opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-5
hodiny
0
-2
minuty
-2
-3
sekundy
-1
-3

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Byl Zelený čtvrtek a poté Velký pátek, už je tady Bílá sobota a blíží se Velikonoční neděle a poté pondělí. Komu nebo čemu věnovat Zápisník dr. No o velikonočních svátcích? Začněme od méně příjemného, abychom odtud pokročili k více příjemnému. Takže: svého času se v Plzeňském literárním životě čili v Plži psalo o dnes již zapomenutém, kdysi ale nemálo známém a především neobyčejně plodném a pilném západočeském spisovateli Petru Fingalovi, působícím v prvních desetiletích 20. století. Především o tom, co se o něm praví v různých příručkách mapujících literáty z regionu Západních Čech a jak nedostatečně nebo nekvalifikovaně je interpretován v současnosti. Našla se však jedna zlá paní, ne-li rovnou malá jedubabka, nic si nezastírejme, která se na tento příspěvek mohutně a mocně napaprikovaně obořila a jako odůvodnění uvedla, že tento Fingal podle jejího vševědoucího úradku nebyl nikterak významný autor a že prý psal všehovšudy „mělké konverzační hry“.

Tumáš čerte kropáč od čertice! Jenže v daném časopiseckém článku byl západočeský (a později také pražský) literát představován především jako prozaik a publicista, přičemž jeho dramata se v textu vůbec nehodnotila – a v případě posuzování literárních kvalit, případně nekvalit daného tvůrce, což jistěže platí pro každého spisovatele, není ani trochu podstatné, zda jako vedlejší literární produkt psal rovněž dramata nebo zda psal špatná dramata. Však i ta Fingalova se ve své době hojně hrála, byly to dobově laděné konverzačky. Kupříkladu též jeho literární souputník František Xaver Svoboda sepsal spoustu podobných „konverzaček“, vždy se však z odborného hlediska hodnotí především jeho práce románové a povídkové. O západočeského spisovatele se však popravě řečeno nejednalo, šlo v prvé řadě o záměr uštknout, uškodit, ublížit. Dokonce i na úrovni prolhaných „pavlačových vulgarit“ a v jiném případě nezasvěcených pseudoodborných nařčení. V tomto případě to odnesl chudák Petr Fingal, rodák z Radnic.

fingal_petr Vysvětlení je přitom nesmírně jednoduché. Až příliš jednoduché. Naše paní jedubabka zkrátka a dobře o Fingalově prozaické tvorbě neměla a nemá sebemenší tušení. Jistěže spisovatel Fingal není žádný Karel Čapek nebo Ladislav Klíma, nýbrž – což se potvrzuje kupříkladu v autorově publicistické tvorbě – beletristicky nadaný novinář, který sympaticky kráčel ve stopách fejetonistiky Jana Nerudy nebo humoristických causerií Ignáta Herrmanna. Stačí vzít některou, byť jistěže již do literárního muzea, přesto na čelné místo patřící Fingalovu knihu a dokonce si ji i přečíst – a nevtloukat si přitom do hlavy připomenuté pomlouvačné tvrzení, že to byl všehovšudy autor „mělkých konverzačních her“. Podíváme-li se totiž na celou záležitost z jiné stránky, snad ani není nutné někomu vymlouvat, že to tak není, že Fingalovy texty mohou být skutečně půvabné, když zlobný pomlouvač si cosi takového jako půvab v literatuře nepřipustí, ani kdyby ho na vidličky brali. A vytahovat na něj velikonoční pomlázku, to by už bylo opravdu přespříliš.

