literární západ

Nedávno padla oprávněná, přinejmenším zdánlivě oprávněná připomínka: proč se v Zápisníku dr. No pořád zabýváme tou či onou spisovatelskou organizací nebo institucí a přitom se jako morové ráně vyhýbáme spisovatelskému společenství možná nejrenomovanějšímu, totiž PEN klubu? Správná podoba jeho názvu, nemýlíme-li se, zní České centrum Mezinárodního PEN klubu – nebo zkrátka a dobře tak nějak. (Nemýlíme se: je to tak, ověřeno!) Jenže nebudeme daleko od pravdy, vyslovíme-li domněnku, že PEN klub je svým způsobem nejutajovanější literární organizace v českých zemích. Nic o ní nevíme, nic se o ní nepíše, nic o ní neslyšíme, a pokud občas přece jenom ano, potom to jsou absolutně zanedbatelné záležitosti. V minulých letech do PEN klubu velice štědře pumpovalo peníze (v podobě grantů) Ministerstvo kultury, zdálo by se tudíž, že za ty peníze se tam provozuje něco bohulibého a chvályhodného, vypadá to však, že nikdo nic takového nezaznamenal. Možná ale ctihodným „penistům“ křivdíme, možná jim převelice křivdíme, leč stejně je v kulturním ovzduší už delší čas přítomna záludná otázka: K čemu je PEN klub, konkrétně český PEN klub, vůbec na světě, jaký je z něho nefalšovaný užitek?

Leč i to se dá zjistit, neboť České centrum PEN klubu ve svém „popisu práce“ uvádí toto, a to do slova i do písmene: prohlašuje, že „zabývá prosazováním svobody vyjádření, slova a svobodného života“. To je pěkné, tak to má být, kdo by proti tomu cokoli namítal? Zvláště pokud by šlo o postavení spisovatelů v nejrůznějších totalitních či hypertotalitních zemích, kde jsou literáti z řad kulturní opozice nejenom pronásledováni, ale i vězněni nebo dokonce vražděni. A každý hlas na jejich obranu je vítán. Jenže jakpak je to u nás doma? Míníme, že u nás PEN klub na zásadu „svobody slova“ mírně řečeno kašle zvysoka. A kdyby pouze kašlal, on je i pohříchu aktivní, navíc neblaze aktivní… Pro ilustraci připomeňme jeden příklad z doby poměrně nedávné. Na Portálu české literatury vyšla recenze, v níž byly formulovány určité umělecké výhrady ke knize vrcholného představitele PEN klubu. Ostatně: jeho předchozí titul byl na témže Portálu hodnocen pozitivně. Leč v daném případě dotyčný vrcholný představitel nelenil a zřejmě v zájmu prosazování svobody vyjádření, slova a svobodného života sesmolil zčásti hysterický, zčásti žalobníčkovský dopis ministru kultury, co že si to mladičký recenzent dovolil? (Nešlo o dr. No, opravdu nikoli. Ten už není mladičký.)

A nejen to: opět v zájmu svobodného života a svobody slova pan vrcholný představitel naléhal, aby se na Portálu mnohem víc a dozajista co nejvlídněji psalo o jeho životní partnerce, ačkoli její knihy neprošly hodnotovým filtrem shodou okolností především u literárních kritiček. A nebude-li se psát, a příznivě k tomu, tak… V konečném důsledku byla svoboda vyjadřování vítězoslavně potvrzena, „slovo“ jakbysmet a o svobodném životě ani nemluvě: Portál české literatury byl v původní podobě na základě těchto donašečských insinuací (včetně následujících nesmyslných protestů vedení PEN klubu) ve vší tichosti zlikvidován. A náš svobodymilovný vrcholný představitel? V zájmu svobody slova, čeho jiného?, sice zabránil tomu, aby v budoucnosti o jeho knihách vycházely někdy i méně vlídné recenze, zároveň ovšem učinil přítrž tomu, aby na Portálu rok za rokem vycházely pozitivní recenze na knihy jeho kolegů z vedení PEN klubu. Holt když mně chcípla koza, tak ať chcípne i všem ostatním, není-liž pravda, páni „penisté“? Takže bylo po recenzích, po komentářích, o českých knihách se od té doby všeobecně píše mnohem méně. To vše se zřejmě podniká v duchu prosazování svobody vyjádření, kvůli níž PEN klub kdysi vznikl. A později dokonce i ten český, to naše České centrum. Čili: svoboda slova ano, ale nesmím se jejím prostřednictvím dostat do křivého zrcadla. Takové týpky nutno i z PEN klubu hnát koštětem!

