literární západ

Nikoli týdeník, nikoli obtýdeník, nýbrž měsíčník v novinové podobě, totiž Literární noviny, připravil anketu nazvanou: 25 let, plus mínus. Redakci k ní vedlo přesvědčení, že se do literatury a do literárního života nutně promítají společenské proměny. Svatá pravda, jenže k tomu, aby se rozebíraly v rámci „literární“ ankety, nebývá v měsíčníku žádný rozumný prostor. Nicméně „Literárky“ položily osobnostem literární kultury „naše tři otázky“, parafrázujeme-li proslulé dictum H. G. Schauera. Některé odpovědi vyšly v říjnovém čísle, další mají být uveřejněny v čísle listopadovém. Z těch, který jsou již k dispozici, odcitujme aspoň tré tvrzení: „Česká literatura a český knižní trh jsou ve skvělé kondici, jakou by jim mohlo mnoho jiných oblastí českého života závidět.“ Což nemá být žert… – Jiná odpověď, nemálo výstižná: „Milan Kundera dobře věděl, proč se nevrátil do vlasti. Doma by se na něj vrhla falanga žlučovitých mravokárců, kteří mají chorobnou potřebu své bližní kádrovat, šikanovat, lustrovat.“ A ještě: „Noví majitelé klíčů usoudili, že dvorek je příliš malý, aby kromě ploditelů novorežimních spisků uživil i spisovatele s nežádoucími myšlenkami.“ Lze ovšem pochybovat, zda ty nežádoucí myšlenky jsou opravdu myšlenkami, nikoli plky – a co je to novorežimní spisek? Zřejmě všechno, co vyšlo po roce 1989? Včetně kompilačního pornografického bahénka z pera starorežimních matadorů?

Možná všechny odpovědi v listopadových Literárních novinách nevyjdou: místa je opravdu málo. V předstihu však lze odpovědi dr. No uveřejnit na Literárním Západu. Třeba to budou také nějaké „nežádoucí myšlenky“! Nuže, první otázka zněla: V jaké kondici zastihujeme českou literaturu v roce,kdy uplyne čtvrtstoletí od proměny společenského zřízení? – Odpověď: „Všechny tyto otázky by si zasloužily vícestránková pojednání, která však v anketě nejsou ani trochu patřičná či vítaná. O kondici české literatury by měl vypovídat renomovaný kondiční trenér, má však nějakého? Kdo by jím také mohl být, nějaký dravý a hravý kritik? Nezahleděný do ikon včerejška? Co se ale dnes od českého písemnictví očekává nebo může očekávat? Do roku 1989 vše, co se blížilo estetické hodnotě, tlumočilo na různý způsob a v různé míře nesouhlas nebo nesoulad s oficializací literární tvorby, po roce 1989 vše, co aspiruje na nepomíjivou estetickou hodnotu, se rozmanitou formou brání nejenom bulvarizaci a uniformitě literárního myšlení čili ne-myšlení, leč můžeme říci i zjevné mentální globalizaci. Jenže: dramatických sociálních příběhů je v naší próze jako šafránu (zřejmě jsou vykázány pouze ukrajinským uklízečkám) – a společenské tematika? Zdá se, že ta z literatury konvertovala do publicistiky a do tzv. populární literatury nebo že se pro jistotu ukrývá v látkách z minulosti. Co přesto obstojí v pomyslném kondičním testu? Ty knihy, v nichž se postexistencialistické impulsy prolínají a doplňují s přetrvávajícími podněty evropské a české literární postmoderny. Pohříchu tudíž knihy, které se nečtou. Navíc přicházejí do situace, kdy knižní kultura již dlouho není na výsluní a kdoví, zda ještě někdy bude. Leč stavem, že brzy zůstane jen ´jméno kniha´, nás straší výhradně nečtenáři.“

Druhá otázka: Naplnila se po roce 1989 představa o „jediné“ české literatuře, do niž se propojí proudy oficiální, „šedý“, neoficiální a exilový? – Odpověď: „Nenaplnila, nenaplnila se ani náhodou, navíc je možno se udiveně ptát, kdo vůbec s touto idylickou, ne-li přímo iluzionistickou vizí „jediné“ české literatury tenkrát vyrukoval a zda tuto představu spisovatelského propojování myslel vážně? Pojmy jako ´oficiální´, ´šedý´ či ´neoficiální´ proud mezitím již tiše vyšuměly a přídomek exilový ztratil své geokulturní opodstatnění, k čemu však posléze, spíše velice zanedlouho došlo? Místo nastolování a vybírání jakéhosi renomovaného a všeobecně uznávaného tzv. tabla českých literátů (reprezentujícího určitou ´jedinost´ či ´jednotnost´) záhy nastala a doposud se prohlubuje totální difúze nejenom českého literárního života, ale i vlastní tvůrčí produkce; stále rozdílnější jsou autorské naturely stejně jako filosofie jejich tvorby. Ať se to přiznává či nikoli, sám pojem „česká literatura“ se po roce 1989 stále zřetelněji stává též vícejazykovým: knihy českých či původem českých spisovatelů vznikají a vycházejí v angličtině, francouzštině, němčině… Výsledky této všestranné autorské i estetické difúze můžeme souhrnně charakterizovat asi jako situaci srovnatelnou s ´puzzle´. Usilovat o hodnotovou orientaci za tohoto stavu věcí literárních je úkolem i údělem literární kritiky, jenomže ta k tomu jednak nemá dostatečný publikační prostor (ani chuť k polemikám, ani způsobilost k toleranci), jednak sama trpí stejným komplexem ´puzzle´. Jakož i nezbytnou opatrností: vždyť stačí zkusmo naznačit, že dílo Pavla Zajíčka ikskrát převyšuje dílo Ivana Jirouse – a už je oheň na střeše. Díky řečené difúzi se tudíž v soudobém písemnictví permanentně pohybujeme na jakési louce rozptylu, jenže i na ní se může, byť v různých koutech, dařit živé literární květeně.“

Třetí otázka: Které knihy nejlépe reprezentují uplynulých 25 let české literatury? A která kniha z té doby neprávem zapadla? – Odpověď: „Kteří literární tvůrci nejlépe reprezentují? Snad abychom odložili učebnice… Stokrát škoda, že už nepíše Vladimír Kőrner! Z pera dříve narozených autorů, zvláště prozaiků, určitě je v prvé řadě záhodno vyzvednout knihy Michala Ajvaze a Daniely Hodrové či žel již zesnulé Bohumily Grőgerové, z pera ne tak pradávno narozených tvůrců kupříkladu některé prózy nebožtíka Jana Balabána, dále Emila Hakla, Lubomíra Martínka, raného Miloše Urbana a raného Jáchyma Topola. Na koho jsem zjevně zapomněl? Kdo českou prózu naopak nereprezentuje neboli dekvalifikuje? Kdo kromě Viewegha a Obermannové? Nečtěme je! A které knihy napsané a vydané v uplynulých pětadvaceti letech neprávem zapadly? Těch je, a pořád jich přibývá! Pomineme-li nekonečný herbář české poezie, kupříkladu polistopadové prózy Jana Křesadla (včetně famózní arcipoémy Hvězdoplavba), skoro všechny knihy Pavla Rejchrta (mj. Samochodci víry a Mistr Ryzího snu), úžasný filosofický román Petra Koudelky Šťastné dny v kómatu, dále namátkou post-exilová kronika Jezdci nocí Jaroslava Vejvody, z novějších Hořké moře Jakuby Katalpy, kniha o reinkarnaci, určitě Spas Ivana Matouška, dílo, které asi zná jen jeho autor, právě tak skoro neznámý, sugestivní Zbytkov Jana Majchera. V rámci tzv. populáru jako by vůbec nezastarávaly akční thrillery Pavla Frýborta, což tuší i prozaik, byť již není mezi živými. Na koho jsem zase zapomněl? Osobně si s náramným potěšením čtu groteskní příběhy Michala Šandy a (zvláště) ´opilecké´ zpovědi Jana Sojky – a snad nejsem jediný. Tohle všechno podle mne ´zůstává´. Kéž by to však nebyly pouze šťastné dny (a noci) v kómatu národního písemnictví! Snad jenom jeho přeludu.“

Menší zmínka o západočeské literární současnost, tj. o knihách Jakuby Katalpy a Jana Sojky, v odpovědích figuruje. Proč je ale adresujeme i čtenářům Literárního Západu? Odpovězme si protiotázkou: Najde se v Plzni někdo, kdo čte Literární noviny? Alespoň nepravidelně? Kupříkladu někdo ze spisovatelského střediska? Ti, kdo by je číst měli, ba museli, neboť to patří k jejich profesi, totiž literární bohemisté, je třistaprocentně nečtou. Alespoň ti starší rozhodně nikoli. Jenomže ti nečtou ani Plže… A z Literárního Západu mají šeredně nahnáno, darmo mluvit! Pravda, z toho mají strach i jiní „kulturní“ Plzeňané. Náhodou víme, kdo z Plzně přece jen, pravděpodobně jako jeden jediný „Literárky“ čte, jenže většina západočeské kulturní populace o tom nemá zdání. Prozrazovat jméno tohoto čtenáře a příležitostného přispěvatele nynějšího měsíčníku nebudeme, zvláště když si ve městě může připadat jako kůl v plotě. Třeba se ihned a bez váhání ozve, ačkoli je husou nepotrefenou!