literární západ

Následující text vyšel v 13. čísle časopisu Tvar.

Ivo Fencl není čtenářům Tvaru neznámý: jeho rubrika Patvar se zabývala popularisací tzv. triviální literatury a taková osvěta je vskutku chvályhodná. Co však vědí spíše zasvěcenci do tajů západočeského literárního regionu, Fencl je taktéž autorem řady próz (povídkových souborů, novel, románů), do jejichž kontextu hodláme zařadit i jeho novou knihu, a horlivě se profiluje i coby literárně-filmový publicista, zejména v internetovém prostředí.

Rok Joriky je sbírka povídek, resp. povídek v básni či básní v povídce. Úvodní text je doslovnou citací Shakespearova sonetu: methoda postmoderní či přímo postmodernistické parafráze, intertextuality, variace variací je autorově poetice blízká – kdybychom např. vyškrtali veškeré citace z filmů, literárních textů, populárních písní z některých starších Fenclových spisů, byl by text o přinejmenším třetinu útlejší: nabízí se otázka, zda by prospělo, pokud by tyto pasáže byly nahrazeny autorským tvůrčím vkladem, protože ne vždy jsou tyto aluse do struktury textu dostatečně organicky integrovány. Nicméně berme texty tak, jak jsou, tedy: iniciační (a tento rituální aspekt se objevuje ve všech Fenclových publikacích povětšinou v podobě citací oblíbených spisovatelů) básnický odkaz je tematickým předznamenáním celého textu: leitmotiv nešťastné lásky, rekurentně se variující, mutující je zde opěrným bodem či spíše středobodem – bez něho by samotný Fenclův artefakt i narativní esthetický objekt, dosáhneme-li jej v procesu četby, pozbyly smyslu.

Jak je možné, že pokud bychom coby redaktoři k textu přistoupili a ústřední motiv z něj vyškrtali, dílo by se rozpadlo na nesouvislé útržky? Jednoduše: podíváme-li se na Fenclovy texty z dob dřívějších, např. postmoderně laděný román Smíš zůstat mrtev, všimneme si, že „Jorika“ coby femme fatale se vyskytuje i zde, ovšem pod jiným jménem: „Vždycky byla jako magnet, Ivana, a dnes dvojnásob. Přišlo mi zvláště snové a vzrušující ji takhle z bezpečí špehovat…“ Srovnejme tuto citaci s textem současným: „Jednou jsem ho totiž zahlédl s jistou Marií Černou z Krajského úřadu. (…) Škoda, že ty dva nemůžu aspoň trochu sledovat.“ Pomineme-li fakt, že čárka za slovem „škoda“ působí zvláštně (a redaktor Edice Imago et Verbum nechť se bije v prsa, že přeci vystudoval na UK bohemistiku, jak je mu libo), lze vysledovat tendenci k tzv. literárnímu stalkingu: co není dosažitelné v materiálním světě – viz z reálií extrahovaná entita mladičké, o takřka dvacet let mladší než autor-vypravěč, Joriky (resp. Ivany) –, je naopak možné ve světě fikčním. V Plzeňských literárně-společenských vodách však kolují zvěsti, že čistě mimoliterární Ivo Fencl je již několik let marně zamilován do jisté servírky. Vezmeme-li si k ruce soubor textů Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda, hned uzříme věnování „Radce Betlachové, která to spískala“ (rok vydání této publikace žel nikde nenajdeme, v tiráži je leda zmíněn odpovědný redaktor Karel Sýs a že vydání „spískalo“ nakladatelství Periskop v Příbrami; detektivně usuzujeme z bibliografie na obálce, že tento kompilát povídek byl vydán 2013). Ono jméno lze bez velké námahy vyhledat na sociální síti Facebook, stejně tak tajemné jméno Jorika: s trochou literární investigativní publicistiky zjistíme, že je to táž osoba, resp. konstrukt vypravěče je stylisací reálné osoby.

Proč o těchto banalitách píšeme? Fenclův vypravěč i fysicky sám Ivo Fencl si totiž „přejí“ (nikoliv náhodou se jmenuje jedna z „pábitelských“ povídek Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem aneb Tohle je večer, kdy budeme spolu), aby čtenář znal reálie, onen příběh nešťastné lásky, který se stal předobrazem k variaci variací povídek o Jorice, chrlených i na virtuální stránky Pozitivních novin. Autor takových „stalkersky“ milostných textů je totiž vpravdě postmoderním symptomem: kromě vypravěčského alterega Marvina Lorence, jenž je protagonistou i předchozích Fenclových stylisovaných intimních exkursů, je vytvářena i představa samotného, „reálného“ strůjce – nakolik tyto entity splývají, anebo se stylisací od sebe vzdalují, to jest otázkou čtenářské imaginace, schopnosti domýšlet příběhy; klíčové však je, nakolik jsou fikční světy narací vytvářené „reálné“ a zda fikční syžetová linie (jakkoliv rozrušená postmodernistickou fragmentárností, tendencí protrhávat hranice možných, fikčních světů) je opisem „skutečných“ zkušeností. Autorský, privátní život je tak syntheticky s životem fikčním znakem literárního relativismu: text je realita, anebo reálno je text; vše podle toho, jakou optikou interpretace na dílo nahlížíme. Ivo Fencl mj. založením veřejné facebookové (fanouškovské) stránky „Jorika“ dává najevo, že chce své joričí světy zmaterialisovat, dát jim druhý život, postmoderně rozšířit jejich „fikční“ či „reálnou“ platnost, ontologickou danost.

