literární západ

Snáší se jako pes a kočka Aneb V nouzi každá Číča dobrá

Šmudla není žádný trpaslík, ale ani obr. Vzhledem připomíná dlouhý chlupatý starodávný smeták, barvu srsti jako by získal od okolních zoraných polí. Každý jeho chlup obsahuje totiž celou škálu odstínů hnědé, a to od té nejsvětlejší až po nejtmavší. Šmudla je PAN PES. I přes to že, od té doby, kdy si myslel, že silnice vedoucí kolem stavení, je pouze jeho, má jen tři nohy. O tu čtvrtou ho připravil anonymní řidič, který byl přesvědčen o témž. Šmudla onen den, kdy bohužel musel změnit tento názor, se v šoku dobelhal na zahradu. Stál pak u rozkvetlých pivoněk, z pahýlu mu crčela krev a hrůzou ani neštěkl. Oddaně očekával svůj další osud a spoléhal na páníčka. A páníček dělal, co mohl. Za to ho Šmudla dodnes bezmezně miluje, i když na jeho křesle nikdy neležel. Ba ani pod jeho stolem. Má svoji boudu, kterou neopouští ani v zimě a svoje hlídací místo pod lavicí dveří do verandy. Na verandě trávil jen tři týdny svého intenzivního léčení, pak se zase docela rád vrátil do své boudy.

Když se dostal Šmudla do nynějšího domova, byl posledním ze tří štěňat, která vrhla fena z neznámého rodu selských psů, jejichž předkyně bývaly navštíveny vším, „co běželo okolo“. Šmudlovi dva starší bratři se svých vzhledem hlásili k pudlům, jsouce pěkně kudrnatí, s kratším tělem a celé černí, zkrátka asi měli skutečně za předka pravého pudla. Možná tady ve vsi utekl z kočáru projíždějící hraběnce a zaběhl si do selského dvora, aby si užil s nějakou nezkušenou fenkou z rodu voříšků.

Snad ale v těch dobách navštívil sedláka i panský myslivec a přivedl svého jezevčíka. A ani toho selská fenka, ať už dobrovolně či jinak, neodmítla. Šmudla má ale v tomto směru smůlu: užívat si nemá s kým.

Po třech se naučil běhat dříve, než se kdo nadál, ale z dvorku ani ze zahrady se už nedostal ani na krok. Obojí území se pro něho stalo přikázanou a přísně střeženou zónou.

Jak by se tedy mohl dostat k nějaké partnerce? Jeden čas se zdálo, že mu to ani nevadí. Léta přibývala, ze Šmudly se stal, jak se zdálo, starší usedlý pán, tedy pardon: pes. Snad k tomu napomohlo i to, že od jisté doby neměl dům jeho pána žádné sousedy a ani v nejbližším okolí se nevyskytoval žádný pes jiný, natož fena. S několika domácími slepicemi nic nebylo, ty se Šmudly už dávno nebály. Trochu vzrušení mu přinesly leda prázdniny, kdy si jeho pozornost vynucovali páníčkovi vnuci. Jinak byl jeho den jeden jako druhý. Pak ale jednou nastalo opět jaro. Všechno se radovalo, jabloň na zahradě kvetla, ptáci se hlučně namlouvali, sotva východ trochu zbledl, a vlastně ani šmudla se nemohl dočkat rána. Poštěkával, pobíhal, čmuchal pod každým keřem, pak zase polehával a a ni pošťačka u vrátek ho nedokázala přimět k tomu, aby zaštěkal.

„Co tomu Šmudlovi asi je?“ divila se panička. „Neměli bychom s ním zajít k veterináři?“

„Co by mu bylo? Žere, i to, co pak po tom jeho žrádlu zbude na zahradě, je v pořádku. To víš, leze na něho jaro,“ smál se páníček.
„Vždyť už má taky svoje léta.“

„To já snad taky,“ smál se páníček, „a sama nemůžeš zapřít, že to jaro platí i o mně.“

„Jdi ty,“ durdila se panička, která se stále ještě uměla červenat a jíž ani po tolika letech manželův zájem nebyl proti mysli.
„No tak vidíš, já mám alespoň tebe. A koho má chudák Šmudla?“

„Alespoň… Jak to, že alespoň!“ panička se už už chtěla doopravdy rozzlobit.

