literární západ

Zdá se, že hlavní událostí plzeňského literárního života byla návštěva veletrhu Svět knihy, kam se o víkendu vypravili mnozí literáti z Plzně a nyní mohou vzájemně rekapitulovat dílčí dojmy. Své knížky na veletrhu podepisovali Milan Čechura, Ivo Fencl… a možná i další. Na veletrhu se dělo přemnohé, také tam slavnostně udělovali letošní Cenu Jiřího Ortena. Mezi závěrečnou trojicí nominantů (jde o mladé básníky a prozaiky) nefiguroval ze západních Čech tentokrát nikdo: snad však předloňský vítěz Vratislav Maňák, ostatně některými „kompetentními“ Plzeňáky indolentně přehlížený, nezůstane jediným západočeským laureátem tohoto ocenění! Ti plzeňští „znalci“, kteří se k Maňákovi obrátili povýšeně zády, by se ještě teď a pokud možno i pěknou várku následujících let měli hluboce stydět. A především se hlava nehlava necpat jak malí Jardové do žádných porot, v nichž jde o krásnou literaturu. Nerozumějí jí ani za mák, jinak se to říci nedá.

Dějí se však i jiné věci, které si zaslouží komentovanou zmínku. Pražský kulturní týdeník A2 nedávno uspořádal besedu se spisovateli, na níž se hovořilo také o Obci spisovatelů a v diskusi se vyjádřila i známá prozaička Petra Hůlová. Pravila asi tolik, že podporuje myšlenku takového spisovatelského společenství, že literáti potřebují organizaci tohoto druhu, že však má informace, že v Obci spisovatelů či s Obcí spisovatelů je to „strašně hrozný“. A připustila, že by tím pádem mohla vzniknout i nějaká jiná „Obec“ spisovatelů, v níž by se logicky mohli shromáždit zejména mladší nebo středogenerační autoři, jichž je v nynější Obci velice poskrovnu či ještě méně. Hůlová není první ani poslední, která zastává podobný názor, mluvilo se o tom už nejednou a na mnoha fórech, jenže autorka nikoho nejmenovala, hovořila v obecné rovině. Leč co se nestalo: Obec spisovatelů, rozuměj její vedení (kdo neví, oč běží a kráčí, nechť tedy ví, že v čele Obce nyní stojí producent „béčkových“ filmů a známý sexuolog, bůh suď – zde nikoli Bůh – proč a nač), zareagovalo velice pohoršeně, ne-li velmi podrážděně. Dokonce veskrze hystericky. Na víceméně nevinné polemické konstatování odpověděli ošklivým osočováním osoby Petry Hůlové (došlo tedy k reakci nikoli ad rem, nýbrž ad personam, jak je stále častěji zvykem), leč nejen to: tito vševědi prohlásili, že Petra Hůlová se z hlediska kvality svých knih „propadla do suterénu české literatury“.

Což je zdánlivě opravdu slovo do pranice, leč s kým se proboha prát? S výrobcem filmových šmejdů? Se stárnoucím sexuologem? Či s někým jiným v Radě Obce spisovatelů? V ní přitom nezasedá žádný kritik, tudíž nešlo o vyjádření literárního kritika, který by taková hodnotící slova musel či mohl argumentovaně obhájit, nýbrž o výprsk zlovolné řevnivosti ze strany nějakého spisovatelského „kolegy“. Ano, Hůlová by měla psát méně, určitá nadprodukce jí neprospívá, ovšem výrok o „literárním suterénu“? Slova, která poplivávají a přímo špiní dosavadní tvorbu autorky, která už získala celou řadu renomovaných literárních cen? Možná měla štěstí, možná se váhy nakonec vždy přiklonily na její stranu, nicméně už sám fakt, že se o ocenění jejích knih víckrát uvažovalo (a pak k tomu došlo), potvrzuje, že nejde o náhodu. Možno říci, že nové knihy Petry Hůlové nejsou nejlepší (nejsou!), možno říci, že se tomu či onomu vůbec „nelíbějí“, ale vykřikovat cosi o literárním suterénu? Tady nestačí říci svatá prostoto, zde je na místě povědět: Svatá sprostoto! A hysterická k tomu. Patří-li Hůlová do literárního suterénu, ve kterémpak patře se pohybují paní a páni z Obce spisovatelů?

Foto Zorge RichardA ti jsou kdo? To jsou přece i plzeňští spisovatelé. Když se přišlo s touto insinuací, jako že Hůlová je v suterénu, každý tuším z pětadvaceti plzeňských členů Obce by si měl položit otázku, kde se nalézá on, když Petra Hůlová je v nějakém tvůrčím suterénu. Neodvažujme se nic ani naznačit, vždyť ve schodištích a bludištích Obce spisovatelů se vyzná málokdo, zřejmě tam však suterén nemají nebo se mu v Obci všichni raději pečlivě vyhýbají. Lze tomu rozumět tak, že pouze stovky nečlenů Obce pobývají v tomto suterénu, možná mimo prostory Obce, zdaleka nejenom Hůlová? Živě si představuji, jak v Plzni potkávám kupříkladu Josefa Hrubého, ptám se, kam se dopracoval v Obci on, jenže Hrubý skromně mlčí a pak ze slušnosti odpoví, že neví, možná však bude někde ve zvýšeném přízemí. Bez výtahu. Tam není slyšet nářek dušiček ze suterénu. Jenže to hysterické kvílení přichází odněkud shora nebo kdovíodkud shůry.

Hysterii se ale v českých končinách nadmíru daří. Když prý na nedávné členské schůzi předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů odstupovala (konečně!) z funkce, na závěr svého funkcionaření si vyžádala tzv. poslední slovo a s gestem chuděrky kráčející z Olympu přímo na popravu sdělila veřejnosti, že jí „Vladimír Novotný zkazil život“. Opravdu, není nad dryáčnická hysterická gesta! Pak by se mohlo zdát, že nebohou básnířku nějaký zatrolený floutek Novotný opustil, jak se píše v šestákových románech či v staropanenských básničkách, bídně ji bídák nechal protloukat se životem, namoutě, div že ne coby ubožačku svedenou a opuštěnou. A nyní již i zkaženou, jak se dovídáme. Co z toho vyplývá: jak snadné je někomu život zkaziti! Jenomže čím vlastně? Že kritik a šéfredaktor literárního časopisu zpochybňoval verdikt pseudoporoty, proč tato podstrčila půlku Ceny Bohumila Polana paní předsedkyni, tč. ex-předsedkyni? Bodejť by to nezpochybňoval a zdaleka nebyl sám, ostatně zrovna teď na jaře se o tom v Olomouci znovu povídalo jako o šílené ostudě plzeňské. Pokud tehdejší kauza někomu zkazila život, potom nebožtíkovi Karlu Trinkewitzovi, který se s předsedkyní musel o polanovské vavříny pohříchu podělit. Raději si pro ně ani nepřijel.

Jak však vypadá takový zkažený život? Svým způsobem docela záviděníhodně. Paní předsedkyně ani nemrkla a schramstla literární vavřín, který si nezasloužila. Právě tak schramstla finanční sumičku, která jí budiž přána, měla ji však charitativním gestem dopřát nemajetným a nemohoucím. A když skončila ve funkci západočeské předsedkyně, prý ze zdravotních důvodů, zřejmě z navlas stejných zdravotních důvodů natotata schramstla notně prestižní funkci v Radě Obce spisovatelů, v níž de facto zastupuje celou západočeskou literaturu a je panem předsedou Obce (ano, tím chrličem béčkových filmů) vychvalována, jak si ve funkci dobře vede. A jak vyplývá z nedávného dění, nikterak se prý nepohybuje v žádném „literárním suterénu“. Že by na věžičce sv. Bartoloměje? Vskutku a věru zkažený život k nepřežití. Potom opravdu nezbývá než činit značně teatrální a hysterická prohlášení. Přesněji řečeno, citujeme-li pochmurný aforismus Karla Trinkewitze, je to sice hysterické až běda, leč nejde o prohlášení, nýbrž o typické „prolhášení“.