literární západ

Přiznejme bez váhání, že se nám ani trochu nechtělo se poznovu vracet k letošnímu udělení Ceny Bohumila Polana, zvláště když, jak bylo řečeno v minulém Zápisníku, proběhlo na rozdíl od minulého ročníku „normálně“, veřejnost se nebalamutila a netvrdilo se jako loni z moci instituce, do jejíž péče se západočeští spisovatelé svěřili, že k žádnému balamucení nedošlo: ach, jak ty potrefené husy tenkrát kejhaly, ach, ty ale pořádně potrefeně kejhaly! Ve srovnání s tím letos vládl příslovečný klid po pěšině, přinejmenším se to mohlo zdát, takže dohromady nebylo nad čím se pozastavovat, jenomže ouha: klid po pěšině nikdy nebývá a nikdá nemůže nastat, což jistěže platí odedávna. Byť se dají dlouhodobě přivírat a zavírat oči.

Začněme tím nejméně důležitým: přímo z radniční síně dorazila SMS, jejíž obsah se dal v posledním Zápisníku věrohodně shrnout do neméně hodnověrně vyznívajícího konstatování, že pořad se zdál být pisateli nedůstojný a raut chudičký. Sdělení přišlo od důvěryhodné bytosti, záhy jsme se však mohli setkat s tvrzením opačným, ba s takovou chválou, která se skoro i Bohumila Polana na nebi dotýká! V rámci objektivity je záhodno ji tlumočit: pan primátor Baxa prý na úvod pohovořil velmi dobře, Helena Šlesingerová /tj. předsedkyně poroty, pozn. dr. No/ přednesla s nadhledem fundovaný projev a zhodnotila celý ročník, laudatio z úst člena poroty Petra Buriánka bylo obsažné a výstižné, s programem panovala spokojenost, především ale stále bylo co jíst a co pít a tudíž u vína s kým hovořit. Prý rovněž Ivo Hucl zdál se být v dobrém rozmaru. Tak když i Hucl… O laureátech však v této polemičce nepadlo ani slovo, doposud nevíme, zda kupříkladu Alena Zemančíková byla přítomna či nikoli, leč nevadí, však se to dřív nebo později dovíme. /Mezitím přišly fotografie z akce, ergo víme, že byla./ Hlavně že bylo pořád s kým u vína hovořit.

Doufejme, že už nešlo o tamto zakyslé, esteticky až zatuchlé víno, které se rozlévalo při předloňském slavnostním udělení: nezáleží přece na tom, zda kráčí o Chardonnay nebo o Modrý Portugal, ale zda je v lidských silách ho pozřít, zvláště při samých řečech, při rutinním rautíkovém povídání. Víno nevíno, chlebíčky nechlebíčky, naštěstí zase máme o čem mluvit a o čem vést při, a to stejně jako loni zásluhou – Milana Šedivého. Nemýlíme-li se, na vyhlášení nebyl, vínka nepopil a chlebíčků nepobaštil, zato zaslal členům Střediska západočeských spisovatelů cosi jako varovné memorandum. (Nebohý Milan: zase kvůli tomu vypukne šeptanda, že ho k mailu někdo tak dlouho poňoukal, až ho upoňoukal.) Měl k tomu dobrý důvod, byť si nevyslechl ani primátora, ani porotce. Nuže, básník Šedivý (opakujme už poněkolikáté, že básník nikoli ledajaký, což může být kdekomu i v Plzni trnem v oku!) nejprve pogratuloval novopečeným laureátům Ceny Bohumila Polana a posléze neopomněl nemálo jedovatě, leč velice věcně podotknout, že zrovinka tvorba Roberta Jandy „dělá ceně čest, nikoli tak, že čest dělá CBP autorovi, jak jsme byli svědky“. Neboli v loňském roce. Ano, souhlasíme, ještě závažnější se však jeví další básníkova polemická poznámka: přeje si totiž upozornit vedení Střediska (tj. zejména jeho předsedkyni Jaroslavu Málkovou, nyní i členku Rady Obce spisovatelů za západočeskou literární sféru), že „dělení ceny v posledních letech přispívá pouze k rozmělňování prestiže ocenění“ a že vůbec není spokojen s tím, že „porota razí tento trend“. Tak, tumáš čerte kropáč.

