literární západ

Během příjemného redakčního klábosení se donesla ke sluchu občas nedoslýchavého dr. No jedna nikoli nepodstatná kulturní informace z Plzně, o níž se prý ale za žádnou cenu nesmí zmínit na Literárním Západě! Vida, natolik velkou hrůzu mají ze „Západu“ obyvatelé západočeské metropole… Přislíbeno, dodrženo, neprozradíme tudíž zhola nic a naznačíme ještě méně: na rovinu však povězme, že kdybychom něco prozradili nebo cosi naznačili, pranic by se nestalo, ani povodně by nenastaly a na chystané rozhazovačné kontejneření zřejmě v městě stejně dojde. Beztak to „tajné“ bude zakrátko veřejné tajemství. Respektujme však zákazy vzešlé ze zahradních rozprávek: sliby se mají plnit. Co je však pozoruhodné: žádný podobný zapovídající příkaz nebyl vznesen v případě informace následující a možná daleko závažnější! Pravilo se totiž v kruhu zasvěcených (a všichni soustrastně přikyvovali), že jistá, arciže nejmenovaná plzeňská básnířka značně ztloustla.

Toto zjištění připadlo dr. No tak málo zajímavé, až ho skoro ihned nadobro vytěsnil z paměti. Vše se ale projednávalo i nadále jako notně vážná věc, tak vážná, že se dokonce zapomnělo říci, že bude zákaz zmínit se o tom v rubrice Zápisník dr. No. A co není zakázáno, to je pochopitelně povoleno: pročež vězte, paní i páni znalci rozličných skotačinek nynějšího plzeňského literárního života, zejména věrní čtenáři Literárního Západu, že ta dotyčná prý opravdu ztloustla! Můžeme to vyslepičit, tak s gustem slepičme! Chuděrka nejmenovaná se určitě dovtípí, že jde o ni a o nikoho jiného v celé Plzni, takže není vyloučeno, vmžiku rozdurděně a namíchnutě rozkouše-li a spolyká-li hned třeba i několik jarních nebo letních Plžů najednou, ergo díky tomu medle zhubne a nebude potom asi v souvislosti s ní pohříchu a pomalu o čem mluvit. Popřejme jí tudíž dobrou chuť a spějme raději k jiným středobodům literárního života. Vždyť je léto a vše má být pochváleno, neleje-li ovšem jako z konve.

Nedá nám to a pozastavme se alespoň pár slovy nad prezentací knížky Psí knížka, kterou vymyslelo a vytvořilo a vyrobilo Středisko západočeských spisovatelů a kterou (tedy její smysl a její hodnotu) nedávno tak pěkně čili výstižně v LZ pojmenoval pan Karel Karlovič. Psí knížka byla velice uznalými slovy představena v Plzeňském deníku a díky tomu již víme, jak takové světoborné projekty na svět přicházejí! Přiznejme zároveň bez obalu, že některé texty z této knížky vůbec nejsou špatné, zároveň však opět bez obalu povězme, že leckteré jsou horší než špatné: totiž absolutně zbytečné. Leč ke zmíněnému projektu: čteme, že se část bývalého výboru SZS sešla na zahradě, a co čert nechtěl, kličkoval kolem nich pejsek Majda, řeč přišla na psy a členy výboru napadlo, že by mohli vydat povídkovou knížku o psech, a to v duchu hesla „člověk a pes v jakékoli podobě a formě“. Jejda.

Po Psí knížce se chystá knížka o kočkách a bude se jmenovat Kočkování. Je nám jasné, jak se tento nápad zrodil! Nejspíše se nějaká část nového výboru sešla na zahradě nebo úplně jinde, a co čert nechtěl, pod nohama se jim asi motala nějaká kočka kočička kočičinka – a na členy a členky výboru pravděpodobně dopadla myšlééénka, že by mohli/y navázat na předchozí projekt a vydat povídkovou knížku o kočkách v duchu hesla „kočka a člověk v jakékoli podobě a formě“. Projekt je to nakažlivý, povídá se, že když se to dověděl prozaik Marek Velebný, neprodleně navštívil jednoho přítele a celý podvečer bedlivě studoval počínání a způsob uvažování jeho vlastních a cizích koček, aby pak o tom někdy sepsal požadovanou povídku. Má totiž nyní v merku nejrůznější podoby a formy vztahu kočky a člověka, dokonce i koťat a člověka. Navíc před všemi ostatními návštěvníky kupodivu kočky braly nohy na ramínka, leč k Markovi se přímo tulily: lebedilo jim, že jsou považovány za literární objekty hodné zkoumání. Navíc jim chutnalo. My zase s chutí povíme ještě toto:

