opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-3
-9
hodiny
0
0
minuty
-4
-6
sekundy
-4
-1

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Možná je pozdě bycha honit, leč přece a přesto: Ivo Fencl mi v rámci rozhovoru, který vyšel 7. srpna v Plzeňském deníku, položil naprosto samozřejmou a přirozenou otázku, která zněla: “Dokázal byste prozradit, co s odstupem času považujete za svůj vlastní největší omyl?“ A já odpovídal, odpovídal, ale žádnou skutečnou odpověď jsem nenalezl. Což mi nyní rozumní a nároční čtenáři mají poněkud za zlé, že a proč jsem nechal tázajícího se tak trochu ve štychu, leč tady vůbec nejde o to, zda by to našinec dokázal či nedokázal „prozradit“, nýbrž o vlastní metodu kritické práce. Neboť uvedená otázka se pochopitelně týkala literárněkritické činnosti mé maličkosti, nikoli nějakého fatálního omylu životního či jakéhokoli omylu profánního, jenž by se dal spojovat s mou osobou.

Skutečně: v dubnu příštího roku by autor těchto řádek a tohoto Zápisníku měl (nepochybně bez sebemenšího návalu ješitnosti nebo jakéhokoli přívalu marnivosti) „oslavit“, přesněji řečeno rekapitulovat čtyřicet let nepřetržité kritické práce (zřejmě by se mělo mluvit spíše o kritické reflexi), zpočátku pro denní tisk, později převážně pro literární žurnály nebo internetové portály – a představa, že by se člověk v průběhu čtyř desetiletí jedinkrát nemýlil, je vskutku absurdní. Vskutku nemyslitelná. Jenomže v tradici naší literární kultury obvykle stojí kritický výkon jako takový na dvou sloupech: na analýze textu a poté na jeho hodnocení. Jsou-li tyto složky v jakési interpretační rovnováze, potom striktně vzato k žádnému „omylu“ nemůže dojít. Leda k nejasné interpretaci.

Může nastat neporozumění, nepochopení, jenomže potom jde o míru tohoto nepochopení nebo neporozumění, vyplývajícího jednou z povšechných společenských nebo kulturních podmínek, které oklešťují parametry kritického myšlení, podruhé ze zacílení konkrétní recenze nebo kritiky: je-li psána kupříkladu pro nějaký populární žurnál nebo naopak pro odborné periodikum, ať bohemistické nebo slavistické. „Omyl“ tohoto ražení se opravdu dá napravit, naskytne-li se k tomu příležitost. Vždy tudíž a totiž záleží na přesvědčivosti hodnotící interpretace. Dozajista též na bytostném způsobu kritikova čtení textu a na typu jeho myšlení o literatuře. Jsou přece kritici značně různorodí: pozitivističtí, strukturalističtí, ideologičtí, publicističtí, duchovědní apod.

Nejběžnějším nikoli snad hmatatelným „omylem“, nýbrž rezultátem takového neporozumění či nepochopení nejenom literárního díla, ale reálných vývojových souřadnic našeho či zahraničního písemnictví, se zpravidla stává buď tzv. přecenění textu, anebo tzv. nedocenění textu. V obou případech jde o velice ošemetné záležitosti. Lze si jako příklad vzít kupříkladu prvotinu začínajícího autora (opravdu tím nemyslíme žádnou konkrétní osobnost a někoho z Plzně ani v nejmenším nikoli!): má se položit důraz na autorovy (případně autorčiny) nedostatky stylové, jazykové, kompoziční, myšlenkové atp., anebo se má naopak upozornit na jeho přednosti, především na míru jeho talentu, předpokladů pro literární práci, představit ho tudíž jako tzv. příslib, vnášející cosi živého a svěžího do soudobé tuzemské literární produkce?

Rovněž nesmírně záleží na okolnostech, za nichž bývá recenze psána nebo pro koho (respektive pro jakou odnož čtenářské obce) je či má být určena. Přeženeme-li to, zničující odsudek autorovy tvorby v renomovaném pražském literárním časopise působí všehovšudy jako rozmarné čeření vody, které nemá většího trvání, neboť beztak všichni vědí, jak se věci mají a kdo co umí. Navíc téhož dne, kdy recenze vyšla, možno již navečer spatřit kritika i tvůrce v družném kavárenském či hospodském hovoru, zatímco sebemenší výhrada vůči knize a jejímu pisateli kupříkladu v Plzeňském deníku (což se rovná možnosti spatřit sněžného muže) je chápána jako zločinně neodpustitelná a proklatě nepromlčitelná. Jen to zkuste, napsat v Plzni o autorovi XYZ, že je to pilný epigon namátkou Ivana Diviše a že si v Praze nikdy neškrtne: záhy se dovíme, že jsme dotyčnému zkazili život. Nebo na vás nějaký provinční Quaklina okamžitě vyprázdní pytel nejhrubších nadávek a nařčení. Quod erat…