A co Plzeňáci či Plzeňané? Možná máme mylné informace, leč členy PEN klubu jsou z plzeňských řad všehovšudy dva, je-li tam ještě někdo třetí, to nám zůstalo utajeno. Rozhodně jich není mnoho a rozhodně se o jejich případných aktivitách v tomto dosti výběrovém společenství obvykle nic nedovíme. Nikterak extra výběrové společenství to ovšem také není. Leč ptejme se znovu a znovu: Co tam oba plzeňští literáti vlastně dělají? Jsou ti členové vůbec dva, není to nakonec jenom jeden jediný? Není to jedno? V nedávné době, je-li nám to dobře povědomo, bylo nejspíše hlavní činností Českého centra Mezinárodního PEN klubu dílem pořádání mikulášských a vánočních večírků či besídek (na jejichž organizaci se požadovaly od ministerstva kultury hříšné peníze), dílem zpívání vlasteneckých a lidových písniček, přičemž v tomto počínání udával tón Ludvík Vaculík a až do svého předčasného skonu Alexandra Berková. Proč ne, proč by si nemohli v PEN klubu bezstarostně v rámci volného času prozpěvovat? Dozajista opět v prvé řadě striktně v rámci prosazování svobody vyjádření, kterou jiným bezostyšně upírají?

Možná se mýlíme, možná se setsakramentsky mýlíme, nicméně z toho všeho vyplývá, že v PEN klubu se dohromady nic neděje, respektive nikdo neví, co se tam děje a zda se tam něco děje, tudíž není divu, že se o tuzemském PEN klubu skoro vůbec nepíše a naši literárněkulturní veřejnost jeho existence opravdu nevzrušuje. Není-li úplně ukradená. Anebo se toho v PEN klubu děje velice mnoho, leč, opakujme, nikdo o tom nemá tušení. Jeho vrcholní představitelé s největší pravděpodobností už řadu let s chutí obrážejí a objíždějí mezinárodní kongresy, jenže pro současnou českou literární kulturu to skutečně neznamená skoro nic. Tedy nic konstruktivního a nic pozitivního. Možná na těchto kongresech v zahraničním bezpečí opravdu prosazují svobodu slova, zatímco v našich končinách jednají páni a paní „penisté“ právě naopak. Pak se vskutku nelze divit, že se o jejich aktivitách valně nepíše. Nebo za to nestojí.

Do politických mrtvol se sice nekope, přesto už pěknou řádku let klademe stále stejnou otázku a odpovědi se nikdy nedočkáme. Nuže: svého času byl do PEN klubu přijat s velkými oslavnými fanfárami jistý Václav Klaus, byť v životě nespíchl ani řádku, která by se dala považovat za beletrii. Nebo jeho povrchní dojmy ze státních návštěv exotických krajů se dají za beletrii považovat? Leda v PEN klubu. Leč je stále ještě jeho členem? A je-li, platí příspěvky? A urguje ho někdo, třeba uvedený vrcholný představitel? V Obci spisovatelů Klaus není a nikdy nebyl, zato v PEN klubu (pokud nevystoupil či neodstoupil) už dlí skoro dvacet let. Nu což, třeba jednou dokončí milostný spisek Mráz nepřichází z Kremlu nebo neomylnou a nefalešnou pseudofilosofickou publicistiku Mafyje je nemafyje. Jenže pokud náš ex-prezident, jenž tak rád a zvlášť v Kremlu podává hlášení českou ruštinou, neplatí v PEN klubu členské příspěvky, vztahuje se i na něj klausovská amnestie? Kdoví. Dejme se překvapit.

Jenže svým způsobem každá zpráva o PEN klubu bude překvapivá. Nikoli náhodou se mu všechny nynější polemiky obloukem vyhýbají. Jako čert kříži nebo kříž čertu? Plzeňáci, promluvte!