominovány kupříkladu až dvě desítky plzeňských spisovatelů! Jenom plzeňských, nikoli západočeských jako třeba Jiří Kolář nebo v Kladně žijící Petr Švácha. Jak je to se Starým Plzencem, velice důrazně mě onehdy poučili, už si to však stejně nepamatuji. A třeba také ty plzeňské desítky byly nominovány a třeba se prsilo literátů ještě víc!

Budiž: jen si však zkuste v duchu vyjmenovat všechny plzeňské autory, kteří by připadali v úvahu jako případní laureáti – a pozor: musí jích být přibližně dvacet! Pokud by se ale hodnotily „tvůrčí kolektivy“, za sféru literárního života by si vavřín nepochybně zasloužila již připomenutá loňská porota Ceny Bohumila Polana. Co ta předvedla, to tak hned někdo nepředvede! Ani divadelní šmíráci by to přitroubleji nesvedli, tudíž by to za žádnou cenu nemělo upadnout v zapomnění! Mohla by ta porota obdržet cenu alespoň dodatečně, dozajista přímo z rukou primátora, zato ale mimořádnou Uměleckou cenu města Plzně ad absurdum. Udělovanou jen za výjimečné (leč nikoli překvapivé) totální selhání po všech stránkách. A dekorováni by jí porotci měli být nejlépe někde pospolu ve vrbičkách, kde by zdravili a zdravili. A zdravili.

Takže Josef Hrubý: především tomuto tvůrci gratulujeme. Ovšem není všechno tak růžové, jak se zdá na první pohled. Čteme totiž v novinách s rozechvělou myslí, že Umělecká cena města Plzně je též jakousi „platformou pro sdílení znalostí a zkušeností“. Zvláště v poezii to zřejmě půjde jako po másle, to sdílení znalostí, to aby si člověk hlavu ukroutil, jak si to však autoři této formulace představují doopravdy? Aby tím nakonec panu Josefovi nechtěli ublížit? Dále čteme, že je to v autorově případě cena za celoživotní dílo. Že tuto cenu získává Hrubý jako „mimořádně významná kulturní osobnost“, jako ten, kdo svým významem náleží co tvůrce do celorepublikového literárního kontextu: ano, to jistěže souhlasí, však jsme nejednou psali například o oprávněných nominacích Josefa Hrubého na Státní cenu za literaturu! A zase kontrolní otázka: byl z Plzně kdy na ni nominován jiný než Hrubý?

Potom však nemálo zamrazí byrokratická sentence, z níž jde děs: dovídáme se, že prý je Hrubý taktéž „aktivním hybatelem“ plzeňského kulturního života. Věcně vzato je to tak, není to žádná lež jako věž, v tomto případě nejde o žádnou porotcovskou perfidnost, ale ta čeština! Ouvej, ouvej, ta čeština! Vážení přátelé z Literárního Západu, kdyby o mé maličkosti nedej Bože někdo napsal, že jsem také nějakým aktivním hybatelem, zacpěte mu ústa, prosím, vytahejte ho za uši, krákorejte ho za vlasy, ba i za vous nemilosrdně tahejte, bude-li ho mít na bradě či na lících. Říci o slušném člověku, že je „aktivní hybatel“, to lze přirovnat k humpolácké mluvě či hantýrce soudobých dlaždičů. Ovšem těch spokojeně dřepících, možná aktivně, leč určitě notně blaženě ve funkcích, pitvořících se vsedě jako nadhybatelé. Ufff. Zase však pozor: ba i ty škatule se leckdy hejbají.

Upřímně řečeno: nedovedeme si v dané chvíli v plzeňské literární současnosti představit žádného jiného tvůrce, kterému by Umělecká cena města Plzně náležela víc než právě Josefu Hrubému. V tomto směru byla volba snadná. Regule neznáme, není nám povědomo, zda je možné tuto cenu získat dvakrát nebo víckrát; navíc není vyloučeno, že v příštím roce plzeňské písemnictví ostrouhá a že vavříny připadnou možná hudebníkům, možná divadelníkům, kdoví! A nepřekvapilo by, kdyby se na literaturu (správně: na „literární činnost“) nedostalo kupříkladu ani v roce následujícím. Určitý zádrhel spočívá i v tom, že v současnosti nejúspěšnější západočeští literáti (snad s výjimkou Jana Sojky) v Plzni nesídlí: nemáme tím na mysli pouze Karlu Erbovou, byť ta se už desítky let v daleké pražské cizině dál cítí Plzeňačkou, nýbrž laureáty prestižních literárních cen Vratislava Maňáka a Jakubu Katalpu. Tajným favoritem by se mohl stát básník a filosof Ivo Hucl, ale na toho Středisko západočeských spisovatelů žárlí. Hucl totiž umí psát a umí o poezii a umění přemýšlet. Dokonce bychom ho přes časový oblouk třiceti let mohli srovnávat právě s Hrubým! Byla by to dobrá volba.

Teď byl tou dobrou volbou Josef Hrubý. Nechť tvoří dál a nechť tvoří stále na stejné výši. – Namoutě však, vždy se najde nějaká vada krásy. Nuže: krásné bylo, že Knihovna města Plzně vydala k loňskému básníkovu životnímu jubileu jeho personální, sedmdesátistránkovou bibliografii; tři obětavé autorky této publikace si zaslouží uznání a poděkování. Jenom ta nehorázná předmluva… Naštěstí úplně opomenutá v tiráži. Mírně řečeno pěst na oko, přesněji řečeno pěst na obě oči! Jedno klišé, druhé klišé, třetí klišé, samá klišé! Úvodníkové pravdy o překvapivé tvůrčí moudrosti, o úchvatném průzkumu života a slova… Předmluva se naštěstí dá z brožury vytrhnout a zahodit, básně Josefa Hrubého z českého básnictví naštěstí nikoli. Proto také tvůrce získal i plzeňskou Uměleckou cenu.