Narativní postupy v takto koncipovaných fikčních světech jsou založeny na dvou primárních pilířích: autorské tendenci k vytváření alusí a autorském pábení v pásmu vypravěče i přímé řeči postav. Aluse textem konstruované jsou všudypřítomné, leckdy nepodložené, tedy potenciálně „fikční“, což by nebylo nedostatkem, kdyby čtenář neměl z jejich kadence pocit, že jsou toliko afunkčním ornamentem, suplujícím autorskou invenci. V recenzích a kritikách bylo zmíněno, že Fenclův vypravěč patrně presentuje „příliš do očí bijící exhibici toho, co autor (…) přečetl, slyšel a viděl“ (Ivo Harák), taková intepretace je však poněkud nebezpečná, neboť svádí k metatextovým nadinterpretacím. Všimneme-li si lexikologické textury Fenclovy prózy, neujdou našim zrakům takové detaily, že místo „James“ dosazuje vypravěč jméno „Jakub“ a vytváří roztomilé dekorace typu „Jakub Bond“ nebo v kontextu významotvorné struktury celku zbytečně vrší propria (např. „mobilní telefon Nokia“). To vše je autorská tendence k ornamentálnosti – díky ní je utvářeno introspektivní fikční prostředí, v pedantských detailech a komposičních střizích specifické spíše pro umění filmové, jak si správně všiml právě zmíněný Ivo Harák, a proto onu domnělou alusivní „exhibici“ pokládejme toliko za ornament výsostně fenclovský. Ovšem tato odkazová náruživost se může stát i dvojsečnou zbraní – některé anekdoticky stylisované pasáže nejen že jsou afunkční vzhledem k alusi na literární a filmový Mechanický pomeranč, ale obsahují i věcnou chybu: „Sice mi od jisté chvíle tykala, ale nic to bohužel neznamenalo. Bylo to až anglicky mechanické a nekoukal z toho zrovna pomeranč“ (tykání v angličtině fakticky neexistuje, historicky vzato: tykání „thou“ z angličtiny vymizelo, zůstalo pouze původní vykání „you“ – nikoliv náhodou lingvistická anekdota říká, že Angličan vyká své ženě i svému psovi; zde by tedy potenciální exhibice dopadla věru neblaze).

Ojediněle, a proto je toto mnohem spíše stylistickým nedostatkem nežli autorským záměrem, se vyskytují pasáže, které fokusací vypravěče narušují jinak plynulé čtení: „Nevěděl. Vždyť mě to ničí. Vstal. Dost, říkal si. Odcházel. Zastavil se u dveří, kam už David ani Míša, natož pak Jorika, nedohlédli. Přece se nerozbrečím!“ Viňme raději než autora samotnou redakci edice, jež si buď nevěděla s textem rady, anebo jej zrakem pouze ledabyle přelétla. V jedné ze tří stěžejních povídek (Romance s Jorikou; Tohle je večer, kdy budeme spolu a Nápojový lístek, ostatní bohužel vnímáme jako redundantní, fragmentární ornamenty) čteme v jedné z Joričiných replik: „Nechápeš vesmír. Možná jsem skutečně jenom chtěla prozkoumat, co všechno uděláš,“ načež ústy opilé osudové protagonistky pábí Fenclův vypravěč stylem „Helejte, za vlast! Do každý nohy! Dneska jsou první. Pánové, začínáme! Pánové, víte, že s nikým, koho nemiluju, nepiju?“ Promluvy postav tak svou stylisací strojeně imitující styl narativního pásma působí nepřirozeně: toto počínání znesnadňuje proniknutí čtenáře do imaterie textu, jako kdyby se esthetický objekt emanující z Fenclova textu stal místy nechtěně – protože dle nesčetných indicií, tj. alusí na populární kulturu, snahy o civilnější, přístupnější jazyk, mundánního, harmonického propojení pásma vypravěče a pásma postav – nedosažitelným. Tyto nedostatky značí strukturální inkonsistenci (viz sporadické narušování toku vyprávění zmíněné výše), stylistickou labilitu Roku Joriky: opět je zřejmé, že pečlivou redakční prací by mohly být když ne odstraněny, tak alespoň zmírněny. Přes všechny zmíněné nedokonalosti lze napsat, že Ivo Fencl coby vypravěč je autor sice řemeslně zručný, zkušený, avšak prospěla by mu hlubší autoreflexe v samotné filosofii tvorby a, troufáme si tvrdit, že by měl zapomenout na „takovou holku, která pomíjí poetu“… Nebo raději na všechny takové holky, Ivany, Joriky etc., protože jedině tak by byl Ivo Fencl obrozený, nový, nezatížený autoterapeutickou mocí literární tvorby. Rok Joriky aj. autorovo spisování totiž názorně ukazuje hranice, kde již končí umělecká tvorba a začíná intimní sebeléčba orientovaná sama k sobě, introspektivně, hermeticky, autisticky – již tu nemáme tu čest s literární komunikací, nýbrž s autorskou solilokvií. Domníváme se, že u ostříleného autora je taková inklinace ke škodě.