literární západ

Namoutě: zástupce šéfredaktora literárního měsíčníku PLŽ opakovaně pisatele těchto sloupků ujišťuje (nebo uklidňuje?), že má jiný názor na Středisko západočeských spisovatelů nebo na všelijaké předražené a přeplácené taškařice v plzeňských ulicích než on, dr. No. Kromě toho se zapřísahá, že příspěvky na Literárním Západu číst nebude a nebude a nebude, neboť problémy naší kultury, o nichž se v nich mnohokrát píše, ho pravděpodobně nezajímají ani v nejmenším. Ano, tak už to chodí: má-li prý někdo názor, musí si za ním stát a nejlépe se za ním stojí tak, že takový člověk má oči zavřené, uši a nozdry si zacpává a pokud možno raději ani nedýchá. Aby totiž nějakou náhodičkou jeho názor něco neovlivnilo. Jde-li však o dr. No, ten už dávno nemá na Středisko názor veškerý žádný. Možná mu toto společenství už dlouho připadá jako „vesnička má středisková“, leč k tzv. názoru má opravdu daleko. Co si myslí, to si myslí. Jenže stejně se zmínce o této instituci na Literárním Západu nelze vyhnout, i když teď půjde o momentální situaci Obcí spisovatelů. Jak se tomu totiž máme u sta hromů vyhnout, když téměř všichni aktivní členové Střediska západočeských spisovatelů – snad až na ing. Vladimíra Gardavského – jsou zároveň i členy Obce?

Nuže k Obci. V nejnovějším čísle kulturního obtýdeníku A2 vyšla celá série rozsáhlých článků, které jako celek vystavují z hlediska české literární kultury cosi jako úmrtní list právě Obci spisovatelů, jinými slovy i dvěma či třem stovkám členů, kteří v ní ještě zbyli. Možná někdo mezitím přibyl, možná někdo mezitím ubyl. Nejdůležitější budiž konstatování, že tyto polemické příspěvky se týkají velice konkrétních problémů. K nynější bídě Obce se vyjadřují spisovatelé, kritici a publicisté a všichni jako jeden muž a jedna žena odpovídají na základní dotaz: Potřebujeme Obec spisovatelů? mírně řečeno velice zdrženlivě, nemírně řečeno jednoznačně negativně. V této souvislosti se kladou dosti zásadní otázky: Jak chtějí zástupci Obce spisovatelů (dále: OS) hájit zájmy literárních časopisů, když si je pletou, vůbec nevědí, který vychází na internetu a který v tištěné podobě? Nebo jak může OS zastupovat literární scénu, když její reprezentanti a mluvčí nemají tušení, kdo je kdo, kdo je básník, kdo prozaik, kdo kritik? A dotřetice znovu parafrázujeme stanovisko kritika Karla Pioreckého (A2, č. 13, s. 18): jak se chtějí v OS stát profesní spisovatelskou organizací, když nevědí ani zbla o její historické identitě?

Tento kritik, s jehož postojem i argumenty se plně ztotožňujeme, se posléze táže, jak je to vůbec možné. A konstatuje, že OS je „v takové krizi, že je v ní možné už úplně všechno. To, co se dnes stalo skutečností, bylo by v minulosti nemyslitelné. Amatéry a diletanty už dnes hanba nefackuje, když se postaví do čela organizace, která má primárně reprezentovat profesionály. Nezdráhají se dokonce sprostě útočit na autorku, která se může prokázat respektovanou tvorbou mnohem snáz než celá Rada Obce dohromady.“ Tady Piorecký odkazuje na kauzu, o níž jsme již v Zápisníku dr. No referovali: jak anonymní mluvčí OS klasifikoval dílo Petry Hůlové jako „vzor pokleslosti a kýče“ a zařadil ji do „literárního suterénu“. Tento hlupácký atak ostatně podpořil i místopředseda OS, sexuolog Radim Uzel. Zrovna v jeho případě nemají beletristické kvality ani autorovy popularizační práce jako Sexuální zvěřinec nebo Sex a chlast – to je slast. Přitom to, co by OS mohla činit, leč nečiní, v zahraničí mnohdy dobře funguje a leckde existují akceschopné spisovatelské spolky či sdružení. V Čechách nikoli.