Jenže co počít, vždyť on pravdu má, on pravdu má, má, jak známe z Cimrmana! Je to namoutě pořádný nešvar! Docela nedávno byli takto do jednoho laureátského pytle pospolu vhozeni či vměstnáni – autory pokaždé uvádíme v abecedním pořadí – Roman Kníže a Miloslava Ledvinová, v loňském roce Jaroslava Málková a Karel Trinkewitz (ten jat zděšením z tohoto verdiktu se raději nedostavil), nyní Robert Janda a Alena Zemančíková. Asi jednou či dvakrát se přihodilo, že si podobně počínala i porota Ceny Jaroslava Seiferta, vyvolalo to však velkou nelibost a řadu let již k „dělení ceny, jež přispívá pouze k rozmělňování ocenění“ v případě CJS nedošlo. Nikdy u Státní ceny za literaturu, nikdy kupříkladu u Ceny Josefa Škvoreckého, snad jedinkrát u Ceny Jiřího Ortena, tam ale došlo k vyhlášení dvou laureátů zpětně za dva roky, prakticky ani jinde. Naopak se to opravdu stává jakýmsi neblahým zlozvykem u Ceny Bohumila Polana. Pouze v této soutěži je potenciálních laureátů přímo přehršel!

Leč pár slov k zmíněné porotě: poroty se přece mění, jejich sestava se obměňuje, a to ve většině literárních soutěží; zrovna poroty, které takto v případě CPB dělily ocenění neboli je rozmělňovaly, jak soudí Šedivý a dáváme mu za pravdu, měly značně odlišná složení. Možná to je trend, leč spíše obecně plzeňský. Ano, poroty jsou různé, shodou okolností však právě ty, v nichž měl svého času možnost zasednout pisatel těchto řádek, z různých příčin Polanovu cenu ani jednou nerozdělily, ať už se laureátem stal Josef Hrubý, Ondřej Vaculík, Karel Pexidr nebo předloni Ivo Hucl. Ano, právo cenu rozdělit porota má, nemusí však za každou cenu svého práva využít. V několika posledních letech to různě složené či sestavené poroty učinily hned třikrát, což je nepochybně na pováženou. Skutečně: pravdu má Milan Šedivý, pravdu má! Na druhé straně v Plzni počet laureátů Ceny Bohumila Polana narůstal v tomto desetiletí přímo mílovými skoky, což může být pro leckoho důvod k radosti a jistojistě další západočeští spisovatelé netrpělivě čekají, kdy na ně dojde. Bude-li se nadále cena rozdělovat neboli rozmělňovat, dojde na ně dřív – a na tom ji zřejmě záleží. Takže pište, spisovatelé, pište! Přijde primátor, promluví předsedkyně poroty, bude s kým pohovořit u vínka.

Dále a teď před-naposledy k Ceně Bohumila Polana. Psali jsme o Jakubě Katalpě a reakce byla jak letitá ozvěna: Nepřihlásila se! Nepřihlásila se! Nepřihlásila se, tak co? Nu ano, nepřihlásila se. Znovu však opakujme, že ji mohlo přihlásit dokonce i Středisko západočeských spisovatelů, i když Katalpa není jeho členkou: přesto tak mohlo učinit, vyžádat si z nakladatelství potřebné tři výtisky (anebo požádat nakladatelství Host, aby Katalpin román Němci do soutěže přihlásilo samo). Zrovna tak to mohla udělat i jiná kulturní instituce, tudíž argumentovat, že se autorka nepřihlásila, je poněkud farizejské. Na výrok: Nepřihlásila se! lze returnovat jiným výrokem: Tak proč jste ji nepřihlásili vy? Na to by určitě přišla velkorysá, ba velkodušná odpověď: Proč bychom to dělali? Proč?? Proč??? Neradno napovídat, platí, že modrému napověz, taková nápověda by však asi zněla: No přece v zájmu prestiže západočeské literatury jako celku. Aby se zabránilo nejenom onomu „rozmělňování prestiže ocenění“. A znovu: Proč by Katalpu u všech rohatých mělo přihlásit zrovna Středisko? Nuže, protože má ve svém „logu“ tvrzení, že se „zabývá organizováním literárních soutěží“. Zabývá, zabývá, leč dál než kousek za nosánek se nedívá.

