literární západ

Což tuto monologickou rozpravu začít komentáři, které se neobjevily v komentářích Literárního Západu? Vybraný mimokomentářový komentář k Zápisníku dr. No kupříkladu zněl, že jeden pilný a pečlivý čtenář prý velice oceňuje, že se rubrika v poslední době mnohem víc obrací od problémů „literárněbědných“ k literárněvědným. Což o to, každý má své gusto a dozajista na tomto šprochu hodně je pravdy, jenomže: jenomže Zápisník dr. No tvoří rubriku literárněpublicistickou, navíc je v podstatě nasměrován „na Plzeň!“, takže by musel razantně změnit i tuto svou geokulturní orientaci. Ano, nemusel by to být a také by to nebyl žádný nepřekonatelný problém, psát jednou kupříkladu o Ivanu Wernischovi, podruhé o Ludvíku Vaculíkovi, potřetí o Jáchymu Topolovi (záměrně postupujeme v abecedním pořadí odzadu) atakdál a podobně, jenže to by už opravdu nebyly texty určené pro západočeské literárněkulturní internetové periodikum. Od toho máme v českých končinách v prvé řadě Tvar a Host, občas dochází i na další sféry našeho literárního časopisectví. A publicistika včetně té literární? Nuže, ta se holt a halt a volky i nevolky musí, žel musí zabývat i rozmanitými záležitostmi „literárněbědnými“ či kulturněbědnými. Jinak by to přece nebyla publicistika, nýbrž nějaké prožluklé lhaní o lhaní a tím pádem i všestranné potlačování veškerých myslitelných člověčích smyslů včetně doposud ještě myslícího rozumu.

Tím slovním spojením lhaní o lhaní pochopitelně máme na mysli rovněž mlčení o mlčení a obráceně. Zrovna v těchto dnech, hodinách, minutách a vteřinách totiž pisatel těchto řádek absolvoval – možno tomu říkat menší informační kontakt – s… No, s kým? S člověkem X, Y nebo Z? Raději mu říkejme zcela neutrálně osoba O. Informační rozhovor byl naprosto neškodný, nevyřklo se v něm vůbec nic nového a pranic pobuřujícího, asi jako kdybychom někomu sdělili, že v Praze vycházejí Literární noviny (což ví každý, kdo si to přeje vědět), ale že už nevycházejí každý týden, nýbrž pouze každý měsíc (což právě tak ví každý, kde se o soudobé poměry v literární kultuře aspoň malininko zajímá). Jistěže o žádné Literární noviny nešlo, zato o… Bojíme se to prozradit, ani naznačit to nemáme oprávnění, poněvadž zmíněná osoba O (lze číst: Ou!) rezolutně zapřísahala dr. No, ať se o jeho slovech (přitom zhola nic neříkajících) v žádném případě nezmiňuje ani na Literárním Západu, ani ve svých soukromých, později v určitém výběru knižně vydávaných deníkových poznámkách. Respektujme tuto zoufalou, ba úzkostnou touhu po plzeňském mlčení o plzeňském mlčení a prozraďme všehovšudy jen tolik, že ten nešťastník neřekl vůbec nic, co by stálo za zmínku, má však zřejmě nesnesitelné obavy, že namoutě řekl něco, co by tak či onak stálo alespoň za zmínku. Neřekl, nestálo. Leč tohle je pravá, ryzí a nenapodobitelná literárněbědná Plzeň. Ještě že existuje i literárněnebědná Plzeň!