Co s tím, ptá se Karel Piorecký, a praví toto: „Reformovat Obec spisovatelů je dnes už nemožné. Poslední smysluplný pokus proběhl před deseti lety. Od té doby Obec jen přežívá a postupně likviduje své dobré jméno. Představa, že se v důsledku současných diskusí stane aktivnější a viditelnější, což si někteří z nás před rokem snad ještě přáli, je děsivá. Pokud nemá Obec spisovatelů tolik sebereflexe, aby svou činnost ukončila, měla by aspoň změnit svůj status a stát se spolkem přátel literatury, jehož jediným cílem je samotný komunitní život.“ K podobnému závěru docházejí i v redakčním editorialu A2, v němž stojí psáno, že „zda se Obec přejmenuje na Spolek přátel literatury a přenechá svou roli nějaké funkčnější organizaci, nebo pomalu zanikne, je zatím ve hvězdách.“ A mají vedení OS za zlé především „naprosté odtržení od aktuálního dění v literatuře“. Což je pravda drsná a krutá, ale také pravda pravdoucí. Reforma je asi opravdu nemyslitelná! Koneckonců i dr. No patřil v roce 2004 k šestnácti bláhovým „protestantům“, kteří se, jak se nyní podotýká, „tehdy skutečně snažili Obec spisovatelů zachránit“. Marně, rceme truchlivě, marně a beznadějně. A to ještě OS nespoluvedl sexuolog, který teď v souvislosti s někdejším protestem provolává vítězoslavně: Pohořeli! Pohořeli!

Padla slova, že OS po zvolení Tomáše Magnuska za předsedu v roce 2011 se v současnosti „dostala až samé dno“. Také pohořela. Leč proč to vše rekapitulujeme? Poněvadž, jak již bylo řečeno, výrazné zastoupení v členské základně Obce spisovatelů mají plzeňští a západočeští spisovatelé. Možná se podílejí na něčem, o čem nemají vůbec tušení, možná se ani nepodivují nad tím, že v Obci je jaksi „vylidněno“. Že tam výraznějšího tvůrce sice najdou, ale nutno ho dlouho hledat s lucerničkou. Že její členstvo i její vedení opravdu vůčihledě připomínají řečený spolek přátel literatury. Který však má velké ambice, neoprávněné ambice, nepochopitelné ambice – přičemž veškerou jeho existenci a jeho účinkování charakterizuje Karel Piorecký neslitovně, až brutálně, nicméně přesvědčivě: že jsme totiž v případě nynější OS svědky „invaze diletantů“. A tumáš čerte kropáč. A diletanti, míní pisatel článku, vesměs odmítají reflektovat kritiku a jsou bohatě saturováni samotnou příležitostí podílet se na tzv. prestižním literárním dění… Neplatí to i pro Středisko západočeských spisovatelů?

Arciže nehodláme tvrdit, že všichni členové západočeského Střediska jsou diletanty, Jistěže nikoli. Jenže jako členové OS se v této roli či pozici octli až po uši. Volky či nevolky? Vztah mnohých členů ke kritické reflexi bývá vskutku vysloveně diletantský, darmo mluvit. Lze se pouze podivovat, proč se této „invaze diletantů“ účastní kupříkladu i „nediletantka“ Daniela Kovářová, západočeská prozaička a publicistka, která se nechala zvolit do Rady OS. Co tam pohledává? Copak jde o prestižní literární dění? Copak v OS o něco závažného jde? Ano-li, o co? Proslýchá se, že například pro Ministerstvo kultury ČR už OS dávno není partner na úrovni a o problémech současné literatury mnohem raději jedná s jinými seskupeníni. Kovářová dejme tomu může pomoci vyvést OS z dlouhodobé klinické smrti, co však dál? Nebude mnohem víc na svém místě v nově zvoleném výboru Střediska?

Odcitujme na závěr slova prozaičky Petry Hůlové, kterou všehoznalé vedení OS pro její kritická slova nedávno označilo za nepřejícného záškodníka: „Čert vem Obec, jde o to, že v Česku chybí profesní spisovatelská organizace, která by dělala dobře svoji práci.“ Vezme-li však čert Obec, odnese spolu s ní i tucty západočeských literátů. Neměli by raději dobře dělat svoji práci?