opuštěná místa

do vydání Plže

dny
1
2
hodiny
0
4
minuty
5
2
sekundy
2
6

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Mám být hodnější, ba i laskavější, a to na Středisko západočeských spisovatelů, k tomu jsem byl bezmála s jednou velkou slzou v jednom oku a s druhou neméně velikou slzou v oku druhém nedávno usedavě vybízen nejmenovanou plzeňskou bytostí ženskou – a jak lépe a jak víc jí aspoň protentokrát vyhovět než tím, že jednoduše o dotyčném Středisku raději pomlčíme? Také ono přece dovede být notně nehodné, dokonce převelice nehodné, dozajista i tuze nelaskavé, leč slzy nad ním prolévat se sluší ve chvílích důstojnějších. Ani teď nám ni jediná neukápne, ba ni žádné další neukápnou, poněvadž máme téma setsakramentsky důležitější: doufejme, že rovněž v Plzni bude někoho zajímat. Hle: Svého času francouzští spisovatelé a též další mluvčí mezinárodní literární veřejnosti kategoricky prohlašovali, že považuji Milana Kunderu z jejich pohledu za „našince“ čili již jednoznačně za francouzského spisovatele – a nyní tento někdejší český a nynější francouzský Pařížan rodem z daleké jižní Moravy, namoutě, po tolikaleté prodlevě na podzim vydal nový román!

Možná se mýlím, nepodřimuji totiž v žádném proleželém funkcionářském ložíru a nemám tudíž čas ani příležitost se seznamovat s celým informačním spektrem, přesto mám utkvělý pocit, že naše média o této kulturní události sui generis skálopevně mlčí. Nebo mají jindy ryčnou mediální pusu sešitou pouze neskálopevně? Kdoví, asi jim ten „francouzský našinec“ dohromady nestojí za pozastavení. To už mnohem víc se u nás píše o nedávném literárním fackování. Celou kulturní Evropu přitom fakt „nového Kundery“ zajímá, zatímco tuzemský svět vzrušuje v daleko větší míře skutečnost, že se jeden knížecí politik znenadání objevuje v opeře s „venkovskou poběhlicí“, jak bylo řečeno. Schválně, koho z nich operní představení oslovuje víc! Není vyloučeno, že se o tom jednou napíše tragihumoristický kunderovský román. Možná už na něm rychlorychle pracuje pár pisálků zároveň. Žijeme přece v době, o níž básník napsal, že rychlé ženy rychle rodí rychlé děti. A rychlí pisálkové rychle píší…

Zpět však k Milanu Kunderovi. Nestačí konstatovat, že překonal četná zdravotní úskalí a přišel po své osmdesátce (na letošního apríla mu bude již čtyřiaosmdesát) se zcela novou knihou, leč je zapotřebí shrnout, co všechno se kolem toho přihodilo. Nuže, s největší pravděpodobností ji pařížský spisovatel napsal opět francouzsky, stejně jako všechny předchozí novější (tj. polistopadové), do češtiny doposud nepřeložené tituly (přeložené asi nebudou ještě hodně dlouho). Jenže autorův „nový román“, neboli jeho prozatím poslední literární dílo nevyšlo ve Francii, nýbrž nejprve v překladu Massima Rizzanteho v Itálii! Dovídáme se kupříkladu z reference Josefa Brože, že toto přetlumočení je italským čtenářům předkládáno jako „první světové vydání“. Kniha vyšla v nakladatelství Adelphi, přesněji řečeno v Adelphi Edizioni (tam vycházejí všechny italské převody Kunderových próz a esejů) a jmenuje se… Jmenuje se La festa dell´insignificanza. Což lze přeložit přinejmenším předběžně jako Oslava bezvýznamnosti.

kundera_festa Snad bychom se ani neměli ptát, zda a kdy se budeme moci nadít překladu této autorovy prózy do jeho mateřštiny čili do jazyka českého. Lze se obávat, že toho se alespoň nadít nemáme sebemenší naději. Bude překládána, bude, ale všude jinde, všude v sousedství, a to do mnoha světových i nesvětových jazyků. Nejednou pravděpodobně i s trochu odlišným, resp. pozměněným názvem, jinak než Oslava bezvýznamnosti. Navíc nemáme v tuto chvíli zdání, jak se uvedená publikace nazývá ve francouzském původním znění! Co kdyby se jmenovala, pravíme se záměrnou nadsázkou, dejme tomu Triumf zbytečnosti? My jsme v těchto časech vydáni tváří v tvář jakési bizarní samo-oslavě nebo sebe-oslavě vlastní tuzemské bezvýznamnosti jako země, která dosud nemá vydány všechny Kunderovy knihy. Přitom si činíme na našeho Pařížana, ať už našince nebo nenašince, jako na zprvu českého spisovatele a žijícího klasika české poválečné poezie, prózy, dramatu a esejistiky takzvaný „nárok“. Chceme ho mít v našich učebnicích a čítankách, nikoli pouze ve světových učebnicích a čítankách.

