odkazy
Představte si, že bloudíte černočerným lesem, v němž nevidíte na krok, vtom však paprsky svitu měsíčního vás nasměrovávají přímo k hříbku s pohádkovou aureolou. Arciže ho nevytrháváte z kořenů, pouze ho ve světle Luny zálibně obcházíte a obhlížíte, jakého zjevení se vám dostalo. Pak tento umný skvost ponecháváte dožít jeho život v lesích. Takto v neproniknutelných hvozdech české poezie (kdo ji hledá? kdo ji nachází?), v nichž najít správný směr bývá nad veškeré kritické usilování, možno znenadání narazit na texty s velkým T. Vzápětí je však minete, nelze je nemíjet, poněvadž je víceméně jednodušší vyhrát v několika loteriích než se dopátrat nové básnické knížky Roberta Jandy, kterou už předloni vydalo s názvem Omamné odéry pražské Krásné nakladatelství. Neboli malé nakladatelství, jež má na svém kontě už vícero vynikajících publikací (připomeňme aspoň legendární „hubotřasný román“ Bohuslava Vaňka-Úvalského Poslední bourbon). Teď k nim tudíž přistoupila Jandova básnická sbírka, jež v listopadu obdržela Cenu Bohumila Polana. Než ji z nezbytí „mineme“, pozastavme se u ní na okamžik, alespoň po chvíli, dokud měsíc nezačne ubývat.
Arciže, nová autorova básnická sbírka. Nová, do jaké míry však opravdu nová? K naší radosti (básníci to dělávají už jen málokdy) je Jandou datována s vročením Anno Domini 2008-2010; nejsou to tedy verše vytrysklé z pomyslného umělcova pera v minulých měsících nebo v několika nedávných letech. Ještě novější autorovy verše prý vyjdou knižně v dohledné době, kéž by se tak stalo. Leč kdoví, zda Omamné odéry nejsou výborem nebo průřezem z Jandovy tvorby z té doby, to není nikde uvedeno (tiráž nemáme k dispozici) a můžeme se pouze domýšlet, zda variantu výboru nebo průřezu lze zavrhnout či jí můžeme naopak přitakat. Dodejme, že Robert Janda je ročník 1966, je plzeňský rodák (svého času v Plzni existovala nakladatelská edice Knihy plzeňských rodáků, v níž by tudíž měl domovské právo, edice však dávno zanikla) a vydal sedmero básnických knížek. Kdo je však zná? Ti nemnozí, kdo je měli v ruce, šíří o Jandovi kritické superlativy, ti ostatní by měli těmto superlativům pozorně naslouchat a chtít si učinit vlastní názor a přijít s vlastním hodnocením, pokud se jim některá ze sbírek dostane do rukou. Nebo do počítače.
Při úvaze nad Omamnými odéry je záhodno ihned zdůraznit základní skutečnost: vůbec nám nemůže přijít na mysl dumat, „o čem“ tato sbírka je, resp. „k čemu“ směřuje a co v ní takříkajíc chce básník říci. To vše je zde vyloučeno, vše je podřízeno základní otázce, jejímž prostřednictvím jsme už bytostně vtahováni přímo do tvaru básně: ptáme se a musíme se ptát, jak je tato poezie udělána, jak je psána, jaká je to poezie. Jistěže: omamná. Leč v čem tkví její omamnost, jaké se z ní linou odéry? Tady si vskutku nevystačíme s tradičními náhledy na básnické umění a rovněž nejvlastnější charakter Jandových textů se tomu kategoricky brání. Nepomohou nám ani osvědčené rozpravy o času nebo o prostoru, není zapotřebí meditovat o podílu zvláštní hypertrofie ve stavbě básně, to vše tady není prvořadě důležité.
Namoutě, Omamné odéry jsou ukázkou takového typu poetické tvorby, jehož cílevědomou a tudíž i vědomou dominantou je a od počátku má být výrazná nekonformnost vznikající básnické struktury. Okamžitě jsme v pokušení se domnívat, že se stáváme svědky nějaké nové fáze české experimentální poezie. Experimentuje se tu vpravdě nemálo, s chutí i s gustem, leč osou tohoto básnění již není ani hra neboli hravost, k níž inklinuje kupříkladu poezie vizuální nebo lettristická, ani poezie jakéhosi mechanistického experimentu, jak o ní svého času teoreticky i prakticky rozjímal Max Bense. Ergo: experimentální texty Roberta Jandy překračují polohu experimentální básnické tvorby a jejich výrazová omamnost nás ryze mámí. Specifičnost autorova tvůrčího myšlení však hledejme dále.
