opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-7
hodiny
0
-6
minuty
0
0
sekundy
0
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Všechny noviny jsou v současnosti plné Bohumila Hrabala, v televizi se uvádějí filmy natočené podle Hrabalových knih (vesměs staršího data!) a povýtce až posmrtné dokumenty o spisovateli, ba i v těch lepších rozhlasových stanicích se s nadsázkou řečeno nemluví skoro o ničem jiném než o Hrabalovi. Je záhodno zdůraznit, že autor Perličky na dně nebo Příliš hlučné samoty si to – zvláště v nynějším čase, kdy se takto, někdy až pouťovým způsobem, připomíná nedožité sté výročí jeho narození – jako jedinečný literární tvůrce nepochybně zaslouží. Zároveň je ale zapotřebí konstatovat, že mezitím uplynulo dlouhých sedmnáct let od spisovatelova úmrtí a během uvedených sedmnácti let se o Hrabalovi spíše mlčelo: odbornou monografii o jeho díle pořád nemáme a nemáme (pokusy Radka Pytlíka snad nebere vážně ani jejich pisatel). A když mělo být v Nymburku podle spisovatelova pojmenováno tamější gymnázium, nesečtělí studentíčci se proti tomu vzbouřili, majíce v zádech podporu neméně nesečtělých neboli nevzdělaných rodičů. Dopadlo to však nad očekávání dobře: hlavní rebel se údajně polepšil a přislíbil, že si půjde něco od Hrabala přečíst. Hle: student gymnázia, sebevědomý samou nevědoucností.

Ano, nekamenujme proroky, kamenujme však klasiky, přinejmenším v Čechách. Pamětníci mohou stále ještě v živé paměti mít dosti nechutné extravagance zpočátku devadesátých čili polistopadových let, kdy proti Hrabalovi militantně vystupovali literáti, kteří mu po umělecké stránce nesahali ani po příslovečné kotníky: zaštiťovali se velkými slovy a velkými myšlenkami, šlo jim pouze o peníze, o kšefty a o zisky: o to, aby vycházely jejich knihy, nikoli Hrabalovy, aby se pro rozhlas či televizi adaptovaly jejich příběhy, nikoli Hrabalovy. Kdo z nich by v listopadu 1989 přinesl studentským rebelům bez jediného slova sto tisíc „předlistopadových“ korun? Závistivé šplechty mohly být stárnoucímu umělci dozajista „ukradené“, beztak ho autorské agentury napořád šidily, jak mohly, šlo však i v těchto případech o naprosto bezprecedentní zpochybňování tvůrčího odkazu jednoho z nezpochybnitelných českých klasiků 20. století, zpravidla ve jménu vlastních ctižádostivých maličkostí. V listopadu 1989 bylo Bohumilu Hrabalovi už pětasedmdesát let, byl to navíc chorobami sužovaný člověk, připadající si po skonu své choti beznadějně bezbranný a opuštěný, který však především cítil a věděl, že své dílo už vytvořil. A že mu už pohříchu nezbývá dosti sil, aby se i jako spisovatel radoval z poťouchlých skotačinek stáří.

hrabal Teď se o Hrabalovi všude mluví a leckde píše, leč píše, jako by se o něm nezávazně klábosilo, a mluví stejně bezobsažně, jako kdyby se o něm neméně nezávazně psalo. Samé povšechné životopisné informace, samé podobenky starého muže s jeho „kočenkami“ čili věrnými kočičkami (žasněme, nakolik jsou přes vydatné vykrmování pílí autorovou vyhublé: to na vesnicích pobíhají jinačí kocouří mackové!), samý Hrabal u piva, samé pivo s Hrabalem, případně jen pivo a samé pivo. Pivní etikety. A těch bezduchých žurnalistických blábolů, kupříkladu z pera dávno již literatuře za mák nerozumějícího Jiřího Peňáse! Prý byl spisovatel „zplozen jako malér mladé brněnské dívky“, měl milující maminku, přičinlivého otčíma. A bláboly pokračují: Peňás hořekuje, že autorovi za okupace zavřeli vysokou školu – netuší ani náhodou, že Bohumil Hrabal dostudoval ještě předtím! Jak by to coby „vševědoucí“ redaktor deníku mohl vědět… Musel by se někam podívat. Místo toho tvrdí, že spisovatel měl „fešácká“ zaměstnání jako drogista a podomní obchodník – co je na tom fešáckého nebo bizarního? Peňás ovšem nenapíše, proč si budoucí (byť již tehdy pilně píšící) spisovatel volky nevolky musel volit tato zaměstnání, jaká byla jeho občanská či společenská situace ve čtyřicátých letech, proč později nastoupil jako brigádník do kladenských hutí. Nenapíše, poněvadž coby onen takzvaný vševědoucí novinář o tom s největší pravděpodobností neví ani zbla.

