literární západ

Zdá se, že občas i rozmanité přemejšlování z tohoto Zápisníku může padnout na úrodnou půdu: lze žasnout, ale někteří členové Střediska západočeských spisovatelů se prý v minulých dnech domluvili, že půjdou navštívit hospitalizovaného básníka Romana Knížete, momentálně dlícího v Křimicích. Někteří se za ním vydají již po roce, jiní někteří ho navštěvují chvályhodně častěji. Mít auto, letadlo nebo taxikářku, též bych se za ním zdaleka vypravil, byť dozajista nepatřím do okruhu jeho blízkých přátel: přinejmenším však tak možno učinit z úcty k jeho poezii. Spíše by ale Kníže potřeboval pravidelné lidské kontakty než nějaký charitativní příspěvek: vždyť prý i v Senior Centru stále horečně píše a jeho básnické texty mají či zřejmě pořád budou mít svou kvalitu. Na rozdíl od tolika jiných… Nepochybně je na místě také poděkování těm, kdo za něho uhradili členské příspěvky. A kdo o jeho situaci projevili zájem. A těm, které to ani na okamžik nenapadlo a přitom jsou při penězích, můžeme o to víc poblahopřát: vždyť ušetřili trošinku korunek a bude jim o tolik o tolik o tolik líp na duši!

Takže raději pospěšme odtud a vydejme se z Křimic až do Františkových Lázní. Básnířka Alena Vávrová, která v nich málem od nepaměti pobývá (připomeňme, že je i novopečenou členkou výboru Střediska západočeských spisovatelů, o tom však ni slova dále, ať se nikomu nepřihodí neštěstí nenadálé), sepsala básničku, která je volně k nalezení a všem zájemcům nabídnuta k přečtení na Facebooku. Jsou to ironické verše, zesměšňující nebo rádobyzesměšňující dílem literární kritiky, dílem „jejich“ spisovatele, čemuž lze rozumět asi tak, že když například Martin Šíp pochválí verše zesnulého Karla Trinkewitze, medle se z nebožtíka Trinkewitze stává jednou provždy „Šípův“ spisovatel. A když třeba i Vladimír Gardavský, potom bude Trinkewitz náležet taktéž Gardavskému. Pokud se tomu dá rozumět též jinak, potom hledejme, pátrejme, tužme mysl. Někteří literáti mohou být z tohoto pohledu asi na roztrhání (zrovna Karel Trinkewitz), po jiných ani pejskové z povídek neštěknou. Nicméně si ani trochu nelámejme hlavu, po kterých. To přece bezstarostně vyřeší pejskové za nás.

Nuže, Alena Vávrová nabásnila na Facebook toto. Svou básničku nazvala Tou cestou se dej (hle, výzva jakoby určená prorokům na poušti) a zní takto: „Toto je rada / slávychtivým / kritikům a Jejich / spisovatelům: // Uvař v televizi / dva tři zaručeně / levné či utajené / recepty // a budeš slavnější / než Hemingway / Ernest Tak jest / Tou cestou se dej.“ Pochopitelně jde o ironii, pochopitelně jde o nadsázku, pochopitelně jde o hyperbolu. Navíc Vávrová pravděpodobně nemá sebemenšího tušení, že to, o čem píše či básní, by se teoreticky vzato koneckonců mohlo stát: Grantová agentura Akademie věd České republiky totiž nedávno schválila grant na vědecký průzkum a výzkum… ano, kuchařek. To se ovšem týká literárních vědců, z nichž jen někteří jsou i literárními kritiky, zatímco ti nepočetní a nemnozí „pouzí“ literární kritikové se budou muset obejít bez vědeckých kulinárních poznatků. Nelze ani trochu vyloučit, že někteří z těchto podivuhodných kritikusů jsou v soukromí znamenitými kuchaři. Dozajista nikoli kuchařkami, poněvadž literární kritičky nejsou v českých končinách málo, a ano-li, potom výjimka potvrzuje pravidlo.

