literární západ

Cokoli se mi v Plzni malinininko nelíbí a řeknu to nahlas nebo dokonce napíši, hned to někdo považuje a především podrážděně označuje za „hrubé ostouzení“, za další, už nepočítaný „útok“ a já nevím za co ještě. Jistěže, potrefené husy a potrefení houseříci jsou ti největší chudáčkové a ty největší chuděrky. Proč však mluvit opět jen o husách? Kolikrát jsem si přece i na stránkách Zápisníku dělal přesmutnou legraci kupříkladu z předražených a přeošklivých „kachen“ čili kašen na náměstí Republiky: bylo přitom jasné, že se nic nezmění. Poklidně tam straší dál a spoléhají se skálopevně na to, že na ně Plzeňané uvyknou. Případně už uvykli, čímž projevili do nebe volající estetickou zaslepenost. Přivykli k té fůře pozlaceného nevkusu, kterážto, ta fůra fůra fůřice, naštěstí občas není moc vidět, jak bývá obklopena podobně nevkusnými krámky. Jenomže co počít, každý je svého neštěstí strůjcem, nečinilo mi a nečiní žádné potěšení tohle konstatování donekonečna opakovat, tudíž jsem se snažil raději dívat jinam a náměstí mnohdy obcházel obloukem, nejraději uličkou s antikvariáty.

Leč co západočeský čertík nechtěl a nenechal si nikterak vymluvit: nedávno, před pár dny do západočeské metropole zavítal ctihodný kolega z Moravy, znalec literatury i znalec kumštu, a ten, neboť nebyl nikým z nás doprovázejících zavčas nebo s patřičným důrazem varován, při pohledu na kašny čili „kachny“ doslova oči vytřeštil a nevěřícně vydechl: „Jak tady můžete mít takovou hrůzu?“ Můžeme a máme. Máme a můžeme. Někteří už i chtějí. Jenže ve stanovenou dobu po račím směru Evropský rok kůůůltůůůry plzeňský nenávratně odšumí, zato kachny budou dál po kašním způsobu spoluvytvářet obraz Plzně jako celorepublikově proslulá strašidla na historickém náměstí. Jako pomník barbarského nevkusu. Ano, už je to zase tady, znovu je to hrubé ostouzení města a opět názor hluboko „pod čarou“. Ale pod čárou čeho? A pod čí čarou? Lépe nepovědět, lépe neprozradit. Proto raději honem přispěchejme s něčím veskrze pozitivním! Nuže, možno utěšeně prozradit, že s tou výtvarnou blamáží na náměstí nemá Středisko západočeských spisovatelů nic společného. Sláva! Pokud ovšem iniciativně nepřipraví literární večer o kachnách i o kašnách.

Proto raději pryč z náměstí. Proč si pro změnu nezalistovat zahraničními deníky a nepodívat, zda mají kulturní rubriku a jak zda se těší respektu, anebo je to taková popelka ze všech popelek nejpopelkovatější. Nepokoušíme se o žádnou analýzu periodik, leč i takové namátkové, nejzběžnější seznámení o něčem vypovídá. Namátkou, ano vskutku namátkou tudíž sáhněme po vídeňském Kurieru. Čti: kurýru. To není kulturní deník, věru není považován za intelektuální tribunu Rakouska, jenomže ve srovnání s našimi deníky tak může působit. Hned na titulní stránce upoutá článek o mladé básnířce, která se stala „YouTube-star“. Pochopitelně i s velkou fotografií dotyčné laureátky soutěže slam-poetry, na jejíž vystoupení si „kliklo“ už přes dva a půl milionu zájemců! Stát se to u nás, v novinách by se o tom skoro nepsalo. A kdeže fotka! Nebo snad ano? Dále: tento „lidový deník“ má osmistránkovou (!), slovy: osmistránkovou přílohu Kultura! Sice je tady řada materiálů věnována televizním a rozhlasovým programům, jenže i se zasvěcenými komentáři, nikoli s neuvěřitelně přitroublými anotacemi, které jsou k smíchu i k pláči. Přitom vedle této informativní složky v kulturní příloze Kurieru najdeme nemálo článků dokonce i kulturních: též informujících, ale i s nadhledem hodnotících. Článků z hudebního života, článků z výtvarného života, článků z divadelního života. Jen literatura tu pohříchu přichází zkrátka. No, v našem Blesku také nemá ustláno na růžích – ani ty růže nemá. Jinak se však o rakouské či vídeňské kultuře v uvedeném deníku Kurier dovíte docela hodně.

