literární západ

Takže čím začít? Zůstaňme na Literárním Západě a podívejme se, copak píše prozaik Milan Čechura v jednom z mnoha komentářů k předminulému Zápisníku. Inu, spisovatel žasne: tohle že je literární západ? Píše to takto, s malými písmeny, pročež není jasné, zda myslí nějakou virtuální geografickou spisovatelskou končinu, anebo tento nevirtuální a zcela konkrétní Literární Západ, odpověď je však jednoduchá: Nu ano, a co jiného by to mělo být? Že by nějaký Literární Sever a Východ nebo Severovýchod nebo…? Namoutě, Sever a Západ, to jsou drsné končiny, pravil a napsal svého času děčínský básník Radek Fridrich v plzeňském Dialogu a je zapotřebí mu dát za pravdu. Čechura je však tuze jat smutkem, jak přiznává, neboť v uvedených komentářích postrádá „trochu nadsázky“, „trochu pochopení“ a především trochu „laskavosti k těm druhým“.

Můj ty světe, tedy i ty, Milane Čechuro, přece v každé diskusi je nadsázky přímo habaděj, v argumentaci se odjakživa nadsazuje, což je pořád mnohem lepší, než aby se zakřiknutě podsazovalo. Co se týče pochopení, tak to by se mělo očekávat nejen od diskutujících, ale i od čtenářů: jenže někteří čtenáři jsou chápající, zatímco jiní, jak vidno, jsou zase zatvrzele nechápající. No a laskavosti? Té zde nalézáme stejně tolik jako nelaskavosti: záleží pouze na tom, ke komu a díky čemu. Vždyť se tady pisatelé kolikrát tuze laskavě zastávají zrovna těch literátů, kteří byli naopak tuze nelaskavě odmítnuti a odmrštěni! Právě ti si zaslouží trochu laskavosti, trochu lásky, ba trochu polaskání, nebývá jim však dopřáno. A kdo z nich jsou ti druzí a kdo ti první?

Pozastavení si zaslouží i závěrečná Čechurova sentence, podle níž by možná měl „přijít hajný a vyhnat nás z lesa“. Ano, míní se tím pomyslný les, kdo však má být ten hajnej? Dr. No to není a být nemůže, vždyť s flintou neumí, leda se samopalem Sa-58, ten však páni hajní nenosívají. Dále však: kdopak jsou ti „nás“, čili ti „my“, kdo mají být vyhnáni z lesa? Nevím, nevím, když se svého času ozval jeden mladší básník s kritickou neboli nelaskavou poznámkou, nedočkal se v plzeňských literárních kruzích vůbec žádného pochopení, o laskavosti k jeho osobě čili ke komusi druhému či jinému ani nemluvě. A když dorazil do Plzně málem jak Mistr Jan Hus na koncil kostnický, aby hájil svůj názor, medle se proti němu, s požadovanou trochou nadsázky řečeno, okamžitě sešikoval celý houf místních hajných s flintičkami a v kopřivově zelených kamizolkách, a ti mu dávali co proto, ti ho vyháněli, ti pustě lhali z hrdla svého! Kdeže laskavost… Ani trochu jí nebylo, i když samozvaní advokáti těch hajných prohlašovali s farizejským výrazem, že vše proběhlo důstojně. Co je ale důstojnější: když menšina osočuje většinu (s funkcemi aj.), nebo když většina (s funkcemi aj.) osočuje menšinu? Co je důstojné z pohledu lovců, není důstojné v očích zajíců. Tehdy se to odehrávalo v duchu sloganu Všichni proti (skoro) jednomu, (skoro) jediný proti všem. Nemyslíme teď konkrétně Milana Čechuru, stává se však běžně, že ti, co nejvíce volají po laskavosti, sami v srdci svém nejsou laskavi ani za mák. Vždyť ti, co okřikují ty, co podle nich okřikují je, si v okřikování o to víc libují! O to víc by si však přáli být hajnými. Neboli takovými vyháněči, vyhazovači, vymítači…