O to víc je nezbytné usilovně přemýšlet o významu zmíněných pojmů jako čas a prostor v této sbírce i v jejích jednotlivých textech – a zároveň hledat odpověď na otázku, v čem se Omamné odéry konformnímu pojetí a posléze výkladu a pojmenování vymykají. Taktéž v této sféře či v těchto sférách dochází u autora k razantnímu, byť nikoli explicitnímu posunu. Či posuvu? Zvláště posunutá je jeho básnická invence, posunuta je i jeho obraznost o sobě; Janda systematicky, ačkoli s různou intenzitou, posouvá tradiční půdorys psaní a čtení básně k půdorysu jakéhosi jiného, prozatím řekněme antitradičního psaní, a nutí tak příjemce k podobně netradičnímu čtení jeho veršů, dokonce i jednotlivých řádků a jistěže rovněž konkrétních slov a slovních spojení.
Vstupním klíčem k interpretaci Omamných odérů budiž výchozí konstatování, že nejde o poezii „tradičně“ experimentální (Josef Hiršal, Ladislav Novák…), nýbrž o poezii ve svém estetickém principu zjevně fenomenologickou. Dílčí fenomény časové stejně jako prostorové zde zdánlivě nezadržitelně vytvářejí ozvláštněnou fenomenologickou škálu, vše je u Jandy na jedné straně zpřítomněno v sošném okamžiku dejá vu, na straně druhé tento okamžik téměř nevnímáme, „nečteme“ ho, poněvadž všechny přítomné významy (jsou-li skutečně přítomny) jsou posunuty, vykloubeny, deformovány, až zkarikovány ve svém iniciačním prapůvodu. Jako kdybychom náhle levitovali ve fenomenologickém prostoru a potkávali se s deformovanými obrazy, které už záměrně neexistují či nemohou existovat deformované. Snaží se vymykat všemu, čemu se vymykat chtějí. A činí tak.
Jazykové deformace, deformace ve výrazivu, deformace v psaní slov, v dělení slov… Podstatné se tady prolíná s nepodstatným, přitom nesmírně přirozeně. Leč odéry neodéry, za tím vším se věru ani v nejmenším neskrývá žádná „čichová“ poezie, tímto směrem Jandova tvorba nepochybně nekráčí: i běžné smysly zde jsou deformovány v nesnadno pojmenovatelný produkt nějakého ne-smyslného dění. Zvolené, nemálo působivé a přesvědčivé citáty z Antonina Artauda takovou atmosféru nikoli náhodou v autorových básních přesvědčivě posilují. K čemu tudíž možno dojít, když posléze podle artaudovského receptu „chleba okousáme“ a posléze „kůrku vykrojíme“? Spějme proto k rozluštění jandovského poetického rébusu! Tak či onak, Omamné odéry představují nadmíru výjimečný, v kontextu novější české poezie se tvořivě vymykající příklad co nejuniverzálnější básnické dekonstrukce. V této dekonstrukci je jejich slabost a síla: mohou čtenáře (zejména z řad básníků, leč i kritiků) ohromit, okouzlit, ba i omámit, současně ale dovedou (ty méně sečtělé, méně citlivé, méně vnímavé, žel též z řad básníků a kritiků) jako by nechat na holičkách, uvrhnout je do estetického neporozumění. Ti druzí se zřejmě budou ptát: Je toto ještě poezie? Odpověď není a nemůže být komplikovaná: Ano, je. Kupříkladu i proto, že padají podobné otázky po jejím smyslu. Tím smyslem je právě poezie. Smyslem je omamný odér.
19 Responses to “Básně, které se omamně vymykají”
Leave a Reply for šáš
kniha týdne
dívka týdne
anketa
Nahrávání ...
