literární západ

V nejmenovaném českém krajském městě (Plzeň to opravdu není) chtějí uspořádat bohemistické kolokvium či sympozium, v němž by se zabývali… A problém je v tom, jak předmět badatelského zájmu v této souvislosti co nejvýstižněji pojmenovat: jako současnou ženskou prózu? Nebo jako prózy napsané autorkami? Nebo nějak úplně jinak? Žádné označení není ideální, celá řada autorek kategoricky tvrdí, že s tzv. ženskou prózou nemají nic společného a že nejedna z nich beztak píše jako muži, přičemž prý mnozí spisovatelé rodu mužského naopak a pohříchu volí styl spíše zjevně ženský. Zároveň se ale ústy kritiky, koneckonců však i v čtenářských ohlasech mnohdy konstatuje, že v soudobém českém literárním dění opravdu existuje určitý fenomén, jehož podstatou je zjevná kvantita beletristických děl vytrysklých z ženského pera (tím dnes jistěže máme na mysli texty vytrysklé z počítače). Otázkou je, zda jde především o tvůrčí kvalitu, anebo převážně o vypravěčskou kvantitu, nicméně tento fenomén je nepochybně v české literární současnosti výrazně přítomen. A může zrovna z kvantitativného pohledu ba i úporně narůstat.

Nerozhlížejme se však po celých královských Čechách, ani po moravském markrabství nebo po slezském knížectví. Zůstaňme raději v Plzni a ptejme se, která prozaička z tohoto regionu (dozajista včetně širších západočeských končin) by mohla být uvedena jako reprezentantka uvedeného fenoménu? Je-li některá natolik významná, aby se o ní mohlo či dokonce mělo na onom bohemistickém rokování mluvit? Jenže ihned přichází námitka: Nepřevažují v současnosti v Plzni básnířky? Včetně nepíšících nebo skoro nepíšících básnířek? Zesnulý divadelník a publicista František Juřička jich svého času galantně uvedl dlouhou řadu a to ještě zdaleka nejmenoval všechny. Navíc jich v nedávném období opět trochu přibylo, byť pouze časopisecky publikujících. Anebo: není dosti záludný a zákeřný problém rovněž v tom, že dnes je nesrovnatelně obtížnější vydat prózu? Vždyť z hlediska financí jde o podstatně nákladnější záležitost než třeba vydání útlé (nebo i poněkud korpulentnější) básnické sbírky. Na tenhle počin se najde i sponzor s fyziognomií dobrého kamaráda, který je při penězích, zato na prózu? Tam je to o poznání horší, a proto není v Plzni (nepochybně nejenom v Plzni) tzv. ženských próz nikterak nadbytek.

Jenže: neradi bychom sklouzávali k nějakému výčtu. Nebožtík Juřička se rozumně rozmáchl a vyjmenoval celý růženec jmen, žádnou básnířku však extra nevyzvedl. Což je rozumné: kdybychom na piedestal pozdvihli jenom jednu jedinou, všechny ostatní by jí možná oči vyštípaly. Na kritika by si netroufly, ovšem i kritik může mít obavu, zda jeho chvála nevyzní pro tu nebo též onu osobu jako příslovečný polibek smrti. Takže to vše může smysluplně vyústit v otázku položenou širší veřejnosti: kterépak plzeňské nebo západočeské autorky si z čtenářského hlediska (kritiků je v Plzni poskrovnu, ba poskrovničku) považujete nejvíc, kterou nebo které byste uvedl v první a poté v druhé řadě? Píše některá z nich o Plzni? Nebo o západočeském prostoru? Je vůbec možné takto uznale ocenit či připomenout někoho zcela konkrétního? Možná plzeňská nebo západočeská próza psaná ženami jako obecnější pojem ani neexistuje, kdoví, možná tady jsou jenom některá konkrétní díla a některé konkrétní autorky. Kde jsou však hranice regionu, co s těmi, kteří už drahnou dobu působí v jiných lokalitách a do Plzně se vracejí spíše příležitostně? Jako například, uveďme je v abecedním pořadí, Karla Erbová a Alena Zemančíková?

Pořád se bráníme nezbytí uvést některou konkrétní osobu, pořád toto zamyšlení prezentujeme v prvé řadě jako dotaz: je zde někdo takový, čili taková, je zde nějaká prozaická královna Západu, zaslouží si některá prozaička z regionu podobné pojmenování? Nějaký čas byla do určité míry spjata se Západními Čechami renomovaná spisovatelka Alexandra Berková, už však dosti dlouho není mezi námi a v nebi se stejně o žádných literárních regionech nemedituje. Navíc jí prý v Bezdružicích, u nichž měla svůj letní příbytek, nemohli přijít na jména, to však nic nevypovídá o její umělecké pověsti. Od Bezdružic je to sice daleko, leč poblíž Domažlic nyní žije autorka, o níž se v českém kulturním společenství mluví jednoznačně nejvíc, která pochází ze západočeského prostředí, ani tu však záměrně nehodláme jmenovat. Zvláště když jí někteří Plzeňané z řevnivosti, nevraživosti a závistivosti rovněž nemohou přijít na jméno. Nejsou to jistěže zrovna ti pseudovlastenečtí Plzeňané, kteří by městu byli užiteční, indolence a ignorance však v sobě mají více než vydatně. Málo platné, kdyby dotyčná literátka, uznávaná všude, pouze v západních Čechách nikoli, zasedala v nějakém plzeňském vejboru a štěbetala tam o vnoučatech nebo třeba o tom, kdo všechno jí zkazil život, to by bylo jinačí kafe!

Co z toho vyplývá? Pravděpodobně výzva, kterou můžeme vtělit do těchto slov: milé plzeňské a západočeské básnířky (těch nemilých se to rozhodně netýká), zkuste psát prózu! Nemusí to být hned rodinná kronika nebo mnohadílné historizující vyprávění. Možná ji pište i kvůli tomu, ať ty autorky, kdo si už v Plzni a okolí vědí s prózou rady, mají nějakou slibnou konkurenci, případně nástupce a pokračovatele, anebo sympatické umělecké souputnice. Třeba ale už v Plzni existuje „tajná“ spisovatelka, která píše nějaký velký román přibližně už od svých patnácti a ráda by ho vydala, až bude mít vyhotoveno přinejmenším tisíc stran! Proč by to nemohlo být vyprávění – na způsob rakouského prozaika von Doderera – namátkou o tom, že ten, kdo ji učil na vysoké škole, předtím učil i její maminku, předtím učil i její babičku, předtím učil i její prababičku, předtím i… Dál to znáte, o tetách, tchyních, švagrových či neteřích, to vše i s předponou pra- nebo prapra- či praprapra-, je zbytečno se zmiňovat, v knize se však o nich určitě psát bude. Stejně jako o vypravěččině dceři (dcerkách) či vnučce (vnučkách), kteréžto samozřejmě také učil zmíněný nezničitelný pedagog. Na Západočeské univerzitě je zkrátka a dobře živo. Vlastně neživo.

Koketujeme tudíž poněkud rozmarně, koneckonců jde všehovšudy o cílevědomou literární nadsázku, s bohulibou ideou nevyhlášeného konkursu na nej- nej- nej- plzeňskou či západočeskou prozaičku. Měl by se stihnout ale dřív, případný nebo pomyslný konkurs, než pod vedením magistrátu v Plzni vypukne epidemie všeobecného nevkusu a pošlapávání živé kultury ve znamení Evropského hlavního města kultury a jeho buněčně se množícího úřednictva. Ti i ty pak budou úplně ve všem také nej-, nej- a nej.