literární západ

Nepíše se to dobře, kterýpak nekrolog se píše dobře? Věru žádný. Jenže nekrologisté, ti otrlí zmužilci sepisující nekrology, tvoří nepostradatelné pohřební bratrstvo svého druhu, které si tváří v tvář truchlivým skutečnostem životním (nebo již bohužel ne-životním) musí volky nevolky pokaždé nějak vědět rady. Nuže tedy: poslední únorovou neděli zemřel Luboš Vinš. Básník, prozaik. Bylo mu teprve pětapadesát let (!) a i když kolem jeho úmrtí ještě panují určité nejasnosti, které se určitě zanedlouho projasní a rozptýlí, zřejmě šlo o neslitovný a nenadálý infarkt. V českém básnickém (a nejenom básnickém) hejnu bude najednou někdo bolestně scházet.

Luboš by nad tím mávl rukou, nicméně upřesněme, jak to s ním striktně vzato bylo, zda na něho lze pohlížet jako na Západočecha či Jihočecha. Případně obojí? Pocházel z jihočeské Blatné a na samých hranicích západočeského literárního regionu i žil, v posledních letech se pravděpodobně stýkal především s mladším jihočeským spisovatelstvem, mnohdy psal o Šumavě, nicméně jeho „plzeňství“ je rovněž hluboce zakořeněné: Vinš vystudoval v Plzni knihovnictví na vyšší odborné škole, později sice trvale působil jako soukromý překladatel a učitel angličtiny ve svém rodišti, právě teď však, v nedávných dnech, úspěšně ukončil na plzeňské Západočeské univerzitě magisterská studia filosofie. Povězme tudíž s povzdechem, že tento hloubavý a meditativní člověk si stačil osvojit přemnoho moudrosti, než pohříchu, vskutku vzápětí, takto zmoudřelý a poučený odešel na onen svět. Co k tomu dodat? Kéž mu je nebe filosoficky vlídnější!

Blatnenský rodák Vinš se ke svým plzeňským zážitkům a dojmům (strávil přece v západočeské metropoli celé mládí) mnohokrát vracel a možná by se k Plzni tematicky vrátil ještě vícekrát. Z tzv. odborného hlediska byl Luboš Vinš „obojživelník“: psal poezii i prózu. Básnických sbírek vydal několik, zčásti i vlastním nákladem, připomeňme alespoň jeho útlou sbírku Zbloudilý Mínótauros, která se stala v roce 2004 jedním z prvních titulů edice Ulita, vydávané občanským sdružením Pro libris pro povznesení kulturního ducha plzeňského. Jinak ovšem neměl s vydáváním své poezie vždy štěstí. Měl prý nyní připravenou další knihu veršů k případnému vydání: bylo by to naprosto logické, určitě měl z čeho vybírat, byl to typický poeta natus čili básník rodem, tudíž básnil neustále a básnil vydatně. Jeho přátelé určitě znají leccos z jeho novější tvorby, ti ostatní nejspíše pouze z občasných, nepříliš hojných časopiseckých publikací.

Přesto si troufněme říci, že Vinš byl múzami políben víc jako prozaik. (Jistěže se možná mýlíme, kdoví!) Nesnadno se však v tomto směru argumentuje, když nejméně dva velké autorovy romány doposud zůstávají v rukopise, navíc každý je napsán v jiné tonalitě a oba by měly být dozajista jednou vydány, jenomže jak a s čí pomocí, když některé instituce raději odsypou penízky na bohapusté kýče? A když se jim to vytkne, zakvílejí jak partička hejkalů, že je to hanopis? Kdepak, tahle kumpanie nebožtíkovi Vinšovi nepomůže. Nezbývá než doufat v zázrak, ty se přece nahodile dějí. Alespoň jeho Velká strana malých nedávno vyšla na internetu, nicméně v tuto chvíli Luboš coby prozaik zůstává pouze autorem autobiograficky naléhavého Kalendáře plzeňského 2006.  Rovněž získal před deseti lety Cenu Plže za prózu. Právě v měsíčníku Plž otiskoval i pozoruhodné soubory svých beletristických fejetonů (nejprve Vinšování, potom O obyčejných věcech…). Kdyby měl víc prostoru, fejetonistické cykly tohoto ražení a různotvarého zaměření by mohl publikovat určitě i desítku let. Měl na to, řečeno arciodborně. A zdaleka nejenom na fejetony.

Tolik předčasně zesnulý Luboš Vinš. Ano: všestranný slovesný umělec, křehký novoromantický básník dnešní doby, obdivující velebnost přírody a filosofických poučení z ní vyplývajících. Dychtivě vzhlížející k lidským hnutím mysli a záchvěvům citu, pokorně přijímající rozličné životní meandry, zároveň však také tuze zahořklý i zhořklý z nenapravitelně se projevujících mezilidských a zejména někdejších společenských vztahů. Náhoda si přála, aby jeho břitký odsudek tzv. normalizačních poměrů v románové podobě zavrhl jeden z normalizátorů s „objektivním“ odůvodněním, že je příliš břitký. Tento citlivý člověk měl totiž i dar nesmiřitelného odsuzování. Zdánlivě pokorného, leč neústupného. Žil totiž s utkvělým přesvědčením, že mu předlistopadový režim zničil dětství i mládí. A nezničil snad? Takto vyznívalo jeho generační přesvědčení, i z tohoto důvodu „doháněl“ studiem filosofie něco, o co v jinošských letech se cítil připraven, proto se ve své tvorbě nebránil poloze tragického pocitu životního. A přitom tak často psal básně překypující čistou lyričností a v některých prózách dospíval k romantickému obrazu světa, jenž by se mohl stát i rájem srdce. Přinejmenším prostřednictvím literární tvorby a autorských snových vidin.

Opravdu: možná byl v řečeném literárním šiku málo vidět. Najednou však po něm zůstává cosi jako řeřavá trhlina. Můžeme něco jiného než se ji snažit zaplnit či odstranit vydáváním textů z Vinšova pera? Bohužel již z pozůstalosti, bohužel in memoriam.