Kdyby šlo o bonmot, nejlépe o nějaký ryze kunderovský bonmot, mohli bychom Ivu Fenclovi nabídnout tuto odpověď: že za největší omyl svého života považuji skutečnost, že se čtyřicet let věnuji literární kritice. Bonmot je to možná náramný, možná nikoli, především to však není pravda. Kdyby kritiků nebylo, páni spisovatelé by si je ze země vydupali a po jednom nějak na Olymp přinášeli, poněvadž – no poněvadž ta nenáviděná a pomlouvaná kritická havěť přece jenom, nastojte, literatuře rozumí. Dokonce kolikrát jako málokdo. Dokonce do té míry, že pokud se mýlí, v takovém případě rozhodně není na místě mluvit o omylu. Nanejvýš o poněkud vychýlené fokalizaci kritického diskursu, což je mimo veškerou pochybnost něco úplně, ale úplně a úplně jiného. A na to by se Fencl snad ani neptal.

Kritické řemeslo předpokládá cosi jako kritický bystrozrak, leč tak jednoduché to není: než se pustíte do kritického úsudku, je záhodno si protřít oči – a okamžitě před vašimi zraky defilují všechny ošklivé nedostatky díla literárního. V zájmu objektivity se sluší si je protřít napodruhé – a tentokrát před zraky vašimi defilují naopak všechny nezvratné a nezpochybnitelné přednosti literárního díla. Nezbývá než si protřít kritické oči napotřetí a s vědomím předností i nedostatků hodnoceného textu se pokusit o jeho interpretaci. Na těch zorničkách záleží mnohem víc, než jak se veřejnost domnívá: kolikrát se přece píše o kritikově krátkozrakosti či naopak o jeho prozíravosti, jindy zase o jeho zaslepenosti. Však se za dávných časů mělo za to, že kritik je především pozorovatel: rozuměj pozorovatel života literárního i jednotlivých výtvorů literárních. Také se někdy mluví o růžových brýlích mámení: copak je asi jejich opakem?

A omyl, ten požadovaný omyl, to je často pouhá kuriozita, která se traduje v literárních kuloárech. Jeden slovutný pražský vědátor, dávno již je na pravdě Boží, jednou psal v komentáři pro renomované nakladatelství o „Povídkách malostranských Boženy Němcové“ – a takhle to v ctihodném knižním domě posléze vyšlo černé na bílém, nikdo z redaktorů si toho nepovšiml. Nuže, ani největší badatelův odpůrce ho ani na okamžik nepodezříval, že by dotyčný nevěděl, kdo je autorem Povídek malostranských: všem bylo zjevné, že jde o pouhé nedopatření, které padá spíše na vrub nedbalé redakční práce. Kritický omyl je něco zcela jiného a dá se o tomto pojmu uvažovat snad jedině v dlouhodobém kontextu kritikovy práce.

Ergo: slyšte bonmot na závěr. Kritický omyl? Kdeže. To knihy toho či onoho autora se mohou označit nejenom za tvůrčí prohru, za literární katastrofu apod., ale i za totální omyl. A jsou-li takové, potom největším omylem bývá vychvalovat je až do nebe. V našem případě až do plzeňského literárního nebe.

 


komentáře k „Zápisník dr. No 5.33“

  • Hortensie:

    No vida, konečně jsem si početla!

  • Milan Šedivý:

    Vida, Hortensie se tentokrát skutečně nemýlí. I já v tomto vyznání nalezl větší zalíbení než v předchozích článcích. Snad že se mluví konečně o kritikově privatissimu, vždyť se chce i po básnících (tedy pokud žadatelem není zrovna jakýsi Piorecký)…

přidat komentář

kniha týdne

ulrich_fletnistka

kalendář

«srpen 2014»
PÚSČPSN
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

dívka týdne

divka_tydne_295

komentáře

  • šáš { Pane Ulrichu, my přece víme, že si ve skutečnosti žádný popel na hlavu nesypete! Útočíte... } – 14. 07. 16:10
  • Jiří Ulrich { Sypu si tímto popel na hlavu (byť jeho obstarání v nutném množství mi činilo potíže.... } – 12. 07. 17:53
  • Vladimír Novotný { Slovníků cizích slov je povícero. V těchto případech je asi nejvíce na místě nahlédnout do... } – 25. 06. 21:05
  • šáš { Že by alumináti? Mně třeba dnes nešla na první pokus odeslat platba v internetovnictví, ale... } – 20. 06. 22:33

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody