literární západ

Bývá dr. No vytýkáno, že se pořád rozepisuje o okoralých chlebíčcích a o kávičkových kejvalkách v Plzni. Dozajista nikoli pořád, ale i kdyby ano, tak co? Co je na tom nepravého či nepravdivého? Nešlo snad předtím a nejde i teď o bytosti okoralé a o poživatiny kávičkové nebo naopak? Ano, chlebíčky i kejvalky jsou na podobné přídomky alergičtí. Přitom na slovní spojení „kávičkové kejvalky“ nepřišel autor těchto řádek: to vzniklo přirozenou cestou v rámci novějšího plzeňského literárního folkloru, můžeme ho však pochopitelně s převelikou chutí odkejvat. Leč otočme list: sluší se i vzpomínati. Tudíž, výjimečně, pišme v ich-formě, neboli za sebe a zároveň i za dr. No.

Dávno, dávno již tomu: Probíhala porada redakčního vedení v nakladatelství Odeon, byl to jako vždy samý spor a svár vybraných nakladatelských odborníků s beznadějně nekvalifikovanou, protekčně dosazenou hlavou podniku, vtom ale kdosi vstoupil (asi Miloslav Žilina) a pošeptal vedoucím redaktorům: Umřel Honza Zábrana. Při první příležitosti jsem se vzdálil do své pracovny, zavolal do Svobodného slova a nadiktoval kratičký nekrolog: nemýlím-li se, nakonec to byl jediný, který tenkrát v českých zemích vyšel. Nebo který mohl vyjít bezprostředně po spisovatelově úmrtí. Později se objevil nekrolog Josefa Škvoreckého v římských Listech, další v exilových Proměnách.

Stalo se to v září 1984, před třiceti lety, a v té době se Jan Zábrana těšil velkému renomé především jako překladatel, který vytvořil cosi jako školu, jak se vyrovnávat se soudobými hovorovými, slangovými či dialektovými pasážemi: mnozí současní mistři překládání angloamerické literatury jsou v tomto směru jeho učni, nanejvýš tovaryši. Dovedl však bravurně překládat i klasiky: ruské i americké, jak z dvacátého věku, tak i ty z 19. století. Byl to obdivovaný a vyhledávaný překladatel, leč do některých nakladatelství měl po roce 1969 vstup přísně zakázán, nesměl lektorovat ani beletristické novinky. Jenže málokdo věděl, že to byl také významný slovesný tvůrce. Arciže, v literárních kruzích to věděl skoro každý, leč kolik těch každých bylo?

Zrovna předloni jeden uznávaný překladatel z ruštiny „zasvěceně“ vykládal, že chudák Zábrana za života absolutně nesměl publikovat. Je to pouhá část pravdy: Co překlady? Své vlastní texty Jan Zábrana uveřejňovat dlouho nesměl, leč v milostivých letech šedesátých se publikační hráze načas protrhly. Dal se tehdy i do psaní detektivek: diplomaticky povězme, že v tvůrčím souzvuku s Josefem Škvoreckým, neboť jak to s jejich (spolu)autorstvím bylo doopravdy, vědí jen ti, kdo o tom skálopevně mlčí, a na indicie, které se v této kauze zdůrazňují, by Hercule Poirot nikdy nenaletěl. Především ale vydal krátce po sobě tři básnické sbírky v předních nakladatelstvích. To je snad málo? Nebyl to následováníhodný redakční čin, prosadit vydání jeho veršů v prestižním Klubu přátel poezie? Tím to však skončilo a pak se už Zábranovým údělem stal téměř výlučně překlad literárního díla. Teprve po roce 1989 autor vstupuje do české literatury poznovu jako básník (postupně vyšla celá řada rukopisných textů) i prozaik – a jeho vynikající kniha Sedm povídek jako kdyby ex post proměnila naši zjednodušenou představu o tuzemské literatuře padesátých let. Včetně té nevydávané.

Teprve zkraje devadesátých let minulého století došlo na posmrtné vydání rozsáhlých deníků, které Jan Zábrana psal „celý život“ (tj. skoro celý život, sice od gymnaziálních let, leč s několikaroční pauzou, kdy prožíval závažnou psychickou krizi), a které po listopadu 1989 (mj. péčí Dušana Karpatského) vyšly s názvem Celý život. Překladatel a spisovatel zde vytvořil jedinečný autoportrét jedné velké osobnosti české literární kultury, byť o řadě věcí psát nemohl a v tomto „tajném deníku“ ani nechtěl; kromě toho o jeho existenci nevěděli ani mnozí autorovi nejbližší přátelé. Jsou to literární deníky, žádný svéživotopis, a pokud jsou přesto takto přijímány, potom jde o deníkové vyznání o životě s knihou a uměním – a důkaz, že může vzniknout deníková kniha jako ryzí životní artefakt.

Dřív než nastalo znovuobjevení Zábrany básníka a poté také Zábrany prozaika, ještě před rokem 1989 se konala úžasná, byť opět posmrtná benefice této osobnosti jako literárního esejisty. V Odeonu, k jehož překladatelské elitě Jan Zábrana patřil téměř od samého založení nakladatelství, byl vydán obsáhlý soubor jeho knižních komentářů a studií o americké, britské a ruské literatuře s názvem Potkat básníka, jehož geneze se rýsovala již na sklonku autorova života. Jsou tu i určitá miscellanea, dva kmenové oddíly se týkají zčásti ruského písemnictví, zčásti písemnictví angloamerického. Kniha Potkat básníka je skutečným skvostem novodobé české literární esejistiky, opírá se o zevrubné literárněhistorické znalosti a dospívá k pronikavým literárněkritickým hodnocením toho či onoho autora. Ano, básník esejista dovedl potkat básníka!

O Zábranově „životě a díle“ by měla být napsána fundovaná monografie a určitě k tomu dřív nebo později dojde. Vyšla vzpomínková kniha jeho dcery Evy, mělo by dojít i na další memoárová svědectví. Řady Zábranových přátel a souputníků totiž bolestně řídnou: nyní odešel Jindřich Pokorný, předtím Jan Vladislav, Josef Hiršal, Josef Škvorecký a další a další, ostatně i Viola Fischerová nebo Václav Havel. Rovněž v literárních dějinách tento tvůrce doplatil na to, že jeho beletristické texty se dostaly na světlo boží až mnoho let po jeho skonu: jejich kritická recepce se logicky posunula do zcela jiné kulturněspolečenské situace, přičemž zákonitě opožděné interpretace nejednou nepříliš citlivě vnímají dobový kontext, v němž Jan Zábrana žil, tvořil a překládal. Takové monografické setkání s autorem by se nakonec dalo vtělit do výstižného, lakonického, již citovaného konstatování: se Zábranou se potkat znamená potkat básníka. I v próze, v esejistice, v překladech.

Jan Zábrana byl tvůrce každým coulem, vzdělanec každým coulem, ale také neskutečně milý a uznávaný společník v rozhovoru. Pravidelně jsme se scházívali i s dalšími odeonskými redaktory a kmenovými spolupracovníky ve vinárně U Mázlů – a Zábranovy neokázalé, leč nesmírně důvtipné promluvy, to byla v očích všech přítomných vysoká škola literatury, univerzita literární kultury, ale i ryzí akademie překládání. Znal jsem ho jako výsostného umělce, který svou bytostnou vitalitou dokázal přemáhat i svá letitá traumata. Kdyby ještě žil, mohl by být pro hromadu lidí vzorem. Mnohonásobně nedostižným vzorem. Též proto tolik chybí všem, kdo ho znali.