V tuto chvíli to však můžeme chápat rovněž jako jedinečnou výzvu k něčemu nadmíru arcikulturnímu: naučme se kvůli Milanu Kunderovi italsky! Neboli starobylému evropskému jazyku, jímž psal kdysi nejenom Dante či Bocaccio, ale v 20. století také Italo Svevo, Primo Levi, Alberto Moravia, Cesare Pavese… Leckdo v českých zemích tyto novodobé italské literární tvůrce totiž nezná ani z nynějších hojných vydání. Achich ouvej. Známe pouze Umberta Eca, který je u nás překládán nikoli ostošest, nýbrž bratru ostosedm či ostoosm a ještě víc. Jenomže neučení učenci z vědecké rady Univerzity Karlovy si o Ecovi stejně zarputile myslí, že je to nějaký dramatik, ergo o něm nevědí nic a nečetli nic. Ani v tomto Zápisníku jim zhola nic neprozradíme. Jsou to přece učenci, proč by měli něco vědět nebo proč by si dokonce nedejbože něco přečetli. Nikoli pejsky Bohoušky, nýbrž veleslavného Eca na ně!

Než se však naučíme italsky (neboť jiné světové jazyky jistěže máme v malíčku nebo prsteníku nebo přinejmenším v ukazováčku a český překlad není v dohlednu, dokonce je solidně ukotven v nedohlednu), a to přinejmenším natolik dobře, abychom mohli v pohodě přelouskat Kunderův nový opus v italském překladu, lze utrousit aspoň pár slov o tom, o čem Oslava bezvýznamnosti vypovídá: to je vskutku záhodno poznamenat nebo prohodit. Dozajista jde v prvé řadě o svého druhu nefalšovanou, tudíž kunderovsky ironickou „oslavu“ bezvýznamnosti, jak také jinak! Tato bezvýznamnost je ale pařížským spisovatelem – můžeme konstatovat, že následující postřeh platí tu více, tu méně již od autorových raných českých prozaických počátků – chápána jako „základní estetické východisko“ k interpretaci jeho románů, jak soudí také Josef Brož.

Jednotlivé prozaikovy příběhy jsou přes svou zdánlivou epičnost z odstupu času rovněž více či méně bezvýznamné, jednou bývají spíše frivolní, jednou groteskní, jednou tragigroteskní, pokaždé však jsou prezentovány jako cosi, co je zejména a zvláště pobavení hodné, neboli jako cosi „lehkého“, nepodstatného – ano, v souladu s názvem pravděpodobně nejslavnějšího Kunderova traktátovitého románu – jako „nesnesitelně lehké“. Takové je podle spisovatele (nejenom v současnosti) i celé bytí, i náš smích a naše zapomnění, naše pomalost stejně jako naše indolence. A poněvadž je to v souladu se spisovatelovým záměrem opravdu především „lehké“, proto se to zákonitě či nevyhnutelně stává taktéž nesnesitelným. Z časového odstupu i bezvýznamným. Veskrze bezvýznamným. Nesnesitelně bezvýznamným. Co však na tom oslavovat?

Nikoli náhodou se skoro celá kniha odehrává v centru velkoměsta, v pařížské „páté čtvrti“, dokonce zčásti přímo v Lucemburské zahradě, tudíž všehovšudy pár kroků nebo pouhou chvilku chůze od příbytku, jejž Milan Kundera po přestěhování z Rennes do Paříže obývá: žije tam v noblesním a kultivovaném mezonetovém bytě. Kdo by neznal Lucemburskou zahradu, kdo ze vzdělanců z končin českých by také neznal znamenitou novelu Michala Ajvaze Lucemburská zahrada! Ne, s Ajvazovým viděním blížící se budoucnosti nemá Kundera nic společného. Budoucnost odmítá, minulost také, a co je v jeho očích přítomnost? Zřejmě toliko oslava bezvýznamnosti. Projevující se v bezvýznamných hovorech, v bezvýznamných epizodách, v bezvýznamné filosofii života i filosofii tvorby. Ve snadno se nabízející aporii, že jediné, co je významné, je bezvýznamné, pročež logicky ani bezvýznamné nemůže být významné. Kundera si také zde marně nasazuje masku cynika, jenž dokáže číst boží vzkazy, píše Josef Brož a resumuje: Ne, nedokáže. Už nedokáže. A osvobozujícího smíchu je podle něho v této knize až tísnivě a titěrně málo.

V Plzni žije prozaička, která by ráda napsala román o autorovi Žertu, o „světě podle Kundery“, která by mohla napsat knihu o Kunderovi, jak ho známe a jak ho čteme. A také jak si ho na našich nivách představujeme: po staru i po novu. Už aby ho napsala, když už jej rozepsala! I kdyby to byla jiná „oslava bezvýznamnosti“, šlo by alespoň o „bezvýznamnost“ Kunderovu. Co jiný autor by za ni dal!

 


One Response to “Zápisník dr. No 5.1”

  • Hortensie:

    Kundera Kundera, jedná se o nesnesitelně lehce přeložitelného francouzského Viewegha? Odpouštím Vám, ale jen proto, že jste zmínil mága Ajvaze! A ano, italština je tak krásná, že recitace jízdního řádu bude znít poeticky, proto ten překlad, že?
    PS: Hrajeme furt tu hru, kdo koho víc naštve?

Leave a Reply

kniha týdne

fencl_nepritel
září 2020
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
    
< srp říj >

dívka týdne

divka_tydne_38_0

komentáře

  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... } – 02. 09. 11:14
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! } – 02. 09. 5:33
  • Jan Sojka { Vladimíre, když už to řešíme takto, budiž tedy... Nevím, kde jsi přišel k tomu, že... } – 17. 12. 9:54
  • Vladimír Novotný { Milý H. Sojko, Ty ses ale rozpálil! Nejmenoval jsem, neboť problém je v obecné rovině,... } – 16. 12. 14:29

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody