literární západ

Otevírám oči, ležím na tlustém zaprášeném koberci s temně rudým vzorem a kolem mne jsou jen potrhané cáry listů papíru popsané od shora dolů nenavazujícími představami. Rozměrnou místnost osvětluje jen několik žárovek z částí velkých křišťálových lustrů rozesetých po zemi. Dusím se prachem a plazím se bezcílně po zemi. Hluk vlastního těla přehlušuje slabý tón skladby od Nirvany, a tak se bezvládně otočím na záda a moje prsty tupě dopadají v rytmu balady na kobercem pokrytou podlahu. Všímám si, že zdi místnosti jsou pokryté šílenými abstraktními obrazy, které ale nejsou ohraničené rámem a splývají s původní lehce omšelou tapetou plnou černých labutí. Instinktivně hledám podobnou pestrost i na stropě a zjišťuji, že je celý pokrytý galaxiemi, z šera ke mně postupně pronikají jejich neuvěřitelné odstíny a já mám najednou chuť se toho gargantuovského světa dotknout. Vstávám a při stěnách místnosti pátrám po nějakém východu. Nakonec ho najdu v podobě nepatřičně skromného portálu a ocitám se v mnohem menším pokoji, ze kterého vede několik dalších dveří.

Vcházím do prvních dveří a ocitám se v malé komůrce pokryté bílými dlaždicemi. Místnost je osvětlená fialově pulsující rozbitou zářivkou a po straně jsou dva sprchové kouty. Svléknu se, opatrnými pohyby nohou vnímám chlad vycházející z dlaždic a vcházím do špinavého sprchového koutu. Rukama hledám nějaký kohout, až najednou o něco zavadím a z jakéhosi otvoru ve stropě na mě začne chrčet drsný proud žiletkově ledové vody. Najednou mám známý pocit šoku, ten ale postupně opadává a já cítím hlavně brutální chlad tříštící se o vrchol mé lebky. Napadá mě, že se mě snad pokouší ubít, a proto se napřimuji a ukazuji tím svůj vzdor. Z tohoto souboje mě vytrhuje jakýsi pohublý stařík vykřikující nesrozumitelné výrazy a provádějící výhružná gesta. Začíná mi docházet, že bych měl vypadnout, než ho zabiju svou ignorací.

Oblékám na sebe zatuchlé oblečení a snažím se nějak dostat ven spletí malých místností připomínajících někdy skladiště, jindy zase nějakou improvizovanou kuchyni. Pociťuji závan čerstvého vzduchu a vydávám se správnou cestou labyrintu vedoucího skrz obchod s oblečením až na ulici. Ta je nádherná, plná lidí a prosvětlená vycházejícím sluncem, nejsou tu žádné stromy, ani žádná auta, jen lidi. Stojím uprostřed a snažím se odhadnout, kdo jsou, co asi tak chtějí nebo kam chodí do práce. Nad jejich hlavami vidím čiré bubliny, ve kterých stojí různě velké stromy. Jsou to jejich myšlenky, jejich dopředu donekonečna procházené a rozvíjené alternativy a sny. Štíhlá hnědovlasá dívka s brýlemi, celá ušpiněná od barvy a s upřímným pohledem jdoucí přímo proti mně, má nad hlavou obrovský krásný strom. Má pevný kmen a z něho vedou hlavní větve a ty se dále dělí na menší a menší větve, které se neustále prodlužují. Když už si myslím, že se srazíme, její dolíčky mě téměř míjejí a ve chvíli, kdy čekám dotek, najednou zmizí. Všichni ale takovéhle stromy nemají, postarší muž s harmonikou opírající se o fasádu domu a žebrající drobné má například nad hlavou jen hubenou větev vyrůstající z ničeho.

Zaměřuji se jen na ty stromy a začínám mít úzkost, když rozpoznávám ty, kteří jen existují a žijí ze dne na den. Zavírám oči a snažím se uniknout tomu pohledu.

Zachvacuje mě panika, běžím davem lidí, v mé mysli podivným pohyblivým lesem, trhám hlavou a můj pohled spočine na vysoké prosklené černé věži, na jejímž vrcholu je žlutý jeřáb připomínající stavebnici ze sirek. Zastavuji a poté, co zavřu oči, vidím jasné ostré střihy viděné očima někoho jiného. V jednu chvíli stojí na střeše nějaké vysoké budovy, po dalším mrknutí myšlenek se ten člověk dává do pohybu a rychle se přibližuje ke žlutému jeřábu. Střihy se zrychlují a on překonává jednotlivé pruty konstrukce jeřábu, najednou dostávám téměř souvislý trhavý obraz střídaný pohledem mých vlastních očí. Člověk se zastavuje na nejvyšším bodě jeřábu, jeho stabilita je nyní pouze v jeho nohou, stoupá si a rozhlíží se kolem sebe, vychutnává si ten pocit dosaženého úspěchu, v tu chvíli ho ale náhlý poryv větru vyvede z rovnováhy a jeho nohy opouští studený povrch kovu.

Prolínání dvou pohledů se náhle zastavuje a já se konečně mohu spolehnout na svůj lehce rozostřený zrak. Snažím se nějak uklidnit, sahám do kapsy pro benzínový zapalovač, zkouším škrtnout, ale je zvlhlý, střídavě zavírám a otevírám jeho kryt a klapavé zvuky kovu narážejícího na kov kopírují údery mého srdce. Po chvíli se cítím velmi klidný, schovávám zapalovač a mířím do budovy nádraží s mohutným kulovým stropem. Podlaha je pokrytá holuby, kteří se pomalu rozestupují a uvolňují mi cestu, po chvíli slyším rychle se střídající kroky malého dítěte mířícího přímo do skupiny holubů. V jednu chvíli celá budova vzlétne a prázdný prostor vyplní rychle se pohybující bílé a černé fleky. Chráním si paží obličej a vcházím na nástupiště, nastupuji do prvního vlaku, který zpozoruji, a snažím se najít klidné kupé. Nakonec si do nějakého sedám, ale hned po jeho otevření okamžitě slyším nesrozumitelný hromový hlas. Automaticky si, velmi viditelným způsobem, nasazuji špunty do uší a celý hovor utichne. Neslyším žádné vnější zvuky, kromě šumění krve v uších. Překvapuje mě zjištění, že lidem v kupé se ani nepohybují rty, moje jednání je buď zvláštním způsobem umlčelo, a nebo už jim prostě došla témata hovoru.

Je už noc a já se ocitám v podivném polospánku, kdy nevnímám svět kolem sebe, ale neustále si procházím nějaké vzpomínky a snažím se v nich najít neexistující paralely. Za oknem jedoucího vlaku spatřuji v prostoru visící bílou sovu s podlouhlými černými plochami kolem lesklých očí, naše pohledy jsou spojené a já vidím sám sebe, jak sedím uvnitř osvětleného kupé, vzlétám a mířím kolmo vzhůru, vidím nekonečné množství jasných bodů na temném podkladu. Zrychluji, body jsou stále tak daleko, ale přitom tak blízko. Napínám všechny svaly a stále zrychluji. V jednu chvíli mě ale v pohybu zastaví dutý náraz a celý prostor se několikrát nekontrolovatelně přetočí. Postupně otevírám oči, Nirvana hraje, vedle mě leží skleněná koule s mohutným nepravidelným otvorem obklopeným rozvětvenou pavučinou prasklin, za ní stojí rozměrná bedna s otevřeným víkem, na jehož čele stojí zašlý nápis „Nechtěné hračky“. Jako bych už tu někdy…