O spisovatelích si něco povíme zakrátko, teď honem honem spějme k literárním kritikům. Jsou slávychtiví? Někteří mimo veškerou pochybnost. Jsou ale slávychtivější než básníci a spisovatelé? V žádném případě nikoli. Copak je jejich ješitnost větší a může být větší než ješitnost či marnivost zrovna některých soudobých básnířek? Jistíme, že kdeže, notně jistíme, jak rád psával a neméně rád říkával Bohumil Hrabal, že ani náhodou nikoli. V čem totiž může ve skutečnosti spočívat nějaká slávychtivost kritika? Vždyť, je-li to kritik a jde-li opravdu o kritika, toliko v tom, že jeho kritický úsudek či kritický úradek se blíží tomu, čemu se může říkat co nejpregnantnější postižení a pojmenování estetické hodnoty literárního textu.

Baže, báseň dozajista může být slaboučká, kritikův analytický výkon rovněž může být pěkně či vlastně nepěkně slabingrovský. Básníci a prozaici literaturu vytvářejí, kritikové ji vykládají, hodnotí ji, jakož i demonstrují, jak se může literatura vykládat nebo jak se může a má hodnotit. Zdrcující, leč velice výstižný verdikt negativního ražení svého času pronesl sršatý italský bohemista Giuseppe Dierna. Když zvěděl, že se na hradě Bítově sejde stovka českých básníků, pokýval hlavou a postýskl si: Stovka grafomanů… Dozajista se mýlil, celá stovka jich tam nedorazila. Možná osmdesát… Pár dalších byli prozaikové a pár dalších se hlásilo k literární kritice. Přičemž nebyli ani za mák slávychtiví. Až na ty grafomany.

Co by však asi každému literárnímu kritikovi vrtalo kritickou hlavou: proč by měl být, sakulentské dílo, slavnější než Hemingway? A proč zrovna Hemingway? Copak je to vůbec možné? Kromě toho: copak dnes někdo Hemingwaye zná? Leda tak jeho vous a to ještě kdoví jestli. Několik generací jeho knihy milovalo, možno však říci, že několik generací už nic nečte, ani poezii, ani prózu, ani kritiku. Ani Hemingwaye. Ani ten kritikus, který uvěří povzneseně ironické Vávrové na slovo a začne prozrazovat v televizi své kritické recepty, nemůže být slavnější než Irena Obermannová nebo než Halina Pawlowská. Nemluvě o tom, že na obrazovkách se kritikové objevují nanejvýš tak jednou za uherský rok, možná dokonce jednou za pár uherských roků. Žurnalisté ano, publicisté ano, básnířky ano, ti všichni si mohou namlouvat, že tam něco pořádného ukuchtí, až všem potečou sliny, a hned z nich budou malincí čeští hemingwayové – jenomže kritikové si taková přání nebo takové sny nemohou dovolit. To by totiž byl zázrak. Ačkoli i zázraky se někdy dějí: bylo nebylo, leč svého času se vyučený kuchař stal šéfredaktorem literárního časopisu. A vařil, vařil, kolikrát jak z vody.

A co ti slávychtiví literáti? Přiznejme si, že se snad ještě ani jedinkrát nestalo v dějinách literární kultury, že by si některý literát stěžoval, jak ho některý kritik nehorázně přechválil. Přitom k tomu kolikrát dochází, přihodí se, že kritik (zpravidla nekompetentní, i tací jsou a budou) někoho přechválí, a to nemusí kvůli tomu kvačit s rendlíkem poživatin do televize. Beztak je potom polichocenými autory nejenom chválen, ale i oblibován, oceňován… Především našimi slávychtivými autory. Ano, nechť touto cestou se dají, aby byli slavnější než Hemingway, ano, než ten onen, než ten Ernest.

Jenže stejně nebudou, pravím na mou čest. A myslím to fest.