Jenže Vídeň je Vídeň a Vídeňáci do omrzení opakují, že Wien bleibt Wien. Holt bývalá metropole habsburského mocnářství, ergo s vídeňskými poměry není valně rozumné se srovnávat. Sáhněme tudíž po něčem úplně jiném, zvolme si pro změnu regionální deníky vydávané na území bývalé Německé demokratické republiky, kupříkladu v saském Vogtlandu (on totiž existuje i bavorský Vogtland, ležící na území bývalé západní Německé spolkové republiky). Opět se podívejme na nějaké vydání z všedního dne – například Freie Presse. Deník určený lidem žijícím v místech, která po slovansku nazýváme Plavno, Olešnice, Kamenice… Nuže, kultuře, a to především kultuře a kulturnímu životu v regionu, jsou ve Freie Presse věnovány hned čtyři strany (!) velkého formátu. Jistěže tady najdeme i televizní pořady, třeba i sudoku aj., ale také velkou literární recenzi. Knižní novinky tu dokonce mají samostatnou rubriku! Přičemž ani ostatní příspěvky nemají toliko ryze informativní neboli anonční charakter. Čtenáři z Vogtlandu se tudíž mohou z listu dovědět o lecčems zajímavém v soudobé kultuře i z pohledu regionu. Zopakujme si, že na čtyřech stranách velkého formátu. A to jde všehovšudy o regionální deník!

Jenomže ve Vogtlandu (česky bychom to mohli překládat jako Fojství, území kdysi spravované fojtem) vycházejí i další regionální deníky, kupříkladu Vogtland Anzeiger. Ten je určen pouze pro menší část regionu, především pro Horní Fojství/Obere Vogtland. Pokud tudíž Freie Presse lze označit za menší krajský deník, Vogtland Anzeiger připomíná spíše cosi jako okresní noviny. Jenže i ve všedním vydání tohoto listu opět najdete dvě strany velkého formátu, které mají v záhlaví kulturu a na nichž se informuje o kulturním životě v regionu. Nedělejme si iluze, že se čtenáři obou uvedených deníků z Vogtlandu vrhají v prvé řadě na kulturní rubriku: svět není takový a takový ani nebude. Jenomže je také na první pohled zjevné, že kulturní rubriky jsou v obou krajských či okresních vogtlandských listech „zabydlené“ či „zavedené“ a že se zjevně těší podpoře vedení redakce. Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto rubriky byly nějak výrazně škrceny nebo rdouseny kvůli rozličným reklamám. Ty samozřejmě v denících figurují, finance jsou finance, neomezují se však kvůli tomu kulturní příspěvky. Ty proto mohou být i poměrně rozsáhlé.

Takže jsme se nedlouhou chvíli poněkud bezstarostně toulali cizinou s novinami v ruce a už je čas k návratu do českých končin. Nebudeme náš Blesk srovnávat s vídeňským Bleskem čili s deníkem Kurier, ani nemáme v úmyslu nějak hodnotit Lidové noviny nebo Mladou frontu Dnes apod. Nabízí se však srovnání kulturní rubriky v krajském Plzeňském deníku s analogickými rubrikami v okresních regionálních denících v dnešním Vogtlandu. To srovnání nedopadne pro plzeňský deník příznivě, tudíž cokoli řekneme, zase hrozí, že máme na jazyku nějaký názor „pod čarou“. Nejde pochopitelně pouze o jmenovaný plzeňský list: kultura (čili též kulturní život) je takto a kolikrát i mnohem víc ožebračována, někdy přímo umlčována i v jiných tiskovinách podobného zaměření. Články mají především informativní charakter, mnohokrát v denících o nějaké umělecké záležitosti píše člověk, který zjevně nerozumí ani tomu, co o ní napsal… Možná i v okresních listech z Vogtlandu je kultura chudou nevěstou, pořád však žádanou. V našich denících je spíše nežádanou schovankou. A běda, kdybyste napsali, že nějaká kniha z regionu je špatná, že nějaké divadelní představení se nevyvedlo, že nějakého místního ředitele v Praze považují za podivínského, leč tuze zpupného šmoka… Nic takového se na stránkách našich regionálních deníků nemůže objevit. To by byl divže ne konec světa. Koneckonců si každý může udělat názor na stav a úroveň kulturních rubrik v regionu!

Raději otočme již podruhé nebo potřetí list, nechme být kvality či nekvality regionálních tištěných médií – a z jiného soudku si raději připomeňme, co svého času napsal velký rakouský spisovatel Thomas Bernhard: „Ministerské úředníky jsem vnímal jako samolibé a tupé, vůbec nevěděli, o čem mluvím, když jsem s nimi hovořil, a měli ve všech oblastech umění a kultury nepředstavitelně příšerný vkus.“ A jindy tento sžíravý kritik kulturní současnosti včetně mediálních poměrů konstatoval: „Doba trpí slabomyslností, démonično v nás je trvalý vlastenecký žalář, v němž se hloupost a bezohlednost staly každodenní tělesnou potřebou.“ Baže, někde víc, někdy míň. To jsou i ty kachny/kašny: spojení hlouposti s bezohledností.