literární západ

„Sem, knihomilče, knihu zvláštní ždáš-li míti!“ Tenhleten krásný verš či nápis se skví na obálce časopisu, který na konci minulého roku vydal své jubilejní, nemálo úctyhodné padesáté číslo: totiž na obálce ve vší skromnosti jubilujícího libereckého periodika Světlik. Ano, Světlik, nikoli poněkud méně noblesní Světlík: jde o zkratku tří slov, jež v úplnosti znějí: Svět libereckých knihoven. Což je také řádný podtitul uvedeného časopisu. Zpočátku Světlik utěšeně vycházel jako dvouměsíčník, nyní z důvodů, které jsou nepochybně více než jasné každému, kdo se pokouší napomoci vydávání literárních časopisů, přichází na svět pouze čtyřikrát do roka jako řádný čtvrtletník. Padesát či patero desítek Světliků, to pochopitelně představuje celé desetiletí obětavé literární a kulturní činnosti: zaslouží si proto, byť dlí na Severu, uznání a obdivnou poklonu i ze strany plzeňského Plže i Literárního Západu. Arciže prostřednictvím Zápisníku dr. No. Též se k tomu připojuji – a kdyby byl měsíc červen, odcitoval bych i další sentenci z obálky: „Mnozí odvážlivci, když se octli na počátku velkolepého měsíce června, usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným.“

Platanů je v zemi poskrovnu, nad Světlikem se však i naše rádobyurputné vzezření stává usedavě mírným. Určité vysvětlení stavu věcí je však nezbytné: Světlik není ani knihovnický, ani literární časopis, on je i knihovnický, i literární časopis, anebo také může být označen za časopis či nyní čtvrtletník způli knihovnický a způli literární. První půlka je zkrátka a dobře knihovnická (však také spoluvydavatelem periodika je Krajská vědecká knihovna v Liberci, zkratkou KVK), zatímco půlka druhá je dobře i zkrátka literární (však také druhým spoluvydavatelem periodika je Kruh autorů Liberecka, zkratkou KAL). Editorialy povětšinou sepisují knihovníci, například do jubilejního čísla (byť rubrika nemá název a neříká si editorial) takový editorial (o spolupráci s Velvyslanectvím Norského království v Praze) napsala Blanka Konvalinková, ředitelka Krajské knihovny v Liberci. Co se knihovnické části Světliku týče, najdeme tu skoro dvacet článků o všemožných podobách „světa liberecké knihovny“: třeba jak si občas návštěvníci svítí baterkami, poněvadž se v Knihovně pořádá večerní Literatour, nebo jaký úspěch měla mezinárodní Literární vycházka po stopách Karla Hynka Máchy. Což o to, souměřitelné literární exkurze pořádá Knihovna města Plzně už dlouhé roky.

A to už jsme u prvního srovnání, které ovšem budiž natolik platonické, že platoničtější už asi ani být nemůže. Kdyby byl býval západočeský (poněvadž do Světliku nepřispívají pouze autoři liberečtí, nýbrž z veškerého Liberecka) a plzeňský PLŽ byl po této stránce podoben Světliku, vydávalo by ho Středisko západočeských spisovatelů (přiznejme si, že ono pro Plže nehýbe ani prstem, maximálně malíčkem, a to leda z čiré roztržitosti) a především Knihovna města Plzně. Anebo také Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, kdo ví, jak by se to nakonec vyvrbilo! Spíše však „nevědecká“ knihovna: vládne v ní tvořivější duch literární. Ergo půlka Plže by byla knihovnická a do toho nám nepřísluší jakkoli vstupovat (jiná symbióza literárního a knihovnického časopisu není valně myslitelná, leda takto, ve dvou polovinách), kdežto ta literární – jaká ta by byla? Především by měli literáti ze západních Čech nesrovnatelně méně publikačních možností než v současnosti. Literární Světlik má v roce čtyři půlčísla, sice po 24 stranách, na nich je však o poznání méně literárních příspěvků než v osmadvacetistránkovém Plži (plus v jeho barevné příloze, v Listech Ason-klubu), který se ovšem proklubává na svět jedenáctkrát do roka. Na druhé straně je autorů Liberecka méně než literátů západočeských, takže se ukazuje, že praktické rozdíly v publikačních možnostech jsou minimální.