Slyšme, jak náš žurnalista rádobyzasvěceně píše o Hrabalově intimissimu: „Samozřejmě měl lásky, ale ty ostatně nebyly nijak bouřlivé, aspoň Hrabal byl v těchto věcech spíše diskrétní.“ No bodejť, nevykládal o tom kdekomu na prahu osmdesátky v hospodách, nesvěřoval se bulváru, nefantazíroval a nepřeháněl, takže co o tom může Peňás tušit. Tudíž si vypomůže alespoň pustým a prázdným novinářským tlachem. Přitom je to námět na román: Hrabalovo dospívání, Hrabalovo mládí, jeho tužby a iluze, jeho opojení surrealismem, jeho protektorátní příběhy… Jeho poměrně pozdní manželství. Jednou o tom někdo napíše a mohla by to být kniha jak víno. Stačí mít určitou invenci, stačí se důkladně „vmyslet“ do předválečné a poté protektorátní atmosféry, musí se to však umět. Jistěže i o tom potom umět napsat. Možná je dobře, že Hrabal nikdy nenapsal paměti (ačkoli v jeho knihách je rozset více než dostatek autobiografických okamžiků či životních situací): jen ať si jeho příští životopisci a autoři životopisných románů o to víc dají záležet! Neboli, jak by v obměněné podobě mohlo znít proslulé hrabalovské dictum: musíte se více snažit, páni správci přes literaturu i vy páni od novin…

V jedné věci si ještě s Peňásem, tj. s jeho oslavným článkem v Lidových novinách, napsaným k Hrabalovu jubileu, z nezbytí zapolemizujme: Novinář tvrdí, že Hrabal byl „možná posledním velkým spisovatelem střední Evropy, která během jeho života zmizela jak Atlantida“. Bože, to je blábol! Dobrá, v duchu recese se pitvořme, že neexistuje Thomas Bernard, že nikdy nenapsal ani slůvko Czesław Miłosz, že Maďaři nemají Sándora Maraiho, že Elfriede Jelinek nedostala Nobelovu cenu za literaturu. Nebo snad Rakousko neleží ve středu Evropy? Dobrá, ale i šeredně nevzdělaný žurnalista naší doby by si mohl vzpomenout na Milanu Kunderu. Který tolikrát o střední Evropě psal a kterého zná celý svět, bohužel s výjimkou pana Peňáse. Třeba to ale dotyčný v penzi dožene, až ukončí své fešácké, bohorovně nevědoucí zaměstnání.

Vraťme se tudíž raději k nebohé střední Evropě: vždyť ta přece nikam nezmizela! Pravda, byla po několik nedávných desetiletí okupována vojáky z Východu, jenomže to trvalo pouze pár desetiletí – a kdysi Turci také dobývali brány Vídně, a přesto nikdo existenci Střední Evropy čili tehdy habsburské říše nezpochybňoval. Ani mluvčí osmanské říše. Možná ale pisatel těchto řádek žije v bláhovém snu, že celý život se nehnul ze střední Evropy, zatímco naopak Peňás dlí v neméně bludném snu, že ve střední Evropě nežije, neboť v jeho mysli zmizela jak Atlantis. Holt má mysl o to prázdnější… Problém je v tom, že Atlantis nikam nezmizela a zrovna Bohumil Hrabal to dobře věděl. Pak se mu pochopitelně o naší Střední Evropě psalo s náramným porozuměním. Díky za jeho knihy!

 


11 Responses to “Zápisník dr. No 5.12”

  • Ivo Fencl:

    Vím, že to víš, Vladimíre, ale jen dělám chytrého a podotýkám, že Jiří Pelán vydal roku 2002 v Torstu knižně studii Bohumil Hrabal: pokus o portrét, Monika Zgustová knížku V rajské zahradě trpkých plodů (Mladá fronta 1997) a Susanne Rothová knihu Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (Pražská imaginace 1993).

