literární západ

Jak by asi básnil symbolista kosmologického rozměru Otokar Březina, kdyby žil v současném relativistickém postmoderním světě rozpínajícím se do nekonečna, v době faustovsky opojné a stimulující, ale současně neoddiskutovatelně defétistické, zpochybňující a znejišťující, tedy – řečeno slovy klasika – době vymknuté z kloubů? Dost možná jako krnovský rodák Tomáš Hájek (*1964), muž mnoha zájmů a profesí, s přehledem se pohybující někde mezi filozofií, ekologií a památkovou péčí (ovšem vystudovaný lékař), směle přecházející mezi přírodními a humanitními vědami, nadto člověk s bohatou literární a žurnalistickou praxí, jemuž pražské nakladatelství Cherm vydalo roku 2013 vskutku pozoruhodnou básnickou sbírku Planeta Euforikum.

Při četbě nad očekávání dlouhých, komplexním obsahem nabytých veršů sbírky se nás může zmocnit doslova závrať, neboť množství významů, obrazů a odkazů je v Hájkově případě vskutku úctyhodné. Texty jako by do sebe absorbovaly veškeré poznání lidstva a následně na ně aplikovaly exaktní vědecké metody, které vytvářejí dílčí analýzy a syntézy, konstrukce a dekonstrukce, ale též rafinované variace, permutace a transformace témat a motivů, za nimiž jen matně tušíme obrysy skutečnosti. Básník si pro své účely utvořil osobitou vyjadřovací (plat)formu lavírující mezi poezií a prózou, která má zřejmě nejblíže k rozjímaní, meditaci či kontemplaci a jejíž slova plynou nadobyčejně pomalu, plynule a vyrovnaně, tedy tak, aby vynikly i ty nejjemnější významové nuance v textu.

Tomáš Hájek píše složité básně o složitém světě; nesnaží se přitom simplifikovat, ale naopak, jeho ambicí je představit bohulibou skutečnost v její úplnosti, komplexnosti a až kosmologické rozprostraněnosti. K nejčastěji tematizovaným fenoménům patří paradox („Dva kněží postihl virus HIV, chtějí spáchat sebevraždu, kterou spáchat nemohou“) a paralela („K čemu přirovnat staršího muže se scvrklým tělem a přirozením / v šatně plaveckého bazénu v Podolí…? // Ten muž … jako by byl mechanikem času“). Paradoxy a paralely propojují konkrétní a abstraktní, tvoří spojnice mezi individuální životní zkušeností a všeobjímající vesmírnou matérií, obkružují tradiční filozofické a ontologické otázky, jako je plynutí času, stárnutí, smrt či smysl lidského života.

Autor básní je bezesporu člověkem renesančního rozměru, jako homo universalis se s přehledem orientuje v řadě oborů (od sebe často velmi vzdálených), jejichž ikoničtí představitelé si našli cestu i do veršů sbírky. A tak v básních poznáváme složitý myšlenkový svět vlivných filozofů Umberta Eca či Gillesa Deleuze, nahlížíme do zákoutí vesmíru spolu s prvním americkým kosmonautem (pardon, astronautem) Neilem Armostrongem, a aby byla zastoupena i ta věcnější, popkulturně zaměřená podstata lidského bytí, mihne se v textu též třeba legendární Bodie z Profesionálů či milionář Warren Buffett. To vše v jednom univerzu, jehož prostor a čas je definován lidskou zkušeností a v němž je, což považujeme za velmi podstatné, i místo pro básníkovu sebereflexi, hledání cesty k sobě samému…

Co dodat závěrem? Otokar Březina ve svých básních cíleně opouštěl souřadnice reálného světa a vydával se na hledačskou cestu za transcendencí a vyššími silami ukrytými kdesi v kosmu. Tomáš Hájek před současností neprchá: akceptuje ji a usiluje o to najít určitý modus vivendi, způsob, který by koexistenci člověka a světa uspokojivě vysvětlil, interpretoval a až vědecky popsal. V neposlední řadě pak Hájek touží najít i své místo – na planetě plné poznání, bolesti i euforie, kde „samo bytí je analgetikem“. Nepočíná si přitom o nic méně hledačsky než jeho starší a dnes již zvěčnělý předřečník.