Takže k Petru Fingalovi. Napsal toho hodně, zůstaňme však u jedné jediné autorovy knížky jako u malé velikonoční nadílky sui generis. Máme na mysli soubor jeho beletristických fejetonů, vydaný v roce 1920 a shrnující prozaikovy texty stvořené přibližně během tehdy uplynulého desetiletí, čili někdy po roce 1910. Neboli přibližně před sto lety. Fingal tuto publikaci pojmenoval Redakční tajemství a charakterizoval její obsah coby „črty většinou indiskretní“. Roztomilý je již autorův úvod, z něhož s chutí odcitujme celou pasáž. Fingal varuje čtenáře, aby v knize nehledali básnických krás. Vzápětí se ale svěřuje, že „jen trochu humoru, trochu polemiky a trochu vážných pravd jsem chtěl do nich vložiti v úmyslu přidržeti českému životu zrcadlo.“ Připomíná, že v těch fejetonech či „denních novinářských obrázcích“, které psal za první světové války, cenzura nemilosrdně škrtala. Nejvíce a nejraději však píše o literátech, čili o českém písemnictví, které se může stát tím, co poznovu spojí národ, ovšem prý pouze takové písemnictví, „jež se obrací k národu a lidstvu, k mozkům a srdcím“. Načež připojuje dovětek, že pravý žurnalista musí mít po roce nejen rolničky, ale i metlu. Jsou svátky, tudíž metlu na jedubabku odložme a dejme přednost rolničkám. Namátkou textu, jejž před sto lety napsal Fingal o… no přece o Lochotíně:

„Chodívám často v nynějších dnech po šesté hodině na Lochotín do parku, půl hodinky od černé Plzně vzdáleného, jehož stinné aleje stávají se v létě dostaveníčkem přátel, toužících si k večeru po celodenní robotě oddechnouti. Bývá tam krásně, zvláště je-li sluneční den. Dole voní luka pokosenou travou, šedá věž arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje trčí na jasném pozadí azurového nebe do oblak a v dáli, poněkud zamlžena, zvedá se zadumaná Radyně.

fingal_tajemstvi Uprostřed promenádní cesty, vedoucí od lázní k pavilonu, má Lochotín hezounkou besídku. Z té jest pohled na Plzeň a její okolí nejkrásnější. Usedneš tam a vzpomínáš. Říká se o Plzni, že je černá a česká. Černá je, co chvíli padne ti saze na límec nebo na nos. Kdo by tuto její vlastnost odstranil, zasloužil by si cenu Nobelovu, ovšem s podmínkou, že by neodstranil zároveň společnou příčinu oněch plzeňských sazí a plzeňského blahobytu – místní průmysl.

Rozhlížíš se udiven. Jsi opravdu v české Plzni, zde na Lochotíně? Neslyšíš kolem sebe téměř slůvka českého. Do uší stále ti řinčí hlasitá němčina. Pozoruješ své okolí a přicházíš k zajímavým poznatkům. Zatímco Němci pyšně promenují po hlavní cestě a děti jejich – jakoby se to samo sebou rozumělo – pořádají na ní své hry, nedbajíce, že překážejí volné procházce ostatních návštěvníků sadu, roztroušeni jsou Češi po podružnějších místech, kde je více stínu. Jakoby nechtěli velkomožnému panstvu na promenádě v plném slunci překážeti.“

Tolik Fingalův text jako vzpomínka na dávný Lochotín. V jiném fejetonu dává autor ostatně co proto tehdy začínajícímu kritikovi Bohumilu Polanovi. Ten mu potom vracel i s úroky… Jinde se rozverně ve velikonočním duchu, byť i s nezbytnou sváteční nostalgií, rozepisuje kupříkladu o krásách velikonoční řehtačky. Nejsou to dozajista žádné mělké rozprávky, i když též na nich přirozeně hlodal zub času. Zkrátka a dobře zapomenutý autor, svého času vitální a čtený plzeňský literát a žurnalista Petr Fingal. Zastání si nepochybně zaslouží.

 


2 Responses to “Zápisník dr. No 5.15”


  • tento zápisník je velmi nadčasový, nejen velikonoční. Hned mne, nevím proč, napadl blížící se 30.duben 😉


    • Děkuji Literárnímu Západu za perfektní obrazový doprovod. To je paráda! Fingalovo Redakční tajemství jsem četl v „antikvariátní“ podobě, tj. bez obálky a kresby, až teď tudíž zírám, co jsem to vlastně měl v ruce. A děkuji i za uveřejnění autorovy podobenky. To je přímo dárek velikonoční…

Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody