opuštěná místa

do vydání Plže

dny
-8
-1
hodiny
-2
-3
minuty
-1
-6
sekundy
-5
-5

plz

odkazy

kmp

czech_lit

saspi

vanili

cechura

epika

nava


jsme na facebooku



Krajské vědecké knihovně v Liberci můžeme pogratulovat hned v několika směrech. Zaprvé si letos v severočeské metropoli připomínají výročí sto deseti let, které uplynuly od otevření někdejší Lidové české knihovny (tj. v roce 1904), zadruhé výročí devadesáti let od otevření Bűcherei der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik (čili v roce 1924) – a ke třetímu výročí se vzápětí vrátíme. Nyní je ale zapotřebí ocenit, že zmíněná Krajská vědecká knihovna vydala při této příležitosti mimořádné, tj. nečíslované číslo dvouměsíčníku Světlik – Světa libereckých knihoven. Což je zároveň jediné liberecké literární periodikum, publikační tribuna tamějšího Kruhu autorů Liberecka. V mimořádném čísle však na literáty z pochopitelných důvodů nevybylo místo: de facto je celé věnováno vývoji knihovnictví ve městě od dávných časů, přičemž spisovatelé tentokrát figurují v roli pozorných čtenářů. Připojme se k nim z pohledu Plzně i my. A v duchu můžeme srovnávat.

Patrně první skutečnou knihovnou hodnou tohoto označení byla v Liberci barokní knihovna pátera Antona Kopsche, která vznikla již roku 1759 (!) a zachovala se až do našich časů: doposud je umístěna nad sakristií v kostele sv. Kříže. Neuvěřitelné! Sloužila pro vzdělávání mladých duchovních a obsahuje latinské a německé svazky z převážně humanitních oborů. Celé 19. století však pravděpodobně v Liberci nebylo zakládání knihoven nakloněno. Teprve na začátku dalšího věku dochází k výraznému průlomu. Německé knihovnictví se opírá o tzv. Lidovou knihovnu (Volksbibliothek), umístěnou od roku 1901 v honosné budově městské radnice; později byla přestěhována do budovy, v níž dlela až do roku 1945 a v níž se pak po dvou desetiletích usídlilo Naivní divadlo. V souladu s plánovaným, respektive předpokládaným přesunem německé univerzity z Prahy do Liberce byla ve městě založena i německá vědecká knihovna (uvedená Bűcherei der Deutschen). Tou dobou už ve městě existovala zmíněná Lidová česká knihovna, kterou už před válkou založil spolek Česká beseda. Německá vědecká knihovna sídlila rokem 1935 počínaje v domě U Věže – a právě tohoto domu se týká třetí výročí, které si v letošním roce liberecká Krajská vědecká knihovna připomíná. V tomto případě jde o veskrze tragické jubileum.

svetlik_mim Liberec se po roce 1918 stal něco jako hlavním městem českých Němců – a Bűcherei der Deutschen se měla stát univerzitní knihovnou, která by plnila funkci Národní německé knihovny v Československu. K tomu nedošlo, univerzitní knihovnou se nestala, leč její otevření proběhlo ve velice slavnostní atmosféře. Prvním ředitelem knihovny se stala renomovaná osobnost, spisovatel Friedrich Jaksch. Do knihovny byl posléze začleněn i Ústav pro sudetoněmeckou vlastivědu (Heimatsforschung), jenž byl považován za druhé centrum německé vědy v Československu. Pikantní je, že v roce 1939 „zasloužilý“ ředitel Jaksch, píšící beletrii i pod různými pseudonymy, odstoupil z funkce, neboť odešel pracovat na říšské ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse. Za druhé světové války byl i na východní frontě, ale po válce zatčen a nejspíše zahynul v únoru 1946 v Buchenwaldu. Knihovna fungovala až do května 1945, dokonce až do 12. května 1945, kdy ji převzal československý stát a začlenil ji do vznikající Státní studijní knihovny v Liberci (se specializací na literaturu českých Němců).

Uplynulo necelých devět let a 2. února 1954 došlo k tragédii – a rovněž toto výročí si nyní Světlik – Svět libereckých knihoven připomíná. Tehdejší ředitelka knihovny svolala poradu jako obvykle do kanceláře v hlavní budově U Věže, jejíž vnitřek byl ze dřeva. Pamětníci konstatují, že mrzlo až praštělo, proto si knihovníci na poradě přitápěli elektrickými kamínky, tj. přímotopem, jenže tenkrát se často vypínal proud a došlo k tomu i toho dne. Účastníci schůze se kvůli zimě rozešli, pečlivě všechno uzamkli, zapomněli však na přímotop. Ten po znovuobnovení proudu znovu přímotopil a přímotopil – až došlo k rozsáhlému požáru, který zachvátil celou budovu a zničil většinu zpracovaných 250 tisíc svazků včetně cenných, nenahraditelných fondů studijní knihovny. A co je svrchovaně důležité, proč to nyní autoři článků ve Světliku zdůrazňují a proč se i v Zápisníku dr. No k této truchlivé události vracíme: V té době se totiž o požáru knihovny nesmělo ani mluvit, ani psát. Jak se nad touto tragédií zamýšlí soudobá liberecká knihovnice, nesmírné ztráty zavinil ze všeho nejvíc panující nezájem a všeobecná lhostejnost k bezpečí kulturního dědictví.

Co ještě na stránkách Světliku říkají pamětníci? Prý hasiči neboli požárníci sice o půlnoci přijeli, nepodařilo se jim však vzhledem k mrazivému ovzduší zprovoznit cisternu. Když chtěli využít vody z blízké Nisy, ukázalo se, že jim nestačí hadice. Když přivezli další, budova knihovny – tj. budova bývalé předválečné fabriky – už hořela naplno a „žhnula jak brikety v tehdy běžných kamnech zn. Club“. Nakonec hasiči rezignovali a omezili se na polévání střech domů v sousedních ulicích, aby zamezili šíření požáru. Psát se o tom opravdu nikde nesmělo, mnozí liberečtí občané však celou událost neprávem a uboze bagatelizovali a tehdejší tragédii komentovali barbarskými výroky typu: „No bóže! Jedna stará fabrika plná skopčáckých knih.“ Nebyly to však zdaleka pouze „skopčácké“ knihy. Jiný liberecký pamětník ve svém svědectví otištěném ve Světliku dále podotýká: „Naše zahrada byla místo bílým sněhem kompletně zakryta černými stránkami, které se daly velmi dobře číst, ale při dotyku se rozpadaly.“

Co se stalo, nedá se odestát. Knihovnám odnepaměti hrozí požáry stejně jako povodně, nejvíce však je ohrožuje chronický nezájem a lhostejnost občanstva a jeho volených zastupitelů. Rovněž okolnost, že se o této pohromě dlouhodobě mlčelo, více než výstižně charakterizuje společenskou a kulturní atmosféru v českých zemích v padesátých letech. Dávno, dávno již tomu: dnes je v Liberci jedna z nejkrásnějších a nejmodernějších knihoven v Čechách – dokonce i s vestavěnou židovskou modlitebnou. Ta slouží jako památka na za protektorátu zničenou synagogu, která stála právě v těch místech, kde je nyní novodobá knihovna. Požár je požár, zároveň však platí trpká pravda, že po celá desetiletí liberecké městské či vědecké nebo studijní knihovny, obdařované nejrůznějšími názvy, doslova hubili a ničili šéfové města, kteří by žádné z ní nejraději neposkytli na rozvoj a na údržbu ani korunu. To bývají ti „otcové města“, kteří zpravidla do žádné knihovny jaktěživ nezavítali! Poznámka na okraj: Před pár lety se tím chlubil, kasal ba pyšnil i jeden komicky ambiciózní plzeňský novinář. Lze se obávat a žel lze i předpokládat, že jeho poznáním nezkalená ni nedotčená duše již dávno zasedá mezi nějakými zvolenými či nezvolenými vyvolenými.

Ergo: ať se děje, co se děje, plzeňské knihovny v žádném případě nesmí zachvátit požár.


Leave a Reply

kniha týdne

sojka_regaly
červenec 2021
púsčpsn
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
 
< čer srp >

dívka týdne

divka_tydne_299

komentáře

  • Ivo Fencl { Čítám recenze od Františka Fuky na jeho stránkách, na chvíli mě napadlo, že by mohlo... }
  • Ivo Fencl { Poprosil jsem spisovatele Jana Koubka (autora výborného románu Matky), aby mi jeho partnerka Zuzanin dech... }
  • Cyril NAVRÁTIL { Jsem mladým začínajícím autorem a bývalým studentem FF UK a nyní (1.9.) začíná má crowdfundingová... }
  • kohoutek ze zlaté kuchyně { Líbí se mi váš styl psaní. Dobrá práce! }

anketa

Dělá Středisko západočeských spisovatelů dost pro literaturu v regionu?

zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

LZ banner

Morris & Woody