Právě v nadsázce, v záměrné nadsázce, kterou snad mnozí na rozdíl od jiných pochopili, se v těchto v Zápisnících mluvilo či psalo o různých pozvánkách: jednou od té instituce, podruhé od jiné. Šlo od začátku o symbolický příměr, organizační či administrativní šlendrián pochopitelně panuje tu i onde a namátkou z Obce spisovatelů pozvánky nechodívají, ať je člověk v Obci či není, ať platí příspěvky řádně či neřádně. V podstatě platí orwellovské pravidlo, že někomu přijdou, jinému nikoli, někdy je to obráceně, tudíž je obdrží i ten, komu jindy nepřicházejí, jistěže i naopak, a takhle to funguje už kolik let, kdepak pouze letos na podzim! Když se však vrátíme „s trochou pochopení“ ke kauze nedávné ne-pozvánky ze Střediska západočeských spisovatelů (osobně se bez ní opravdu milerád obejdu, navíc nejsa z Plzně všem přítomným pokaždé přeji příjemnou zábavu), nedávno jsem vyslechl zastřeně výhružnou „poznámku k pozvánce“ beze jakékoli stopy po laskavosti v hlase: „Proč by ji měli posílat zrovna tobě??“ Když nás kritizuješ, když s námi polemizuješ, když jsi vůči nám ošklivý, takto se to dalo chápat – a potom z toho jasně vyplynulo i další konstatování: Ty sem stejně nepatříš, ty tu nemáš co pohledávat, tak se do ničeho nepleť. Akorát se tady můžeš dál potit ba lopotit s něčím, s čím my se lopotit, natož potit, rozhodně nehodláme. My jsme ti hajní s flintou a my si osvojili právo vyhánět. A také že budeme. Skutečně bez špetky laskavosti, pochopení a nadsázky. Prásk. Prásk. Prásk.

Takže otočme list, pomalu zatřepejme celým Zápisníkem a vytřepme z něho různé nešvary, na které při různých příležitostech upozorňoval, abychom, jak bylo řečeno, opravdu mohli otočit list. Už vícekrát jsme psali o anketě Kniha roku, kterou tradičně pořádají Lidové noviny a které jsme po zásluze mohli vytknout to i ono. Netřeba tyto argumenty opakovat a stále je připomínat: rovněž letos získala vítězná kniha všehovšudy pár hlasů, takže hovory o „knize roku“ lze chápat jako žurnalistickou skopičinu, byť tentokrát uspěla hodnotná knížka: sbírka středogeneračního básníka Bohdana Chlíbce Zimní dvůr. Autorovi tím pádem můžeme s uznáním poblahopřát. Třebaže jsme však otočili list, k Plzni jsme se ani v tomto případě neotočili zády: můžeme se ptát poprvé, podruhé i potřetí, zdalipak nějaký knižní titul spjatý se západočeským literárním světem byl v této anketě vyvolán jménem, a pokud ano, kterému autorovi se dostalo alespoň tohoto ocenění, třebaže mu pár hlasů pochopitelně nemohlo zajistit prvenství? A pokud ano, bylo by to vskutku převeliké uznání, poněvadž do okruhu převážně pražských respondentů ankety plzeňské knížky nedoputovávají. Nuže?

Věru nemám na starosti žádné public relations spjaté s osobou Iva Hucla, ale je to opět on, básník ze Šťáhlavic, umělec stojící u zrodu Bezejmenné čajovny (a prý bude mít radost, když o něm právem napíšeme, že je i filosof, zasípal jeden závistivý a záštiplný hlas), jehož Ostrovní básně (neboli rozšířená reedice původně polosoukromého tisku) nyní získaly i nominace na Knihu roku. Znovu opakujme, že anketa sice připomíná pelmel a zároveň pastiš všeho možného, slova úcty k Huclově knížce však nutno jednoznačně ocenit: třeba už v souvislosti s tím, že Ostrovní básně se nedostaly do žádné běžné distribuce (!) nebo že i nynější podoba této působivé knihy (přes svou mnohem větší úpravnost ve srovnání s prvním vydáním) se po vlastech českých šíří tak trochu na způsob někdejšího samizdatu.

Snad však lze odkázat také na nadšenou recenzi autorovy sbírky v prestižním pražském literárním obtýdeníku Tvar – a znovu se ptejme, sine ira et studio, kterýpak západočeský titul se zrovna v tomhle roce dočkal zrecenzování v Tvaru? Neřkuli dokonce pochvalného? Ba ne, raději se ani neptejme, abychom volky nevolky nepřivolávali skryté i neskryté projevy špatně zastírané zášti vůči nebohému Huclovi, ryzímu poetovi šťáhlavickému. Aby nakonec jeho Bezejmenná čajovna nelehla jakoby zničehonic popelem nebo aby neutonula v rybníku ze samé žluči… Tudíž ještě potvrďme, co pořád leckomu nejde příliš pod závistiplný nosánek: rovněž své plzeňské vavříny získal básník předloni naprostým právem. Ba více než právem. Řečičky, že se na jeho ocenění nemohla porota shodnout, jsou toliko řečičky. Výplod špatně zastírané uražené ješitnosti.

Takže z pohledu západních Čech v anketě Lidových novin uspěl Ivo Hucl – pouze Ivo Hucl. To je i dárek západočeské literatuře a západočeskému literárnímu dění k Vánocům. Což říkáme s laskavou nadsázkou a věříme v laskavé pochopení. Když už Ostrovní básně šťastně vypluly z ostrova Plzeň.