literární západ

Oč méně se v našich médiích teď píše o vojenském anšlusu Krymu (o nějž se zasloužily jakési uniformované a po zuby ozbrojené maškary v maskách), pravlasti krymských Tatarů, o to víc se v nich rozepisuje o veličinách české minulosti či přítomnosti. K nim patří nejenom nebožtík jubilant Bohumil Hrabal, ale i Pařížan Milan Kundera, který nedávno na rozdíl od ruských vojsk ohromil svět, dozajista především kulturní svět, z mnohem lepší stránky: ve svých pětaosmdesáti letech (!) totiž vydal nový román. Však se už o tom v Zápisníku dr. No psalo. Zrovna na prvního apríla připadly také Kunderovy půlkulaté narozeniny, což není žádný apríl, nýbrž holá skutečnost. Brzy to bude skoro sedmdesát let, co Kundera figuruje v české literární kultuře, i když v posledním období zdomácněl i v literární kultuře francouzské. V ní se k němu možná chovají vstřícněji a důstojněji. Však i sám spisovatel se podivuje (určitě s vědomou nadsázkou), že z Prahy se k němu nikdo nehlásí, z Prahy ho neoslovují, v Praze o něm nevědí… Co se Plzně týče, také už to asi lepší nebude.

Takže se nabízí první kunderovská otázka, byť znějící spíše pouze jako hromu vzdálené zahřmění: byl vůbec někdy Kundera v Plzni? Na nějaké akci, na nějakém čtení, na nějaké besedě, na návštěvě u západočeských spisovatelů? Nebo nebyli naopak oni někdy navštívit jeho v Praze či v jiných tuzemských končinách? V Paříži za ním zavítali asi stěží… Přiznejme bez mučení a bez prodlení, že o tom nemáme sebemenšího tušení. Možná k nějakému kontaktu došlo, možná spíše nikoli. Koneckonců i v Praze ví opravdu jen málokdo, že Milan Kundera řadu let žil v nechvalně nebo neblaze proslulé Bartolomějské ulici, v níž se sice nekonaly žádné bartolomějské noci, zato předběžně zadržené osoby by o tomto sídle pražské policie a o tamějších celách mohli dlouho, tuze dlouho vyprávět. Prozaik měl odtud pár kroků na FAMU, kde přednášel, jakož i do redakce Literárních novin. Jestlipak tam jednou bude mít spisovatel pamětní desku? Mohl by ji mít i v Plzni, kdyby se vědělo s určitostí, že do ní někdy doputoval a třeba si v ní tenkrát, ač Moravák, zvědavě poručil i sklenici plzeňského. S naprostou určitostí však asi bude odpověď naprosto neurčitá.

Přitom jedna Kunderova knížka má nesporné západočeské „základy“, přinejmenším to četné indicie potvrzují. Máme tím na mysli poslední autorovu prózu, kterou dokončil ještě ve vlasti, před nedobrovolným odchodem do francouzského exilu: totiž malý, nemálo tragigroteskní román Valčík na rozloučenou. Vskutku jako kdyby psaný – v časovém předstihu – na rozloučenou s českým světem, zvláště s jeho podobou nastalou po sovětské okupaci 1968. Spisovatel pochopitelně nikterak nelpí na nějakém přesném místopisu svého vyprávění, nicméně kunderologové se shodují v tom, že tato próza se obecně vzato odehrává v západočeských lázních, jimiž jsou s velkou pravděpodobností Františkovy Lázně. Ovšem šlo o Františkovy Lázně z rozhraní šedesátých a sedmdesátých let, ergo lázně sice proslulé a hojně navštěvované, nicméně, ruku na srdce, s notně provinční atmosférou. S lázeňskou tradicí si tehdejší režim valně nevěděl rady.

Leč řekne-li se Františkovy Lázně před znalci literatury v regionu, může se zejména jim vybavit kdysi uznávaný a oceňovaný festival Literární Františkovy Lázně – takže se ptejme dál: žila už na konci sixties v tomto západočeském městě budoucí básnířka Alena Vávrová (někdy bývá psána: Alenka), nebo ještě nikoli? Pokud nikoli, potom jakákoli invence v tomto směru dohasíná a záhy je nadobro po ní, jestliže však ano, mohla přece tenkrát v lázeňských parcích (jichž mají ve Františkových Lázních habaděj) potkat nebo dokonce pravidelně potkávat teprve stěží čtyřicetiletého Milana Kunderu. Autora milostné poezie, autora úspěšných dramat, autora od počátku tolik obdivovaných Směšných lásek… Možná je to však pouze nafouklá bublina bezbřehé fantazie, možná se ti dva ve Františkových Lázních nikdy nepotkali a potkat ani nemohli. Kdyby totiž ano, třeba by pak Alena Vávrová někdy napsala básnickou sbírku s názvem Soukromá kunderiana, nikoli Soukromá hrabaliana (takhle se název knížky má správně psát, nikoli Soukromá Hrabaliana). Nejspíše jsme si však vzali jméno Aleny Vávrové do textu nadarmo, nicméně to je jediná západočeská stopa v životě a díla Milana Kundery. Ví-li někdo o nějaké další, třeba i zanedbatelné a pomíjivé, nechť neváhá a poví!

Pěje se v písni, že žádnej neví, co jsou Domažlice, právě tak by se mělo zpívat, že (snad) zhola žádnej neví, co je to Akademie literatury české. Dnes se kdekteré sdružení musí jmenovat „spolek“, jináč nelze, jenomže ona Akademie, to byl vydařený spolek, to je pořád vydařený spolek… Nuže, tento spolek svého času vyzískal peníze od komerční televize, ustavil mj. Cenu Ladislava Fukse a tu v roce 2007 „udělil“ Milanu Kunderovi. Umělec ji sice přijal, byť s poetikou Fuksovou jeho knihy nemají víceméně nic společného, leč zakrátko (z českého pohledu poměrně značnou) finanční prémii s tím spojenou v úplnosti věnoval škole pro nevidomé a zrakově postižené v Praze. A tak se stalo, že jeho zásluhou komerční televize zřejmě poprvé a naposled vyklopila peníze na kulturu a zároveň na dobročinné účely. Nebýt Kundery, ani pomyslet bychom na to nikdá nemohli, ba ani v nejtemnějších snech. Spisovatel si to ale už asi ani nevybavuje. Koneckonců by si jistěže nezakládal na tom, že vykonal bohulibý či dobrý skutek.

Václav Havel se před lety nechal slyšet, že nevěří, že by „hlavní Kunderovou intencí byl úspěšný šplh po žebříčcích bestsellerů“. To určitě nikoli. Milanu Kunderovi se jednoduše podařilo oslovit miliony čtenářů a stovky kritiků estetickými hodnotami svého vypravěčství, přičemž nikam nešplhal a nikam se nedrápal. Navíc v těch nejednou obskurních žebříčcích kolikrát hnízdí kdejaká „ptákovina“, řečeno v souladu s názvem známé Kunderovy hry. Teď ještě zbývá si ujasnit, zda někdy nepobýval v Plzni.