literární západ

Umínili jsme si, že nebudeme raději skoro vůbec psát o Středisku západočeských spisovatelů, poněvadž prý ni jediným slůvkem, které o něm utrousíme, „nepomáháme Plzni“. Toto starobylé město by jistěže nemělo být tak alergické na připomínky literární publicistiky a zrovna tak si Středisko dovede vypomoci samo, dokonce si utěšeně „pomáhá“ do té míry, až se po vlastech českých stále víc a víc traduje, že v Plzni nejsou dohromady vzato vůbec žádní spisovatelé. Nanejvýš členové skomírající a stagnující Obce spisovatelů s průkazkou v kabelce. Není to pravda a ani tyto ošklivé výroky nikterak „nepomáhají“ Plzni, ba právě naopak, leč v tom je Literární Západ a zejména Zápisník dr. No nevinně, dokonce je nevinnější než panic nikdá nepolíbený. Dále však, dále, neboť se nyní přihodily události nikoli nenadálé, leč hodné zaznamenání.

Před pár dny proběhlo v Olomouci městě rokování o literárních cenách: o knihách, které byly různými literárními cenami vyznamenány, jakož i o těch, které právem nebo neprávem přišly zkrátka. Kupodivu se vůbec nejednalo o Státní ceně za literaturu, o Ceně Jaroslava Seiferta nebo o Ceně Jiřího Ortena, čili o těch nejzávažnějších a nejreprezentativnějších. Zato se mimo jiné hovořilo o tom, co literární Plzni ani trošilinku „nepomohlo“ v kontextu české literární kultury: o tom, jaká to byla předloni hrůzná blamáž s udělením Ceny Bohumila Polana, jak předsedkyně Střediska spolu s výborem ustavila porotu, pohříchu naprosto nevědoucí co současné české a západočeské literatury se týče, přičemž takovou porotu, u níž se dalo předem najisto předpokládat, že udělí zmíněnou cenu paní předsedkyni. Tak se i stalo. Slova jako umělecká kvalita se vmžiku stala falešnou mincí. Už víckrát jsme konstatovali, že Plzeň bude mít z této ostudy pořádný kabát a že Cena Bohumila Polana bude mít ještě dlouho díky tomuto uboze servilnímu počínání o poznání menší hodnotu. Ale o to asi výborům a porotcům asi šlo. Asi chtěli po svém „pomoci“ Plzni. No, pomohli jí, pomohli. Čím větší ztropili ostudu, tím víc se urážejí. A o to pohoršeněji označují kritické připomínky v Zápisníku dr. No za hanopis.

zdroj: pinterest.comA co se tedy stalo? V úterý proběhla valná hromada Střediska západočeských spisovatelů, přišli snad všichni, kdo přijít mohli, plných šestadvacet lidí se tísnilo v malé místnosti, neboť na pořadu dne byly volby nového výboru. Namoutě, o tom se mluvilo již delší dobu, byť dosavadní zvěsti nevypadaly příliš důvěryhodně, dlouho se ovšem zdálo, že jde o prachobyčejnou koketérii a že dosavadní výbor bude pokračovat v nezměněném složení. A především v nezměněném myšlení. Však právě po zachování všeho minulého a všeho včerejšího či dokonce všeho předvčerejšího někteří zaslepení nebo záměrně nevidoucí a nevědoucí členové volali přímo úpěnlivě, dokonce na schůzích vykřikovali chvílemi nejednou až agresivně, že nepovládne-li dál staronový výbor, chudinka a chuděrka Středisko medle zanikne a bude po něm zrovna tak medle veta. A to nejméně až do skonání světa. Přesto se v úterý udál div divoucí: iks let panující výbor SZS skutečně odstoupil, musel se tudíž zvolit výbor nový – jenže, co čert nechtěl, z celého členstva mělo nakonec o práci ve výboru reálný zájem všehovšudy šestero lidí. Zhola nikdo jiný. Takže byla z této srdnaté šestice zvolena do nového vedení Střediska řádná pětice, která získala nejvíce hlasů. A je to! Takže nyní můžeme z povzdálí ostře sledovat, zda Středisko zanikne nebo nezanikne, zda zajde nebo nezajde. A zda se o Plzni konečně přestane vykládat, že v ní nejsou vůbec žádní spisovatelé. Tedy: prý až na Josefa Hrubého a Jana Sojku.

Jedna věc je ale nabíledni: složení výboru po volbách podstoupilo cosi jako velkou omlazovací kůru. Zajímavé však je, že ten, kdo dostal ze šesti statečných nejmenší počet hlasů a tudíž se nestal členem nového vedení Střediska západočeských spisovatelů (prý jich obdržel toliko dvanáct a ani o jeden víc), byl daleko široko nejmladší kandidát z uvedeného sexteta: před ním dostal přednost kupříkladu i kandidát již osmdesátiletý. Nic proti věku, zhola nic proti věku, my dříve narození býváme i moudří, leč nikoli pokaždé, což ovšemže právě tak, ne-li ještě více, platí rovněž o bytostech relativně nedávno narozených. Co je však nutno konstatovat jako podstatnou volební změnu: po mnoha a mnoha letech ve výboru nezasedá nikdo, kdo by reprezentoval – budeme tomu tak říkat – literární historii, literární kritiku nebo literární publicistiku!

Popravdě řečeno se zástupci těchto nebeských sfér byly v minulých časech velice špatné zkušenosti, přinejmenším z pohledu Zápisníku dr. No: ono totiž letité funkcionářské podřimování pod baldachýnem funkcí vskutku není nejužitečnější počínání, nicméně stalo se, co se stalo. Ostatně: navlas stejně je na tom Rada Obce spisovatelů, také v ní se filmové producenti a sexuologové a fotbaloví reportéři v jejím čele zvesela obešli bez lidí myslících o literatuře. Budiž ale podotknuto, že o některých takových lidičkách si tuze mylně myslíme, že oni opravdu „myslí“ o literatuře nebo se o to aspoň pokoušejí, zatímco pravda může být notně truchlivá. Nuže, v Plzni či ve Středisku tak „zabodoval“ pouze novopečený člen Střediska západočeských spisovatelů: novopečeným členem revizní komise se totiž stal Martin Šíp. Inu, možná je to naopak lepší, když literární kritik bude „jen“ revizorem. Není vyloučeno, že se tím nesrovnatelně víc „pomůže“ Plzni. Takže sice držíme Martinovi ve funkci palce, leč na místě je velice vážné varování: kritici nejsou oblíbení (pokud nejsou usměvavě servilňoučtí) a revizoři teprve nikoli, takže mohlo by dojít na křečovité hopsání po minovém poli. Po plzeňském minovém poli.

O takové události v životě literární instituce jako o volbách nového vedení Střediska západočeských spisovatelů se dozajista nešlo alespoň malinko nerozepsat. Víme tudíž, jak a nakolik si Plzeň v tomto případě „pomohla“. My jí prý však nepomáháme, tudíž i nadále se budeme nějakého většího zájmu o Středisko raději bedlivě vystříhat. Konstatujeme, že se našlo možných šestero pomocníků, zvoleno bylo patero pomocníků, přičemž odjakživa je známo, že pomocníků musí být čtrnáctero. Ergo těch pět by mělo pracovat za čtrnáct. Nechť jsou jim tudíž všechny literární živly patřičně nápomocny. My, oškliví a zlobiví nepomocníci, půjdeme dál i cestou Literárního Západu. A nesrovnatelně víc než obsazování funkcí nás trápí skutečnost, že plzeňský básník David Brabec přes Facebook marně shání oranžové tkaničky do bot.