Otočme list, raději otočme list, i když nic veselého nepřijde na řadu. Autor tohoto publicistického minipojednání s gustem šířil po vlastech českých, že se nemálo diskutované Nové divadlo v Plzni staví – pro Antidivadlo. Jenže to už byl vtip pro vtip, a dozajista nejde jenom o to, že se Nové divadlo v Plzni bohužel vskutku nepostavilo pro Antidivadlo, nýbrž, leč, ale, však a jenomže, kráčí o to, achich a ouvej, mnohokrát achich a ještě víckrát ouvej, že po plzeňském Antidivadle je veta. Nelze tvrdit, že by si to už dlouho a hlasitěji než jindy cvrlikali všichni vrabci na všech střechách západočeské metropole, on také není vrabec jako vrabec, leč vědělo se, k čemu se směřuje a co je takříkajíc ve vzduchu. Bychom stvrdili, že nejde o žádnou nahodilou soukromou úvahu nebo že by se jednalo nanejvýš o seriózní domněnku, odcitujme pár slov z mailu nedávno rozeslaného plzeňské kulturní veřejnosti. Praví se v něm toto: „Vážení a milí! Je otázkou, kolik tato informace vyvolá smutku a radosti, nicméně je pravdivá. Antidivadlo po dvaceti letech uzavírá svou pravidelnou činnost a bude-li v budoucnu ještě někdy hrát, tak jen velmi, velmi zřídka a příležitostně.“ V druhé půli října ještě dojde na jednu derniéru, v druhé půli listopadu na obnovenou derniéru jiného antidivadelnického pásma. A v předvečer Vánoc se Antidivadlo provždy rozloučí a navždy rozžehná pořadem s vpravdě výmluvným názvem 20 let a dost. O tom se zájemci víc dovědí na www.antidivadlo.cz.

AntidivadloChtít být literárněvědní, následovala by úvaha o specifických kvalitách plzeňského autorského divadla Antidivadlo, o jeho vývoji v rozpětí dlouhých dvou desetiletích, o jeho přednostech i o jeho nedostatcích, o důvodech jeho dlouhé existence a o příčinách jeho nikoli náhlého, leč o to zjevnějšího ukončení činnosti. (Na zázrak divadelního zmrtvýchvstání dojde opravdu jen a jen stěží.) Nepřejeme si však být v této chvíli literárněvědní: možná příště, možná brzy příště, možná někdy příště. Koneckonců se o antidivadelnických představeních v Zápisníku dr. No nejednou psalo. Ani se v daném okamžiku nezabývejme pozoruhodnou skutečností, že se Antidivadlo nezachovalo „literárněbědně“: řeklo totiž na rovinu, jak se věci mají, a netřáslo se strachy, že jim někdo bude mít za zlé, že vůbec cosi řeklo a že to dokonce řeklo po pravdě. A nepozastavujme se ani nad variantou, že někomu tato truchlivá zpráva může způsobit i škodolibou radost: i takoví bývají a jsou lidičkové a zdaleka netoliko v Plzni. Řekněme tudíž ve vší stručnosti a neroňme přitom slzy, vždyť co se stalo, muselo jednou přijít a nejde to odestát, nicméně je záhodno povědět toto: Konec Antidivadla je velkou ranou pro živou plzeňskou kulturu. Ať už divadelní nebo literární. Lze mu vytknout to, ono či tamto, kterému souboru se však nedá tamto, ono či to vytknout? A který divadelní, přesněji řečeno antidivadelní soubor dokázal přes všechny vývojové strasti přetrvat celých dvacet let? Vím o jednom komorním souboru v Praze: jenže také on, také po dvaceti letech, také nedávno uzavřel svou pravidelnou činnost. Ale to nebylo Antidivadlo a šlo o Prahu. V Plzni je na místě smutek.

Pomineme-li všechny další a ostatní divadelníky či spoludivadelníky, kdo se na dlouhodobém působení této plzeňské nepravidelné scény více či méně podíleli (včetně dámských rolí a roliček v tomto „pánském“ divadle, tj. Antidivadle), napadá nás pojmenování: Dva mušketýři – po dvaceti letech. Nebo Tři mušketýři – po deseti letech? Leč tak či onak, mějme tvář ve smutku, žádný lehký smích na ní. O plzeňském Antidivadle se jednou budou nebo mohou psát učená pojednání, zdůrazňující jeho význam pro živou, ano, živou (!) plzeňskou kulturu, zatímco leckterá soudobá pouliční taškařice si nezaslouží ani povzdech: vždyť to jsou šmokoviny pro šmoky. Bylo by zajímavo, co si o tom myslí osoba O, ale ta by se beztak bála, aby se někdo nedozvěděl, co si myslí a zda si něco myslí. Nechme ji nicotně mlčet o nicotném mlčení. Ovšem Antidivadlo? Neděkujeme mu, že odchází. Poděkujme mu, že do Plzně přišlo a v Plzni bylo.