literární západ

Bejvávalo, ba bejvávalo, že pod dohledem polistopadové Obce spisovatelů existoval (nebo: bejvával) Fond Boženy Němcové, z něhož se měla prokazovat a také se prokazovala pomoc spisovatelům nebo překladatelům, kteří se prokazatelně octli v nouzi: nemocným, nemajetným, všelijak postiženým záludnými a nelítostnými osudovými skotačinami našich životů. Fond se měl k světu a ti, kdo rozhodovali o výši vynaložených finančních prostředků, se snažili podat pomocnou ruku opravdu každému, pokud to šlo. Zdá se, že to bylo ukrutně dávno! Nemýlím-li se, určité pravomoci tohoto typu pak přešly na Český literární fond. Jenže potom… Nechci nikoho a nic z něčeho nařknout, nicméně skutečnost je taková, že po veškeré pomoci je veta. A není-li veta úplně po všem v tomto směru, pak z praktického hlediska mohou jedině nějaké výjimky potvrzovat pravidlo. Je-li nějaký literární tvůrce z různých důvodů na dně, nemůže se obrátit ani na Obec spisovatelů, ani na nikoho jiného. Pomož si sám, asi taková strohá slova by vyslechl v takovém případě.

Vskutku, kde jsou, kam se poděly ty časy, které už pradávno pominuly, kdy byl laskavý a empatický literární kritik a historik Antonín Jelínek coby předseda Obce spisovatelů více než příkladně vstřícný ke všem, a žel nikoli vzácným, zato o to truchlivějším kauzám tohoto typu! Lze vydolovat z paměti například situaci, kdy jeden nemocný literát a jeho neméně churavá choť, žijící v pohraničí po odchodu z Prahy, neměli ani na činži, ani na další poplatky, tížily je nezaviněné dluhy, peněz pozbyli naprosto. Ani invalidní důchody jim nebyly přiznány. Zůstávali naživu jedině díky tomu, že jim v místní samoobsluze dávaly prodavačky k jídlu nějaké pečivo a podobně zdarma, čili ze svého. Tehdy přišla pomoc Obce spisovatelů jako malý zázrak za bílého dne. Nebohý prozaik se dostal z nejhoršího a dokonce znovu začal psát a publikovat. Jenže ani empatický Antonín Jelínek už nedlí mezi námi. Všechno se teď šmahem odkazuje na „sociálku“, případně na charitu: dnes již spisovatelská solidarita nejestvuje skoro žádná.

V Plzni je nyní takovou přesmutnou kauzou tohoto druhu značně bědný stav, v němž se octl významný západočeský básník Roman Kníže. Předloni teprve šedesátiletý. Autor celé řady výrazných knih veršů, laureát Ceny Bohumila Polana, laureát Ceny Plže za poezii. Důležitější než kvantita literárních ocenění je pochopitelně nesporná kvalita autorovy básnické tvorby. Nuže, Kníže je na tom, jak už to kolikrát bývá, po intelektuální a tvořivé stránce možná záviděníhodně, zatímco jeho fyzická schránka je na tom o poznání hůř. Dlouhodobé onemocnění je během času stále tíživější a komplikovanější, což vedlo k tomu, že básník je v současnosti trvale hospitalizován a nějaké nadějné vyhlídky nejsou na obzoru. Jedině návštěvy přátel a různých spřízněných duší mohou tohoto umělce slova podpořit a posílit jeho uhasínající životní elán, který v Knížetově duši a v jeho mysli pořád ještě utěšeně doutná. Roman Kníže by samozřejmě kvitoval pomoc jakéhokoli ražení neboli každou podanou ruku, zřejmě ze všeho neradostněji by ovšem uvítal něco, co je nejspíše neuskutečnitelné: samostatný pokojík v léčebně. Neboť, jak básník sarkasticky nedávno poznamenal, nemrtví spolunocležníci jsou ti nejhorší. Vskutku, společností nemrtvých prý trpí nejvíce.

Situace, v níž se Kníže nachází, je v plzeňských kulturních krizích s největší pravděpodobností obecně známa. Ne vždy se však veřejnost přiklání k přirozeným čili lidským úvahám, jak svému bližnímu pomoci a co by se dalo pro jeho dobro učinit. Doslechli jsme se i značně nechutnou historku, že jedno nejmenované společenství, jehož je Kníže členem, dumalo a dumalo, jakým způsobem z něho vydolovat členské příspěvky. Arciže šlo o kulturní společenství. Že by autorovi těch pár korun křesťansky odpustilo, to nepřicházelo v úvahu ani náhodou: charita čili milost bohužel nepobývá v každém člověku a zvláště u některých letitých funkcionářů bychom ji bohužel pohledávali marně. Nakonec prý inkriminovanou částku zaplatila za hospitalizovaného básníka jiná členka (ne)uvedeného společenství. Je to pravda, není to pravda? Proběhlo to právě takhle, anebo je to poněkud nešetrná lidová tvořivost a neseběhlo se to vše takto ostudně? Základní poznatek je v tomto směru zhruba takový, že z této strany Knížeti nejspíše žádná pomoc nepřiputuje. Znovu je třeba konstatovat, jaká je škoda, že někdejší Fond Boženy Němcové dávno vzal za své. A z valné části už během let odešli na pravdu Boží i jeho někdejší obětaví iniciátoři.

Kašlou-li na Romana Knížete mnozí kulturní činitelé, jinak se to a bez zbytečných okolků říci nedá, jistěže a naštěstí to neznamená, že na něho kašlou všichni. Z iniciativy těch „jiných“ například v tomto roce vzniká nadace Charon, určená na podporu osobností české kultury, kteří se octli v nouzi, zejména ze zdravotních důvodů: básníků, hudebníků… Kupříkladu také lidí z předlistopadové nezávislé či alternativní kultury. Jejím prostřednictvím bude možné rovněž Knížeti alespoň do určité míry nebo v nějaké záležitosti pomoci nebo ulevit: zakladatelé nadace mají v úmyslu shánět pomoc i pro něho. Nebo mu alespoň na ten či onen pád nějak přilepšit. Organizátoři nadace přitom nevyžadují žádné dobré skutky nebo mediálně zneužitelná řinčivá charitativní gesta: pouze připomínají, abychom se i ve vztahu k našim postiženým bližním chovali nikoli jako egoističtí konzumní homunkulové, nýbrž jako lidé, abychom si počínali právě v tomto duchu a především jimi nepřestávali být. Neboť klíčovým slovem života je i pojem, jenž se odedávna zove charitas.