Tak – odéry nemusím, a už vůbec ne omamné. Kdysi se mi poezie líbila, alë to už je spíš dávno. To ještě nebyla poezie tak moc omamná,za to měla pointu, rytmus a rým. Uvedenou sbírku jsem nečetla,a při slově „experimentální“ mi rovnou naskakuje husí kůže.Umění se obecně ubírá nejspíš jiným směrem. Když uklízečka v Galerii umění smete ze země rozlámané sušenky a pak se dozví že to bylo umělecké dílo v hodnotě přes dvěstě tisíc korun…co k tomu lze dodat? Možná kulturní civilizace už končí a nahražuje ji civilizace experimentální. Nezbývá mi než litovat, že nejsem sušenková umělkyně, i když se naši snažili abych něco uměla, nasměrovali mě špatně. Musím se naučit s tím žít a hlavně nechodit do galerií, abych třeba nezakopla o nějaké umělecké dílo v podobě hromádky šrotu. V knihkupectví mě nic šokujícího už nepotká, knihám se vyhýbám. No – nic ve zlém.
Vážená ŠŠ, nesmíte věřit všemu, co si přečtete! Pokud se vyhýbáte galeriím a knihám, pak nechápu, proč se vyjadřujete. Omamné odéry – to je vyšší dívčí, poezie jako břitva, která by Vám rozplátkovala mozek. Dost
by mě vyděsilo, kdyby se Vám Janda líbil! Škoda jen, že Vladimír Novotný o knize píše tak blábolivě. Ale sama to neumím lépe, takže jen poklona básníkovi!
Kulturní civilizace skončila, když se lidé začali hrdě hlásit k tomu, že se vyhýbají knihám, a vypouštějí z pusy moudra typu „sbírku jsem nečetla, ale naskakuje mi z ní husí kůže“. Viníkem bude nejpíš ten váš ekonomizmus.
Hortensie, před nastoupenou jednotkou diskutérů vám uděluji pochvalu velitele družstva.
Vážená dámo!
Zaprvé. Když věc zjednodušíme, experimentální poezie, máte li pojem, co to je, se „organizovaně“ objevuje např. už na počátku 20. století (dadaismus, surrealismus atd.). A co do jednotlivců, vyskytuje se mnohem dříve, což by vám zdatnější odborník, než jsem já, snadno potvrdil.
Zadruhé. Pokud pro vás poezie = rým, znamená to opět to samé. Tlacháte o něčem, o čem nemáte páru. Opět strohý důkaz – stará čínská poezie. Mlčte, proboha, o poezii a nevystavujte na odiv svou nevzdělanost,ba přímo omezenost alespoň v oboru poezie. Tím spíše, pokud se knihám vyhýbáte. Najděte si jiné stránky a tam přispívejte.
Tak to já zase svoji nevzdělanost vystavuji na odiv bez poblémů, zvlášť když se někde sejde tak dokonale sehrané obecenstvo jako tady. Jestli máte rádi experimenty, proč ne. Názory lidu čtenářského máte stejně na háku,nač je vám čtenář,když stačí protekce u vydavatele? Lid čtenářský si dnešní poezii nekoupí, protože je ošklivá. Prózu a knihy můžu, ale jenom takové, o nichž vím, že mně neomráčí,když si potřebuju u knihy odpočinout a přijít na hezké myšlénky,což dnes od knih, které jsou hlavně in a trendy očekávat nelze. Omlouvám pana Karloviče, i když zahalen vkusným pseudonymem mě sprostě napadá a uráží, kdykoliv si dovolím něco napsat, takovým tím směšně viditelným, totalitně pokryteckým stylem“….. nesnáším tě, i když nevím proč, a budu proti tobě brojit, ať napíšeš cokoliv“…… Je to svým způsobem i roztomilé, neboť v duchu mne to vrací ke starým strukturám, kde to tak fungovalo snad od mateřské školy. Přece máme i jiné experimenty,například experimentální léčbu rakoviny, experimentální manželství, experimentální výchovu dětí … a tak podobně. Podle toho to samozřejmě ve společnosti vypadá, a proto jsem napsala, že kulturní civilizace je nahražena experimenty – tedy nejen kvůli básním. Zatím jsem nepřišla na důvod, proč se lidé zase už bojí otevřeně říkat svůj názor ( viz pohádka Císařovy nové šaty – doporučuji přečíst, je velmi poučná) a že se bojí a stydí říci, že se jim dnešní poezie nelíbí, protože básníci byli nahraženi výtvarníky slov,což je jednodušší. Já se za svůj názor nestydím, a kdekoliv mohu opakovat, že báseň pro mne znamená rým, zase rým, a ještě jednou rým. Pokrytci a vyznavači umění z rozlámaných sušenek, kteří bůhví odkud vylezli, časem zase zalezou, protože po této ujeté době se vrátí doba normální a pak budou titíž mluvit úplně obráceně. Česká klasika.