„No tak,“ páníček ji smířlivě plácl po zadních polokoulích, „vždyť mě znáš.“

Paničce bylo Šmudly najednou opravdu líto. Rychle vyšla do domu, otevřela ledničku a sáhla po kusu uzeniny. Musí tomu nešťastníkovi jeho strádání nahradit jiným požitkem.

Pravda, Šmudlovi buřtíky chutnaly, ale jeho neklid to nezahnalo. Dokonce i v noci, když měsíc svítil tak, že díky jeho záři bledly ihvězdy, vyl a kňučel.

Páníček i panička už si na jeho chování pomalu zvykali a jen se těšili, že se všechno změní, až nastane léto, ptáci i jiní zamilovaní přestanou vyvádět a doufali, že předpovídaní vedra uspí i pud, který stále vzrušuje Šmudlu z jeho pokojného třínohého bytí. Léto se přehouplo do své druhé poloviny, i ptáci splnivše svůj přírodou daný rozmnožovací úkol už jen poklidně popískávali. A opravdu – i Šmudla opět zlenivěl. A rok šel svým obvyklým chodem. Ode dne ke dni, od týdnu k týdnu, až tu byl svátek svaté Ludmily. Panička ani páníček svátky zas už tak nesledovali, ale Ludmila se jmenovala jejich dcera i nejstarší vnučka. Na to se přece nedá zapomenout. Vyřídili potřebné esemesky, slíbili přijet na oslavu a už se zdálo, že to bude den jako každý jiný. Ale nebyl.

Na štosu velkých polen složených na slepičím dvorku se objevil nezvaný host. Šmudla ho ohlásil zuřivým štěkotem. Panička i páníček vyběhli, takový štěkot už dlouho neslyšeli.

„Kočka! Kde ta se tady vzala? Jaktěživo jsme kočku neměli! Do baráku mi ale nesmí.“

Micina se také nikam nevtírala. Zalíbily se jí úkryty v půdičce nad kurníčkem. I zákoutí mezi naskládanými poleny. I vysychající, čerstvě zryté záhony. Ty ovšem navštěvovala za )čelem nanejvýše neestetickým, leč hygienicky vyhovujícím, neboť vše, co zde vyklopila, svědomitě zahrabávala.

Šmudla si jí zpočátku příliš nevšímal. Zaštěkl, rozběhl se a zase se otráveně natáhl před boudou. A pak kočka najednou zmizela. Vrátila se po týdnu. A hubená.

„Ta má někde koťata!“ zděsila se panička. „Jen aby je nepřivedla, co tady s nimi budete dělat teď, když bude zima? Já to tu nechci!“

Páníček prohledal všechny kouty a úkryty, ale koťata nenašel.

Když se kočka zase objevila na slepičím dvorku, přišla sama. Pán a panička si oddechli. O koťata se postaral asi někdo jiný. Třeba je utopil. Ale co, tahle zimní stejně nepřežívala, pokud se s nimi nikdo zbytečně nepiplal. Svět přece nemůže být plný koček. Příroda je příroda. Není nad její přirozený výběr. Ať si ochránci vykřikují, co chtějí. Takhle s úlevou uvažoval pán i panička. I když nahlas názory nevyřkli. A proč také? Dávno si rozuměli beze slov.

Šmudla také ale podlehl přírodě. A hlavně svému mužskému, pardon: psovskému já.

Jednoho zářijového rána probudilo páníčka i paničku psí vytí. Podivné, ne žalostné, ale toužebné a lákavé. Vyběhli na terasu. A zírali.
Hubená Číča, chvost zvednutý, shlížejíc s vědomím absolutní převahy na chlupaté třínohé (možná momentálně i čtyřnohé) stvoření dole u země, seděla na štosu dřevěných kulánů. Šmudla nevyl, ale nyl, jeho hlas zrovna zpíval. Nahoru nemohl. Číča však ani nemňoukla. Jen oči jí svítily a vysoce zvednutý tříbarevný ocas mu mával na pozdrav.

„Co s tím budeme dělat?“ vyhrkla zděšená a studem se zdící panička.

„Co by…“ usmál se trochu lascivně a shovívavě páníček. „Však si příroda poradí.“

A příroda si poradila. Číča si po mnoha honičkách dala přece jen říct. Ale žádní kočkopsi z toho nebyli. Ani psikočky. Matka příroda tu opět projevila svoji moudrost. Jen si moje děti užívejte, však se postarám, aby i tak bylo vždycky po mém.

Z knihy Psí knížka, Plzeň: NAVA 2014, s. 63 – 66