Vydání knížky podpořil Magistrát města Plzně a Nadace 700 let města Plzně. To jsou jistě laskaví lidé. Jenže až se příště nebude dostávat finančních prostředků na jakoukoli literární publikaci, na knihu veršů, na prozaickou knížku, měli bychom mít na paměti, že případné peníze byly promrhány a vymrhány na veleopusíky o psech a poté kočkách, které dozajista nikomu neuškodí, leč především za hranicemi regionu mohou být k smíchu a také určitě budou k smíchu. Zvláště když se právem můžeme tázat, co bude příště? Knížka o klíšťatech? Knížka o bleškách? Ty mívají pejskové i kočičky, takže návaznost by byla naprosto přirozená. Optimální variantou by byla Plží knížka: tu by magistrát podpořil na tisíc pět set procent (?) a nenašel by se jediný člen SZS (?), který by do Plží knížky nepřispěl. Dokonce by se svou troškou určitě přispěchali i ti členové, kteří už dávno nenapsali ani písmenko. Plž je prostě plž. Těšíme se!

Dále: Letitou chorobou publikací vydávaných Střediskem západočeských spisovatelů bývala jejich kolikrát až hanebná redakční nepřipravenost. Málo platné, každá knížka by měla mít redaktora, jinak se z ní volky nevolky stává nějaká prapodivná „psí knížka“. A co Psí knížka? Tady to vyřešili poplzeňsku: žádný redaktor není v tiráži uveden. Ke knížce napsal doslov Martin Šíp: ani to není v tiráži uvedeno. Ani jeho jméno coby autora doslovu v obsahu nefiguruje. Údaje o copyrightu nepochybně dával dohromady člověk, který ještě nikdy v životě nedával dohromady údaje o copyrightu. Je to bohužel setsakra znát. Přitom stačilo alespoň nahlédnout do nějaké jiné, do kterékoli nepsí knížky, jak se to dělá a jak to má být správně, ale to je práce, to je dřina, to je trest. A kdo to zapotřebí? Báseň Josefa Hrubého asi má název, ale jak se to v obsahu uvádí, to asi nikdo neví, a tak se v obsahu raději neuvede vůbec nic, tudíž to vypadá, že Hrubý je spoluautorem povídky Milana Čechury. A kdo texty redigoval? Nikdo? Nebo přece jen někdo? Povídá se, že prý Martin Šíp, jiné jazyky tvrdí, že prý „chyby opravoval Viktor Viktora“. Psí jazyky zavile mlčí.

V Plzni se loni konala konference o literárních mystifikacích. Snad i v této souvislosti možná píchneme do vosího hnízda. Též na počátku Psí knížky je slovo neboli malá, devítiřádková báseň Josefa Hrubého. S nápadnou grafickou chybou, leč o to nejde. Píchněmež tudíž do vosího hnízda neveselou otázkou: opravdu tuto báseň napsal Josef Hrubý? Opravdu je to báseň Josefa Hrubého? Není to nějaký zakuklený psí žert? Je vůbec možné nebo myslitelné, že Josef Hrubý je skutečným autorem těchto osmi veršů? Nenapsal je v roce 1950? Pomalu abychom vtipkovali, že právě za tyto veršíky loni Hrubý obdržel Uměleckou cenu města Plzně, tak zle snad však ještě není. Co počít? Víme, že trocha poezie nikoho nezabije, ani tato trocha poezie, zřejmě ani v sebemenším množství nikoli, jenže asi jediné, co k tomu můžeme říct, je toto: U psí boudy. U psí boudy! U psí boudy!!!

Doštěkáno. Až za rok či za dva vyjdou Kočkoviny, nastane zřejmě další učiněné zvířátkovské pošušňáníčko. Jestlipak už v redakční péči konkrétního člověka? Jestlipak v ní zazáří další „originální obrázky“ Zdeňka Světlíka? Možno se obávat, že nějaký plzeňský mazal bude mít určitě sto chutí o nich napsat, že „přehodnotily impresionismus“. Odpovědí mu bude nikoli Haf!, nýbrž Mňau.