Mohu se zeptat, jak se vámi kritizované „nesnáším tě, i když nevím proč“ (mimochodem, nevím, zda vás pan Karlovič nesnáší, ale celkem jasně vám řekl, proč jsou vaše argumenty totálně mimo) liší od vašeho „sbírku jsem nečetla, a při slově experimentální mi rovnou naskakuje husí kůže“?
Pana Karloviče nechte být, vždy k vám byl laskavý a snažil se rozšířit vaše obzory.
Tohle je web o literatuře. Ještě jednou tu od vás uvidím něco o ekonomizmu, holokaustu, uranových dolech a rakovinách + budu svědkem toho, jak se chlubíte vlastní omezeností, osobně vám ten experiment Šandová zatrhnu.
A nenuťte mě napsat vám to jambickým pentametrem!
Prosím prosím, toho bych se ráda dožila, jambidký pentagram! Pikantní!
Mno, mám pocit, že si z nás někdo střílí. Kdopak je as ŠŠ? Jste skutečná? Dlouho jsem se tak nezasmála. Ovšem pokud opravdu existujete a vše, co sem píšete, myslíte vážně…Buď máte zvrácený smysl pro humor,
nebo pohrdáte literaturou z nějaké zhrzené pozice. Každopádně Vám blahopřeji: vystavovati svoji nevzdělanost bez problémů – to ovšem všem ústa zavře.
Ano. Vysvětlím. Mně se prostě experimenty nelíbí v niče. Dávám přednos osvědčeným hodnotám před vytvářením experimentů -je to moje věc a můj názor. Myslela jsem, že každý názor je zde vítán. Vulgární a zbytečný útok pana Karloviče na mne jsem nepochopila, ale není to poprvé, a protože nechápu,proč má být kdokoliv napadán za názor, usoudila jsem, že vůči mně něco má, a napadne každý můj názor. Jako to bylo za starých struktur. Když se někdo znelíbil autoritě – většinou nevěděl proč- byl u dotyčné autority trvale bez nároku,a nejen u ní,ale i u všech spřátelených autorit. Pan Karlovič je zde nejspíš autorita.Já jsem ještě nikdy v životě na nikoho verbálně nebo jinak nezaútočila pro názor.Abych někoho odsoudila proto, že se mu nelíbí experimentální básně a naznačila mu, že je primitiv -to bych neudělala ani v pozici ministra kultury. Připadá mi to nepatřičné zejména ve společnosti, která předstírá že je demokratická. Tak si přestaňme hrát na demokraty a přiznejme autoritativnost -každý se zase bude bát říci svůj názor, všichni si budem zase lhát, plácat si po ramenou a pomlouvat se po straně, jako to tady bylo. A všichni budem pořád dobří. Netušila jsem, že tady budu za fackovacího panáka, už jsem tady četla dost hloupostí, ale nějak se všichni navzájem respektujete. Jestli jste spřátelená smečka a já jsem nezapadla -sorry. Omlouvám se, vystačíte si se svými názory a postoji sami.
Šmankote, já už opravdu nevím… Když napíšu „jsem toho názoru, že země je placatá“. Je to můj názor? Ano je. Je to pitomost? Ano je. Může někdo projevit svůj názor, že hlásám hlouposti? Ano může.
Demokracie sice spočívá v mém právu hlásat blbiny, ale také v právu kohokoliv jiného označit mě v takovém případě za blba. A v neposlední řadě ve zodpovědnosti za svá prohlášení.
Pecka! Odhalili jste se. Zatrhávat mi nic nemusíte,pište si své blafy spokojeně, a navzájem si popleskávejte hřbety. Pro nic jiného toto není.Nesnesete jiné lidi a názory. Trhněte si nohou smečko takzvaných literátů -tohle že jsou literáti? Tenhle nesnášenlivý, vulgární humus? Žádné jemné a šlechetné duše tedy nejste – kdyby existovala Múza uteče od vás hodně daleko.
Gratuluji k prvnímu verbálnímu útoku v životě. Můžete mi říct, kde vidíte jakou vulgaritu? Zatím jsem viděl jen kritiku vašich názorů, nikoliv argumenty ad hominem (vyjma vašich příspěvků, ovšem).