    • Ivo Fencl:

      Nemluvě o publikacích Esterházyho a Jankoviče, které bohužel nemám (ale vím, že ta druhá je mírně kontroverzní), a o Mazalově objemném díle, která zajímavě porovnává Hrabalovy texty s realitou Hrabalova života.


      • Ahoj, Ivo, vím, že prý jsi literární vědec, ale potom jistě dobře víš, co je odborná monografie a co není. Nejblíž by k ní měl opus Milana Jankoviče, ale to je brilantní teoretické pojednání, věda, čistá věda. Co je na tom kontroverzního? Tomáš Matal by se také tuze podivil, kdybychom jeho objemnou knihu označili za monografii. Zájemcům o Hrabala bych nejraději doporučil úvahy Jiřího Pelána, ovšem určené pro italské slavisty. Opět ale: žádná monografie!


        • Omlouvám se Tomáši Mazalovi: Mazal, žádný Matal. Mea culpa.

          • Ivo Fencl:

            Jo, jasně. Všiml jsem si taky, že jsi jedním z 19 autorů samizdatového předpřevratového sborníku Hrabaliana, kam studiemi o Hrabalovi přispěli i Aleš Haman, Květoslav Chvatík nebo Josef Hiršal. A že je tam i studie o Anglickém králi a dvě studie na téma Hrabal a surrealismus. Josef Kroutvor tam má dokonce článek „Hrabal, Mácha a surrealisté“. Pak, za nového režimu to vyšlo znova, že…

        • Ivo Fencl:

          On se ten Jankovič dívá na Hrabala tak nějak… jako Chalupecký na Haška… a jako Chalupecký na Haška se dívá víc lidí… ale já neznám nikoho, kdo by třeba Hrabalův pohled na erotiku interpretoval jako pan Jankovič, u kterého je to teorie a na rozdíl od Tebe se s Hrabalem nejspíš nikdy ani osobně nesetkal.


          • Odpovídám dodatečně, omlouvám se. Nikoli, dr. Jankovič se s Hrabalem scházel a Hrabal ho měl ve velké úctě (stejně jako Josefa Zumra), zatímco třeba Václavu Černému nemohl přijít na jméno, čímž mu zle křivdil. Připouštím však, že z Jankovičova teoretického výkladu moc moudrý nebyl. Ale proč by měl být? To byla kniha pro vědátory, ne pro čtenáře.

  • Milan Šedivý:

    Předposlední odstavec brilantně argumentuje. Gratuluju.

  • Martina Bittnerová:

    Přijde mi to zbytečně naštvané… Mě vždy zamrzí, že je x autorů, po nichž dlouhá léta neštěkne pes (samozřejmě to ale není případ pana Hrabala) a pak když je výročí, mohou se všichni strhnout. Jeden opisuje od druhého. Nemám důvod se pana P. zastávat, nicméně jeho výrok: „zplo­zen jako malér mladé brněn­ské dívky“ je sice na pováženou, ale pokud se nemýlím, byl pan Hrabal nemanželským dítětem a v té době to byla skutečně kapitální ostuda… Samozřejmě to není důvod k odsudku, prostě některá děvčata byla více temperamentní a některá méně (a možná častěji chodila do kostela).

    • šáš:

      Možná nejde ani tak o informaci, že se Hrabal narodil mimo manželství, ale spíš o tu nepatřičnou vzletnost, kterou autor celou situaci popisuje.

      Zplozen byl z vášně a malér se z toho stal až později.

      • Martina Bittnerová:

        Pokud se nemýlím, pan P. nepíše do žádného odborného literárního periodika a obávám se, že ona nepatřičná vzletnost je po něm požadována, jinak by to ani nemohlo vyjít na světlo. Máme nějak nastavenou laťku médií, resp. žijeme v nějaké mediální realitě a v té je nutné to vnímat. Já ji tím neobhajuji, mě také ledacos štve.

        Nemá smysl rozebírat, co byl malér a co nebyl. Ale už vznik nemanželského dítěte byl malér, ač si to samozřejmě aktéři v tu chvíli neuvědomovali.

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
srpen 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
     
< čer zář >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody