literární západ

Plzeňský literární život pochopitelně není pouze Plzeňský literární život (PLŽ) čili literární periodikum, které se jim zabývá, nýbrž také – dá se říci – každodenní literární život v Plzni. Pohříchu se v něm pohybujeme stále víc pouze virtuálně, takže jsme zpravidla odkázáni na informace různého druhu. Jednou včasné, podruhé již méně. Někdy dokonce – však jsme o tom psali v minulém Zápisníku dr. No – se o něčem zajímavém dovídáme prostřednictvím celorepublikového deníku Sport. Zpráv o tom, že plzeňští filharmonikové spolu s hráči Viktorie Plzeň zazpívali a nahráli klubovou hymnu, však nakonec doputovalo povícero. Někteří si stěžovali, že angažovaní filharmonikové nestydatě fotbalisty „přeřvávají“, jiní vyčítavě konstatovali, že se Milan (rozuměj autor hymny Milan Čechura) nikomu nepochlubil, většina se ale shodla, že na nahrávce nebylo zhola ničemu rozumět. A dr. No se dočkal dosti překvapeného i překvapivého komentáře, který zněl: „To jsme nevěděli, že jste takový Načeradec…“

Poznámka to je přátelská, ano, jde o veskrze přátelskou repliku, nicméně o repliku či poznámku naprosto zavádějící. Pan Načeradec byl přece slávista – a toho bohdá nebude, být na tomto světě slávistou Načeradcem nebo, což je ještě horší, státi se slávistou Načeradcem. Pokušení srovnávat s ním někoho je však i v literárním všehomíru dozajista přípustné. Co naděláte, co naděláme. Koneckonců takřečených slávistů neboli vyznavačů tzv. sešívaných barev je v našich končinách údajně mnohem víc než utěšeně se množících upírů nebo v Čechách se bezstarostně potulujících nebo poletujících mimozemšťanů, a to vůbec nemluvíme o nepočetných slavistech, pokračovatelích Josefa Dobrovského, neboli o reprezentantech kulturní, historické či filologické slavistiky. Takovým zprvu jihočeským, nyní pražským slávistou je třeba publicista Jan Rejžek: ten musí trpět jak zvíře, když vidí, jak si jeho klub přisvojují a potápějí mazaní a ostří hoši z (bývalé) KGB!

Ostatně: prozaika a autora písňových textů Milana Čechuru možná oprávněně podezříváme z rozmanitých neujasněností v hájemství fotbalového světa, ze slávistického vyznání ho však obvinit nemůžeme. Psaní hororů by tomu sice nasvědčovalo, leč autorovy humoristické příběhy nikoli. Nechme však panoptikální SK Slavii být a raději se ptejme, zda má Čechura jako tvůrce viktoriánské hymny opravdu aspoň titěrnou šanci získat Uměleckou cenu města Plzně? Stěží, stěží, v příslušných porotách moc porotkyň viktoriánek nevysedává. Tudíž jest pravděpodobno, že ostrouhá, na druhé straně v soukromém mailu prozradil, že po ničem netouží víc než po Pravidlech české kopané. Možná by se však ještě před zahájením dalšího ročníku fotbalové ligy mohla sestavit a vypravit deputace hráčů Viktorie rovnou za primátorem a přimluvit se. Jinými slovy zaorodovat. Neboť, ať si loňského laureáta, básníka Josefa Hrubého vážíme sebevíc, přiznejme si bez okolků, že klubovou hymnu by ani napsat, ani zapět rozhodně neuměl. Nesvedl by to. A to ani před namátkou deseti nebo dvaceti lety. Přesto má Uměleckou cenu města Plzně doma v šuplíku.

Dále však od fotbalu, dále, neboť nás čeká měsíc u obrazovek. A dilemata, zda trávit čas u dobrého (???) filmu nebo u dobrého (???) fotbalu. Takže se porozhlédněme, co se ještě v plzeňském literárním životě odehrálo a událo. V polemickém sporu se rčením, „kde je zakopán pes“, vydalo Středisko západočeských spisovatelů knížku o pejscích: více než deset literátů a literátek, platí to i v obráceném pořadí, dalo hlavy dohromady a sepsalo, každý po svém, psí historie. Dokonce připadli i na mladého plzeňského badatele, který by jim tyto výtvory zredigoval. Knížka už zřejmě přišla na svět, jak se přesně nazývá, to nám neutkvělo v mysli, však se to leckdo dozví i bez přičinění Zápisníku dr. No, co je však evidentní, toť zkušenost, že nepochybně kráčí o „psí knížku“. Samozřejmě: proč ne. Časem možná dojde i na nějakou kočičí knížku. A kdybychom připomněli určitou kulturní solidaritu, pak by se měl stát zázrak a byla by sepsána a vydána rovněž „plží“ knížka. Přičemž každý ročník Plže dohromady vzato obnáší kolem čtyřset stran západočeské literatury, poezie, prózy i publicistiky, takže to je pokaždé Plží kniha jak hrom. Leč sluší se navrátit ke zmíněné „psí knížce“. Jde přece o novinku západočeského písemnictví.

Co k tomu říci? No že se na Facebooku objevila poměrně velká fotografie z „křtu“ této publikace. Mnoho lidí v literárních kruzích sice není rádo, když se tohoto slova užívá v souvislosti s „vítáním“ nového beletristického titulu, leč co počít. Lepší to už nebude. Říkejme tomu kupříkladu knižní vernisáž. Nuže, co na uvedené fotografii vidíme? Striktně vzato pranic. Všude vepředu jsou jakési záhadné černé či rozmazané siluety (vesměs lidí, nikoli psů) a kdesi vzadu za nimi vidíme pódium či stoleček, u něhož vysedávalo několik osob, a to poznovu lidského ražení, nikoli psovitého. Nebylo zhola jasné, o koho jde, kdo to má být, ba ani ze záběru nevyplynulo, kdo to není: seděl tam jinak řečeno bůhvíkdo. Psi to určitě nebyli, ti pravděpodobně zůstali na stránkách knížky. A v připojeném titulku se nám dává na vědomí, že v plzeňském Artamu se „křtila“ či vítala v literárním světě ona nová knížka, tentokrát „psí knížka“. Ale kdo ji křtil, zda pozvali literární kynology, nic není povědomo. Kdo by viděl jen to záhadné foto, nic by nepochopil a ničemu by pro jistotu nevěřil. Zkrátka a dobře je asi nyní v Plzni víc pejsků než kdy předtím.

Ještě více zkrátka a pramálo dobře však vyznívá konstatování, že není ani trošilinku jednoduché psát o literárním životě nebo dění v Plzni, obecně vzato o literární kultuře ve městě. Jednou se potýkáme s nahrávkou, na níž není skoro ničemu rozumět, podruhé se nám předkládá k vidění reportážní snímek, na němž je vidět málem méně než nic čili jinými slovy není na něm vidět pranic. Nedá se nic dělat. Příště budeme, doufejme, něco lépe vidět a něco lépe slyšet. A snad i lépe číst a lépe psát. Zatím se tudíž potýkáme s audiovizuálními tajemstvími. Zato slabomyslným kvákům, jaké by to bylo krásné, kdyby v západočeské metropoli již v příštím roce začal vycházet úžasný kulturní časopis, těm se poskytuje prostoru, co hrdlo ráčí. Pikantní je, že ten slaboduchý pisálek se domníval, že mu jeho bludy v novinách zaplatí. Vědět, že nikoli, možná by je ani natolik upoceně a natolik „mimo mísu“ nesepisoval.