No to je hlína! Ale ze mě je placatá! Plácám všechny po zádech a plácám se do stehen! Šárka Šandová je Músa internetových debat!
Ode mě tu máte taky jednu přátelskou herdu do zad. A žádná Múza, ta by před námi přece utekla. ŠŠ tu zůstává a bez ohledu na utrpěná příkoří bojuje s naší smečkou.
Jandova poezie je opravdu objevná a omamná, upomínající na 60. léta, ale v mnohém jdoucí dál… Připomínám, že v Tvaru 4/2014 je Jandovi věnován obsáhlý článek, včetně ukázek z jeho – podle virtuální/virální Š. Š. úpadkové – poezie.
Kdybyste se trochu rozepsal…
Je to legrace, číst po více jak dvou letech takové blafy. Fakt, že někdo, jako je paní / slečna Šárka Š., napíše do diskusní rubriky, že se mu líbí / líbila klasická poezie, charakterizováná rytmem přízvuků a rýmovanými verši, a že se mu „experimentální“ poezie nejen nelíbí, ale že mu připadá „ošklivá“, „nepoetická“,“strojená“, „nesrozumitelná“ (pozor, to jsou moje adjektiva, nikoliv Šárčina!) – není ještě příležitost, abyste ji tady hubovali a dokazovali, že se v případě Š.Š. jedná o omezenou osobu. Po dvouletém odstupu lze poznat, že ostatní diskutující hájili pouhé ruiny někdejších básnických hodnot z první poloviny 20.století.
Náhodou jsem sem zabloudil a nestačím se divit! Můj oblíbený autor William Shakespeare, by zřejmě tuhle diskusi označil jako „Mnoho povyku pro nic!“ 😛
Čekal bych, že pan Novotný, když už tady tak pěje ódy na sbírku Roberta Jandy, doplní s autorovým souhlasem své grafomanské dílo i nějakou tou ukázkou! Pak by bylo možno lépe posoudit onu „omamnost“ této poezie. Takhle tu jen mlátíte prázdnou slámu! Přiznávám, že jako ten, co už je taky tak trochu pamětník, dávám přednost klasické poezii psané vázaným veršem, i když občas i ve volném se lze najít vzácné perly. A vím, že překlady čínské ale i jiné cizí poezie bývají dost volné, formou a někdy i obsahem. Pár jsem jich četl a také třeba sbírku milostné poezie korejského budhistického mnicha, která byla psána zčásti vázaně, zčásti volným veršem. Myslím, že stojí za to si ji přečíst! (Han Jong-un, Manhe, 1879-1944: Tvoje mlčení).
Jinak souhlasím s tebou, Petře, neboť i pro mne je nepochopitelné, proč tu většina napadá Šárku jak klubko rozdrážděných hadů jen proto, že řekla svůj názor na tzv. moderní poezii a vyjádřila nedůvěru k tomu, co je označeno jako experiment! Demokracie je přece právo na vlastní názor, je-li vyřčen slušnou formou, a ti, kdož se dříve pohybovali v literárních kruzích, se považovali za inteligenty a gentlemanské chování k sobě navzájem a k dámě zvlášť jim bylo druhou přirozeností (tedy až na výjimky!)! Udivuje a dost nemile překvapuje, že na to zapomínají i ti, kteří by tohle měli mít jaksi pod kůží, protože už taky něco pamatují!
Jinak i já hledím na některé modernistické pokusy, které lze najít v knihkupectvích, se skepsí! Co říci o knize, která se třeba jmenuje „Sex po čtyřicítce“ a přitom je to takový tlustější zápisník plný prázdných stránek, kde až na poslední je napsáno: „Ano, je to tak!“ Tohle je počin srovnatelný s tím Šárkou citovaným uměleckým dílem ze sušenek! Připomíná mi to kreslený fórek, kdy správce nějaké té modernistické výstavy říká: „Dílo bylo vážně poškozeno neznámým vandalem! Někdo ukradl drátěnku, která představovala vlasy!“ A tohle je ta moderna, kterou odmítá nejen Šárka, ale každý rozumný myslící tvor s trochou estetického cítění. Čímž netvrdím, že všechno nové je automaticky špatné! Jen si vybírám a prověřuji!