Zmíněná knihovnická část Světliku vychází pod souhrnným záhlavím Svět libereckých knihoven, totožným s podtitulem časopisu, zatímco část literární má jednotlivé rubriky, zpravidla tři. Po nich následuje závěrečná rubrika s názvem Svět Kruhu libereckých autorů, což může čtenáře poněkud zaskočit: vždyť ten Kruh se jmenuje KAL, tj. Kruh autorů Liberecka! To je dozajista úplná maličkost, teoreticky by takto třeba v Plži poslední dvě strany mohly mít název Svět Střediska západočeských spisovatelů. Schválně, co by tam asi bylo? V jubilejním „literárním“ Světliku nyní čteme, co všechno mohou čtenáři či zájemci najít v novém Kalmanachu, neboli v takto pokaždé nazvané pravidelné ročence Kruhu autorů Liberecka (zde jsou ovšem takoví literáti přesněji charakterizováni jako autoři Libereckého kraje, aby se předešlo nějakým literárním hraničním a příhraničním půtkám), dále se zde upozorňuje na dvě nové „liberecké“ knihy, shodou okolností obě z pera filosofa, esejisty a literáta Bohumila Nusky. Západočeské spisovatelské středisko nic takového jako „Kalmanach“ nevydává, muselo by tam být tudíž něco úplně jiného…

Pro podrobnější představu si přibližme jednotlivé „Literární“ rubriky, z nichž první se nazývá Svět souvislostí a Marek Sekyra v ní uveřejňuje cyklus příspěvků na téma Liberec v české krásné literatuře. Ihned si zkusme v duchu nastínit, jak by vypadal (v Plži?) srovnatelný cyklus Plzeň či Plzeňsko v české krásné literatuře! Následující rubrika Svět libereckých autorů (míní se tím i literáti z Liberecka, netoliko pouze z Liberce) je určena beletristickým textům. Většinou v ní figurují dva příspěvky, jeden básnický, jeden prozaický. Tentokrát má próza Miloslava Lubase tematicky mírně blízko k západním Čechám: v ukázce z knihy Janovice nikdy více, radši kulku do palice vypráví autor o přípravě na prvomájovou přehlídku v Praze, jíž se zúčastnilo i stovky vojáků sloužících v Janovicích nad Úhlavou. Syrová doba, syrové čtení… Jenže jde o ukázku z knihy, která vyšla už v roce 2012! Proč z ní s takovým zpožděním otiskli ve Světliku fragment? Raději ještě připomeňme, že Lubas napsal i „rozvernou kroniku o korupci ve venkovském fotbale“, dokumentaristickou frašku Průvodce mediálním hyenismem. Ještěže tolik rozšířený, ba bujně rašící soudobý mediální hyenismus se naštěstí v literárních časopisech (ani ve Světliku, ani v Plži, ani v Literárním Západě) naštěstí nevyskytuje.

Třetí literární rubrika – Svět kritického myšlení – leckdy žádné kritické myšlení nepřináší ani z velké dálky. Výjimkou k naší lítosti není ani jubilejní číslo Světliku. Olomoucký badatel František Všetička představuje buddhistického polského básníka Leszeka Bragiela, žijícího v Kladsku. Všetička přeložil pro Světlika řadu autorových básní, což není žádný příklad kritického myšlení…. Nadšený propagátor literárního Liberecka, prozaik Otto Hejnic, referuje o vydání (a o knižní prezentaci) antologie pětačtyřiceti (!) německy píšících autorů z Frýdlantska a Liberecka (Frýdlantské květy – Friedländer blumen), pokrývající mnohá bílá místa naší kulturní i všednodenní historie, posléze mluví o výstavě osmdesátiletého libereckého výtvarníka Josefa Krále. A píše náramně pěkně, jak se v umělcových obrazech „vydáváme zpátky po paměti, zpátky za zakázanými myšlenkami, zpátky kolem nenávratně ztracených dívek, zpátky kolem ztracených příležitostí, pomalu belhavě, ale pokud se nezastavíme, smrt nás nedoběhne“. Ovšem recenze žádná, zkrátka a dobře nějaké kritické myšlení (nikoli pouze informující) opět veškeré žádné. Snad až příště, v některém nejubilejním čísle Světliku… V Plži to s kritickým myšlením vypadá zřetelně jinak: troufáme si myslit, že z literárního pohledu příznivěji.

Neměli bychom zapomenout ještě jednou poblahopřát Světliku k jubileu – a s chutí připomenout, co píše Marek Sekyra o Máchově vztahu k nedalekému Českolipsku. Konstatuje, že básník by zaplakal: na zřícenině jsou davy lidí, musel by zaplatit vstupné, v noci by na hrad nesměl a nebylo by mu dáno spatřit jezero, jelikož je dnes „vroubené“ nikoli lesy, ale chatami a auty. Ach, býval to onehdy vskutku pomáchovsku svět smyslný, svět zašlý, nyní je všechno jinak. Aspoň Světlik je však desítku let s námi.

Světlik k nahlédnutí ZDE.