opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-1
-2
hodiny
0
-2
minuty
-5
-7
sekundy
0
-9

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



V Plzni se už delší čas má k světu příjemná předvánoční tradice, v souladu s níž si antidivadelní scéna s názvem Antidivadlo vždy kratičce před Vánoci naplánuje premiéru svého nového představení. Sluší se hned na začátek poznamenat, že Antidivadlo je obdivuhodný i podivuhodný plzeňský kulturní fenomén sui generis. Během dvaceti let své existence tento soubor prošel vším možným i kdečím nemožným, přičemž je záhodno připomenout, že vznikl v době dosti dávné, kdy mnozí jeho dnešní příznivci a nynější návštěvníci ještě nebyli na světě nebo se teprve klubali z plenek. Leč kdeže všechny ty plenky jsou, mnozí antidivadelníci už sice mají Kristovy roky za sebou (a jiní členové souboru zase ani náhodou, ani k maturitě nedospěli!), leč předposlední loňský pátek se v plzeňském Dialogu konala premiéra jejich nové inscenace Evangelium podle Antidivadla. No vida, pomyslí si stárnoucí kritik, na toto vše zvědavě i zvídavě z první řady hlediště hledě, ani šedesát jim není, ani v Rusku ještě nebyli, zato na evangelium si už troufají, holenkové. Však uvidíme, zabrumlá si neslyšně, však uvidíme.

Jenomže divadelní kritika není literární kritika a existuje mezi nimi nejméně devadesát jedna rozdílů. Text je text, zpravidla se moc nemění, zatímco každé divadelní představení je nebo může být zgruntu jiné. Premiéra není předpremiéra, předpremiéra není derniéra a derniéra není premiéra a naopak. Rovněž tyto řádky se množí před očima s vědomím, že příští antidivadelnický večer s touto tematikou může být lepší i horší v duchu sloganu pravícího, že lepší to už nebude a horší to už také nebude. Však za starých časů chodívali kritici na představení raději několikrát a někdy na ně napsali i několikero recenzí. Jenže v Plzni žádná divadelní kritika dohromady není, leda tak referující divadelní publicistika, případně do tohoto světa vstupují či za nepřítomné teatrology kritické volky, ba i nevolky zaskakují kritikové literární. A ti si mohou vědět rady a také si vůbec nemusejí vědět rady.

Například v tomto případě takoví kritikové nejprve asi bezelstně uvěří antidivadelníkům na slovo, že nyní půjde o uvedené „evangelium podle Antidivadla“. Což o to, titul je to náramně pěkný, dokonce poutavý, leč ouha a ouvej: na žádné z evangelií v průběhu premiérového večera pořád ne a ne dojít, přitom ani na ta kanonická, ani na ta nekanonická. Kdyby kritik z důvodů, jež se nesluší veřejnosti ozřejmovat, se z hlediště ve vší tichosti vzdálil, opouštěl by premiérové představení s přesvědčením, že evangelium v názvu byl všehovšudy antidivadelnický vtip. Něco jako když Boris Vian vydá knihu Podzim v Pekingu, která se neodehrává na podzim a už teprve ne v Pekingu. Baže, ani v ní nejde o evangelium. Nicméně v Dialogu na ně nakonec došlo. Dokonce to bylo o pár set let dřív než jak s tímto zpožděním evangelijní dění pod kuratelou církevních cenzorů zachytila Bible.

Kdyby zrovna Boris Vian seděl ve zmíněné první řadě, záhy by též jemu bylo jasné, že ani tentokrát se Antidivadlo nevrátilo k jedné etapě svého repertoáru, kdy se pokoušelo – arciže se střídavým úspěchem, však je to také nesrovnatelně náročnější inscenační celek – povšechně řečeno o kompaktní celovečerní představení, tj. o takový dramatický výtvor, který by se dal ve velice obecné rovině charakterizovat jako „hra“, případně jako „antihra“, neboli o výtvor, který měl svou hlavu a svou patu a u něhož by se dalo hovořit o více či méně konsistentní dějové linii. Asi jako když fotbalový zápas začíná v první minutě a končí v minutě devadesáté (případné nastavení nepočítejme), a zda jsme pak svědky kopané či antikopané, na tom měřeno žánrovou charakteristikou tolik nesejde. Nyní v Dialogu sice herci (antiherci) hráli, respektive antihráli, žádná hra nebo antihra se ale nekonala. Z žánrového hlediska totiž šlo o… O pásmo? O sérii situačních gagů? O cyklus humoristických scének? O inscenační féerii? Neodehrával se nakonec před očima diváků (a přitom vskrytu) žánrový posun Antidivadla k literárnědramatickému kabaretu? V němž se mluví, zpívá, hraje – ba i v karty?

