literární západ

Je okurková sezona, leč pouze zdánlivě je okurková sezona: pořád se něco děje. Dokonce i když se zdá, že se nic neděje, stejně se děje: například naděje. Ano, nejednou se ovšem také může zdát, že se něco bude dít, naopak se však nepřihodí ani nestane zhola nic.

Příklad. První srpnovou sobotu, jak čtenáři Zápisníku dr. No dobře vědí z minulého sloupku, se v prostorách klášterního konventu v Plasích děly věci slavnostní a všestranně bohulibé. Vskutku se sluší a patří odkázat na minulý sloupek a neopakovat znovu a znovu věci, které jsou již přinejmenším někomu notoricky známé. Leč mezi pozvanými svatebními hosty byli rovněž dva autoři či přispěvatelé Literárního Západu, kteří se radovali z připravovaných radostí veškerenstva a v pokoji a v poklidu vyčkávali svatebních okamžiků nejvýznamnějších. Jak tak však s jasnou myslí postávali u klášterních zdí, hle, co jejich zraky natotata nespatřily! V relativně liduprázdných plaských končinách se náhle, vskutku znenadání a k tomu i víceméně zničehonic objevila bývalá členka výboru Střediska západočeských spisovatelů s báglem na zádech a kroky ráznými si to mířila, ne-li doslovo metelila přímo k památečnímu klášteru. Ba, každým krokem byla nevěstě a ženichovi blíž a blíž, vzdálenost se nebezpečně zkracovala, takže v uvedené západočeské lokalitě „v tu ránu“ nastalo příslovečné ticho před bouří.

Přičemž nikoli náhodou: každý, kdo sleduje Zápisník dr. No, může mít v dobré paměti, jak často nevolky i volky se v něm objevily nikterak příznivé ba přímo nepříznivé repliky a pasáže, týkající se západočeského Střediska. A konstatovalo, že to si hrálo na mrtvého broučka broučínka, jedinkrát se neozvalo, jedinkrát nenamítlo, že je to jinak: jediné, co vedení Střediska zajímalo, bylo to, kdopak informace o jeho počínání vyslepičil nebo vykohoutil. Nyní se tudíž nedalo vyloučit, že ex-členka výboru SZS (ergo žádná Hartusie) si to mete k svatebčanům s nepřátelskými úmysly, že se chce celému Literárnímu Západu jednou provždy pomstít za všechny pravdy pravdoucí, které v něm byly o Středisku napsány, ba potvrzeny. Hrozilo, ano celému společenství a nevěstě a ženichovi (jakož i oběma přítomným kritikům) hrozilo, že v báglu má buď dynamitové nálože, případně nabitou pištol se sedmi kulemi nebo neméně esteticky zhoubné Psí knížky s vyobrazeními psíků a pejsků. Jejich (s)vržení (možná by stačila jedna jediná Psí knížka?) by budoucí novomanželé pohříchu přežili jen stěží anebo s nevyléčitelnými následky.

Marno mluvit, darmo mluvit, svatba byla v jediném zlomku vteřiny a poté i ve vteřinách následujících ve smrtelném ohrožení a celý svatební obřad visel na vlásku. Příští novomanželé přitom zhola nic netušili, jak a jaký Damoklův meč se nad nimi dává do pohybu, a to ani svědkové, ani příbuzní či kolegové. Došlo však k přímo hollywoodskému happy endu: ona zlověstně působící osoba s báglem (jejíž pravé úmysly zůstaly nerozpoznány) se totiž v miliontině vteřiny vypařila. Přehnala se prostorem před starobylým konventem jak na střediskovém koštěti a nebylo jí medle více. Naštěstí nepodnikla ani chemický útok, ani jaderný útok, ani zničující útok verbální. Neodhodlala se zničit Literární Západ ani Zápisník dr. No, byť to možná svatosvatě měla v úmyslu. Možná se zarazila při pomyšlení, kdo by také mohl v jeho psaní pokračovat! A co kdyby to bylo ještě přesvědčivější čili ještě protivnější! Nebo že by to vycházelo dokonce i na jiném severu!

A tak se inkrimovaná ex-členka vedení Střediska jako by z plaských prostor opravdu v jediném mžiku vypařila, nebylo jí nikde více a najednou bylo celičké Středisko západočeských spisovatelů zastoupeno na svatbě v Plasích pouze jediným, navíc notně mírumilovným členem. Ergo svatba mohla blahodárně započít a kdeco patřičného včetně prvních manželských políbení a pocelů poté více než zdárně ku spokojenosti všech zúčastněných dokonáno bylo. A jaképak z toho plyne poučení? Inu, že nebezpečí číhá na každém kroku, dobrá věc se podařit může a má – a hlavně ať je zlý pryč. No a pak že se nic neděje. Vždyť také mohlo být po Literárním Západu fuč! Navíc ta osoba dotyčná, namoutě, jsou na to svědci, nebyla sama! Vypařila se však i s báglem, i se svým nejmenovaným doprovodem.

To vše je záhodno interpretovat jako znamení shůry, že nad Literárním Západem nikoli ti mocní a ti u moci v pozemském živobytí, nýbrž nikdo menší než mocnosti vyšší drží i ve dni svatby ochrannou ruku a dbají na to, aby nedošlo k jeho pomstychtivému, záludnému a zákeřnému sprovození ze světa. Vždyť tam nemusela dorazit pouze zmíněná dáma, nýbrž v jejích patách rovněž další a další zlolajníci, ať v ředitelské říji nebo už v neředitelské neříji. Prostě ti, co by Literárnímu Západu nejraději zakroutili krkem, zvláště když ten svůj krk mají už skoro přeukroucený. Pravda, zařekli jsme se, že o Středisku západočeských spisovatelů nebudeme pokud možno nikdá už nic psát, jelikož platí neúprosné „dále od něho, dále, ať se nestane neštěstí nenadálé“, jenomže tady šlo opravdu do tuhého. Třeskuté účinky Psí knížky se přece dají srovnávat s ničivými účinky Putinových Buků.

V okolí plaského konventu se však děly i jinačí zázraky. Zastavila se tam skupinka tzv. obyčejných lidiček z města Litvínova, a nastojte: znali nejenom Ivana Hlinku, leč i prozaika Jiřího Švejdu, kdysi tolik chváleného (byť přechváleného) a především svého času tolik čteného. A netoliko znali, ba i některé autorovy knihy (pravda, ty starší, ty novější nejsou skoro sehnatelné) měli přečtené. No vida! Ovšem z plaských literátů a dalších slavných obyvatelích města Plasy (ani ze západočeských literárních tvůrců) tito dobří lidé neznali nikoho a také nikdá o žádném z nich ani neslyšeli. Tak už to chodí. Leč při všech svatých, ona osoba s báglem nebyla přestrojený Jiří Švejda, bylo to něco ryze plzeňského. Lhostejno, kdo. Možno říci ten nebo tuten. Hlavně že Literární Západ přežil.