literární západ

Čas peláší mílovými kroky – a jak pravil klasik, nikdo z nás si už nepamatuje, jaká byla zápletka v dávném prvním dějství. Tohle dějství nechme být, pozastavme se však u dějství třetího: před třemi lety, ano, již před dlouhými třemi roky přece vyšel 3. svazek volné edice Sever – Západ – Východ, čili antologie soudobé západočeské prózy a poezie pod názvem Na dva západy. Nevydala ji však žádná plzeňská kulturní instituce, v Plzni na to nedali ani halíř, tudíž západočeská literární kultury byla a doposud je povinována velkými díky ústeckým bohemistům z tamější Pedagogické fakulty UJEP. Bez jakéhokoli pobrekávání a pofňukávání připomeňme, že všechno tenkrát vznikalo na koleně, editorům nekápl ani grošík. Nicméně antologie přišla na svět a padesátka autorů v ní předložila tvůrčí vizitky. Publikace tohoto typu předtím v Plzni nevznikla mnoho let a zřejmě tak hned nová nevyjde: totiž připravit antologii, to je hodně práce. A chtít třeba po bohemistech z místní Pedagogické fakulty ZČU, aby se v tomto směru po vzoru svých obětavých a činorodých ústeckých kolegů aspoň vteřinku vynasnažili… Ne, raději pryč s nevkusnými žerty.

Proč o tom píšeme? Poněvadž právě vyšel 5. svazek uvedené edice. Pokud ty dosavadní „zmapovaly“ kromě Západu podvakrát Sever – a poté opět Sever, leč sever Moravy, novopečená antologie takto představuje Východní Čechy a Vysočinu. Její editoři či redaktoři (mj. Lukáš Vavrečka a Michaela Dovrtělová) se přitom zjevně zčásti inspirovali tři roky starou antologií západočeskou a zvolili pro východočeskou publikaci neméně vtipný název: Na dva východy. Po grafické či výtvarné stránce titul respektuje zavedenou podobu prozatím již vydaných antologií, přičemž konkrétní ilustrace jsou dílem talentované básnířky Jany Orlové, absolventky Univerzity Pardubice. Úvodní slovo tady nenajdeme, všechno podstatné však vyplývá z obsahu publikace: jde sice o „Dva východy“, zároveň ale o čtyři oblasti. Knížka je tudíž podle kulturnězeměpisného klíče jako by rozčtvrcena: nejprve je tu zastoupeno Pardubicko, až potom (možná ke hněvu hradeckých „votroků“) Hradecko, rozuměj Královéhradecko, pak přichází na řadu Orlicko a posléze Vysočina. Dohromady, počítám-li dobře, třiatřicet autorů. Mezi nimi jednoznačně převažují mladí. Ne že by se nedostalo na zkušené tvůrce z regionu, namátkou na Lubomíra Macháčka či Petra Musílka, případně na Markétu Hejkalovou a Jiřího Studeného, nicméně ti poměrně nedávno narození hrají prim. Takže se nebude mýlit ten, kdo publikaci označí za svého druhu antologii mladé východočeské literární tvorby. Podepřenou i tvorbou autorů zasloužilejších.

Antologie je antologie a v každé někdo chybí, rovněž v této publikaci budeme asi některá jména hledat marně. Koneckonců jich pár (ale jen minimálně!) chybělo i v té západočeské. Tak jako v Plzni v Plži, tak i zde mnozí autoři publikují ve východočeském literárním čtvrtletníku Partonyma. Tím se už dostáváme k výrazným rozdílům mezi antologií západočeskou a východočeskou. Ta první, to byl dárek z Ústí nad Labem, zatímco o vydání publikace Na dva východy se zasloužily hlavně pardubické kulturní instituce: připravilo ji Středisko východočeských spisovatelů ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky FF UPa v Pardubicích aj. To je setsakramentský rozdíl! Dále knížka vyšla v pardubickém nakladatelství Štěpán Bartoš, nemusela tudíž být přivážena vlakem z Ústí do Plzně. A co je tuze podstatné: vydání „Dvou východů“ podpořil Pardubický kraj a statutární město Pardubice, zatímco v Plzni nezájem, nezájem, nezájem. A pročpak? No protože Plzeň bude Evropským hlavním městem kultury, zapleveluje se kontejnery a živá literární kultura leží na srdci jen pár osvíceným duším a ještě ji pokutují. Takže jaképak podporování antologií! Leč stejně je dobře, že jich je už pět.

Předchozí díly antologie ke stažení ZDE.