Ano-li, potom to nebyl nikterak epochální posun, dokonce možná toliko málo skrývaná recyklace osvědčených a diváky vděčně přijímaných antidivadelnických postupů v poněkud novém, možná opravdu v kabaretním hábitu. Vskutku nic epochálního nebo antiepochálního nelze spatřovat ani v základním konstatování, že toto představení Antidivadla je poznovu klasickým příkladem „pánského divadla“, takže je zcela logické, že jedinou ženskou roli tu hraje muž antidivadelník. Kdo také jiný? Někdy by si možná mohli antidivadelníci zahrát i vícero ženských rolí, jednou možná i samé nebo jedině ženské role, to by pak ale bylo dosti zvláštní pánské divadlo! Pravda, moudří staří Řekové by žádnou herečku do ženské herecké role za nic na světě nepřipustili, to by se potázali se zlou. My ovšem nejsme moudří staří Řekové, a proto se raději tažme, zda by se takový ženský part stal oživením antidivadelnické poetiky, anebo by to byla medvědí služba. A zase odjinud: patří ženy do literárního kabaretu či nikoli? A pozor: takový kabaret je tvůrčí záležitost, zatímco estráda… Nechť pak pokud možno není literární, a když je, tak z ní vzejde cosi jako Magnesia Litera.

Takže k evangeliu. Koneckonců, jak jsme připomněli, ani evangelia nepřišla na svět kvaltujíce, tudíž i v Dialogu si v titulu přislibované téma „evangelia podle Antidivadla“ mohlo dát pořádně na čas. Také že si dalo. Mezitím jsme sledovali ve sledu několika scének cosi jako „Antidivadlo nikoli podle evangelia“. David Brabec si statečně zahrál roli „zbrusu nového překvapení“, ale zpívá stále pěkně, uvedená hra v karty šla všem antidivadelníkům až podezřele k duhu, zvláště když prý šlo o vítěznou hru v dramatické soutěži, mimochodem si šlo povšimnout, že si antidivadelníci myslí, jak umí rusky, jenže neumí, kdepak, a proč jejich duchovní komoň Jan Sojka marní čas s němčinou, nepotvrdilo se ani na okamžik. Během zdánlivě marného čekání na Evangelium podle… se potvrdilo, že bezkonkurenční hvězdou večera se především v očích návštěvnic stává, a to přesvědčivě a působivě, ztepile polonahý Paur Jan coby veskrze vítaný nápadník bez dluhů. Pořád však Antidivadlo publiku něco dlužilo, ba i po přestávce. Ta měla přijít mnohem dřív.

Evangelium podle Antidivadla nastalo až dlouho po pauze a z duší obecenstva se hlasitě linulo nevyslovené: pozdě, ale přece! Zase bude zapotřebí si vypomoci slovníkem literárních žánrů: co to potom vlastně následovalo: travestie? persifláž? melanž? pastiš? Nebo to všechno dohromady a ještě něco navíc? Najednou na jevišti chyběly snad pouze ex-trestankyně z Pussy Riot, které by spontánně a s myslí osvobozenou zapadly do velké antidivadelnické biblické blasfémie, jejímž původcem v našich končinách nejsou surrealisté (ti čeští si v tomto směru beztak příliš nevyskakovali), nýbrž nikdo jiný než již dekadentní rozkošník Ladislav Klíma a zejména jeho proslulá antibiblická blasfemická groteska Bílá svině (rozuměj Panna Maria). Antidivadelníci si libovali v jiném rozpustilém rouhačství, jako by instinktivně vycítili, že legenda je pouze legenda a že se dá postmoderně vymyslet čili sepsat a posléze post-postmoderně zahrát také úplně jinak. Ještě že v hledišti neseděl p. Krist z Plže, nevěděl by asi, zda plakat či se smát při pohledu na postavu Ježíše Krista umaštěně obžerného, takového tuctového vykuka, vší záře zbaveného a zhola nadějeprostého, ryze plebejského šantalu, jenž k ránu se prý páří s Maří. K vidění také byla jakási „orlojová hra“, což odpovídá žánru legendy, dostalo se pohříchu i na nemálo apoštolů – a naprosto neodolatelný David Charvát v úloze koketně homosexuálního Jidáše v bílých spodkách by Ladislavu Klímovi asi notně zamotal hlavu (spisovatel pojal Krista toliko jako zloděje a kurevníka). Ergo: z evangelia v Dialogu zůstalo pouze Antidivadlo.

Ať si však o této režijně poněkud spíše předpremiérově uspěchané a nedotažené evangelijní antikreaci myslíme cokoli, přesto máme na jazyku poznámku o (prozatím) nevyužité šanci. Vždyť právě na blasfemickém základě se přímo nabízelo, ba vnucovalo odehrát cosi ještě mnohem více „anti-biblického“, cosi ještě nepopiratelněji montypythonovského, cosi přímo labužnicky a pijácky čili s gustem rozehrávaného – v mnohem delším časovém prostoru a s výrazně větším hereckým zaujetím a nasazením. Vždyť pak by se i pro Maří Magdalénu rolička našla! Rovněž antikristovský David Brabec by určitě vyčaroval způsob, jak s požitkem zazpívat při kytaře, byť jsa ukřižovaným. Lidé se však bavili a budou se bavit. Koneckonců, jak vidno, na počátku bylo Slovo a na konci je Antidivadlo.

 


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
září 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
   
< srp říj >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody