literární západ

Samá výročí, samá úmrtí, samá jubilea, samé nekrology. V těchto dnech se s tklivou melancholií nebo s rozpačitou nostalgií připomínají rovněž nedožité sedmdesáté narozeniny Karla Kryla. Kdo soudný a kdo slušný by jich nevzpomněl… Vynořila se (teď, leč i předtím) řada interpretů Krylových songů, znovu se uvádějí starší dokumenty o tomto umělci, najednou nebožtík Kryl zase k české veřejnosti promlouvá, povídá, zpívá, prozpěvuje, pobrukuje, především však tolik upoutává svou vitalitou, ačkoli zjevně poněkud zhrzenou, jakož i svým bytostným člověčenstvím, byť v polistopadových časech taktéž zřetelně neveselým a zejména rozčarovaným. Posloucháme, nasloucháme, vzpomínáme, přičemž si uvědomujeme nebo by bylo záhodno si uvědomit, že například v sousedním Polsku byl do roku 1989 nejpopulárnějším Čechem právě Karel Kryl. On, nikoli Václav Havel, nikoli Karel Gott, nikoli Bohumil Hrabal, nikoli zmrtvýchvstalý Jóžin z bažin jako nedávno. To bylo tenkrát. Dozajista platí, že kdeže loňské sněhy jsou.

Záhy po listopadu 1989 v českých zemích vznikl Klub Karla Kryla. Ten pořádal nebo spolupořádal umělcovy koncerty, vypomáhal s publikačními aktivitami, vydával občasník Ječmínek. To jsou tuze bohulibé vzpomínky. Méně bohulibé jsou jiné polistopadové vzpomínky: Kryl totiž nešel v jednom šiku se všemi, neříkal totéž, co měli říkat všichni, měl vlastní a kolikrát osobitý názor v době, kdy se považoval za jediný možný a myslitelný poznovu jen jeden jediný názor. Byl to pořád rebel Kryl, žádný přicmrndávač u veřejí, žádný leštič klik, žádný zdravič u všech vrbiček. U něho opravdu nepřicházelo v úvahu, že by složil mírně řečeně přitroublou a především servilní básničku kupříkladu na počest zrovna do našich končin přicestovavších státníků iks, zet nebo ypsilon a tu by jim pak přičinlivě odzpíval na uvítanou. To, co se mu po listopadu 1989 nelíbilo, což se mu nelíbilo mnohdy právem, ba více než právem, zvláště nové fangličkářství, nové tatíčkovství, to všechno Kryl dával najevo nahlas, ba hlasitě – a bylo zle. Dokonce tuze zle. Nesděloval to vždy nejskvostnějším či nejpřesvědčivějším způsobem, často šlo o citové reakce typu co na jazyku, to na srdci, o to víc však bylo zle.

foto: Vojtěch KlimtZ populárního exilového hlasatele kulturní rezistence se v polistopadových kuloárech a kavárnách znenadání stal údajný „levičák“, údajný odpůrce nového režimu, veřejně upozorňující na kdejaké nešvary, v nichž nová garnitura utěšeně navazovala na staré nešvary. Není divu, že se octl v nemilosti. Copak političtí kariéristé, u nich to bylo přirozené, ba kariéristicky naprosto oprávněné, bohužel se však proti Krylovi v té době zformovala jednotná intelektuální fronta. Tzv. nezávislí a svobodomyslní tvůrci, snášející tolikaleté ústrky kvůli své svobodomyslnosti a názorové nezávislosti, si najednou nesvobodomyslně a závislácky odmítali přisednout ke stolu, u něhož seděl Karel Kryl. Legendární Kryl. Kdo je s námi, ten nejde s Krylem: to tenkrát platilo k ostudě české společnosti. Kryla netiskli, troufla si to nanejvýš některá regionální periodika, vesměs hodně daleko od Prahy. Nešlo jen o Kryla: kupříkladu „nějaký“ Ivan Klíma řevnivě dštil proti Bohumilu Hrabalovi. Tenkrát se o Hrabalovi psalo s nekulturním despektem, že je to všehovšudy „nepříjemný žvanil“. Kdo přitom dnes zná zbytečná jména podobných pomlouvačů a zejména závistivců, všech těch našich příjemných žvanilů? Kdo má v paměti zbytečná jména těch malých lidí poslušně aportujících v nových svitách? Zato kdo nezná jména a především tvorbu Karla Kryla a Bohumila Hrabala? Jsou-li stále ještě tací, dobře jim tak.

Všichni tito malí lidé mají nespornou, byť jimi nikdy nepřiznanou vinu na Krylově předčasném úmrtí. Vždyť tento zpívající básník se nedožil ani padesátky. Některé jeho texty vyšly knižně skoro dvacet let po umělcově skonu. Proslýchá se, že kvůli tomuto tažení malých lidí, přihřívajících si své polívčičky, jsou doposud velké problémy s vydáváním Krylových textů: jeho blízcí si to, poučeni neblahými zkušenostmi, prý nepřejí. Nejraději by zavřeli vrátka. Také se však proslýchá, že už koncem devadesátých let začali mnozí z těch, co se od Krylovy polistopadové kritičnosti pobouřeně či pohoršeně distancovali, dávat nebožtíkovi za pravdu. To, co on tenkráte, v posledních letech života, vyslovoval řečí možná neumělou a popěvky možná nedokonalými, tím pádem i „napadnutelnými“, to vše se nyní důkladně analyzuje a intelektuálně zdůvodňuje, ba dokonce reflektuje. Ti, co se tenkrát od Kryla odvraceli, nyní jednají a přemýšlejí, jako by se jim dostalo krylovského poučení. Zvláště když noci poznovu nebudou krátké. Už teď si imperiální politici z Východu stýskají, že nebude snadné vojensky obsazovat velká města v Pobaltí.

Karel Kryl měl jedno závažné tvůrčí dilema. Byl to tzv. zpívající básník, byl to tzv. básník s kytarou, leč on sám si v tomto směru ze všeho nejvíce přál, aby byl považován jednoznačně za básníka – rozuměj za básníka i bez kytary. Ať k tomu docházelo vědomě či nevědomě, nejvíce ho v učňovských a poté i v tovaryšských letech ovlivnila přitažlivá, tolik nonkonformní atmosféra evropských šedesátých let, psané i zpívané protestsongy jako znamení doby – a ještě více tehdejší mámivá beatnická revolta volající jedním dechem (zato mnoha tvůrčími hlasy) po všestranném vzdoru a zároveň i po stavu vnitřní blaženosti. Čas doznívání společenského morálního nepokoje a květinových nebo nekvětinových studentských bouří byl i dlouhodobou šťastnou hodinou Karla Kryla. Po návratu do Čech byl částí nové elity (včetně médií) pasován div že ne do role národního zrádce. Byla to velice ošklivá vteřina zapomnění, která trvala dlouho po Krylově úmrtí. Sluší se proto postát v nejubilejním zadumání u básníkova hrobu. Schválně: kdo ví, kde se nalézá?