A ještě: na webových stránkách Střediska se dočtete, že CPB se dá udělit taktéž za „díla spjatá se západočeským regionem“. Prý „tématicky spjatá“, česky správně: tematicky, paní spisovatelky a páni spisovatelé! Takže příklad. Dejme tomu v Ostravě (nebo v Olomouci, ve Zlíně…) prozaičku XYZ nesmírně upoutá Jan Sojka, jeho dosavadní „život a dílo“, a tak o něm napíše vynikající životopisný román. Opravdu román jak víno. Jak hoch vyrůstal v Plzni, jak tam studoval, jak začal psát, o jeho láskách, o jeho knihách, o jeho kamarádech… Čtenářky se na knihu vrhnou, kritici vychrlí nadšené recenze, román bude navržen na zfilmování… Zkrátka a dobře to bude událost roku, román roku, kniha roku a k tomu západočeský námět par excellence. Jenže knihu nikdo, ani skromný učitel Jan Sojka nepřihlásí do soutěže, a proto zhola žádná Cena Bohumila Polana z toho nepokyne. Tu v Plzni přiklepnou raději… Však dobře víme, komu.

Že fantazíruji? Jistěže. Jenže zrovna teď (tj. v loňském roce) vyšla výtečná próza z pera jednoho mladého autora, která se celá nebo skoro celá odehrává v západočeském pohraničí, je tedy více než spjata se západočeským regionem, bude asi nominována na Cenu Jiřího Ortena, možná i na Literu za objev roku, možná nikoli, možná neuspěje, každopádně je to knížka mnohem lepší než řada těch, které se ucházely o CBP. Jenomže ani tenhle titul nikdo nepřihlásil. Ani ten mladý prozaik. Možná o Ceně Bohumila Polana nikdy neslyšel. Položme si otázku, proč o ní asi nikdy neslyšel? Není to i kvůli tomu, že v Plzni usedavě „rozmělňují prestiž ocenění“? Navíc asi o té knize nikdy neslyšeli, ačkoli někteří zkušení pedagogové a neméně „zkušení“ porotci CBP by nepochybně o ní slyšet měli. A zase: proč by o ní měli slyšet, když o ní slyšet nechtějí a nechtějí a nechtějí? Když chtějí pouze trůnit v porotách? Pochopitelně ani autor těchto řádek zdaleka neví všechno a na tuto knihu ho docela nedávno laskavě upozornila – západočeská učitelka. Škoda, že takto nepoučila i Středisko západočeských spisovatelů nebo blahoslavené „odborníky“ v jeho řadách. Ti ať vší vahou svých titulů zjistí, o který titul kráčí. Et tu felix Austria nube.

Čím uzavřít tuto snad již závěrečnou polemiku? Úlevným konstatováním, že to vše netřeba brát vůbec vážně. Vždyť se nám už doneslo, že vše řečené či napsané je ze strany dr. No toliko „další útok a ostouzení“. Nic jiného v tom není. Co jiného by to také mohlo být? Kritická polemika s jednou variantou literárního života a zjevnou stagnací regionální literární kultury? Kdeže, jedině útok a ostouzení. Takže proč se tím zabývat, proč si s tím lámat hlavu? Pamatujte si dotřetice: opravdu nic jiného to není než další útok a ostouzení. Takže zbrusu nový přijde příště. Prozatím lze doporučit strčit hlavu do písku. Kdo chce, ten si v něm brzy zvykne. A každičké zavanutí svěžího kyslíku z průduchů, to je zase jenom útok a ostouzení. V dané chvíli přicházející jistěže zcela zbytečně kvůli „rozmělňování“. Nemělné se nemělňuje.